Při slaňování nás mohou potkat různé potíže, ale jedna z těch potíží je taková vždy vzbuzující obavu – zda půjde lano stáhnout dolů. Stát se toho může dost, například to, že lano po vytažení z oka slaňovacího stanoviště spadne do nějaké skalní štěrbiny a tam se zasekne, nebo se lano na mnoha místech dotýká skály a vzniklé tření brání stažení.
Také jsou časté případy, kdy kruh, je-li ke skále položen na plocho, se může při tahu za pramen lana, který do něj vstupuje shora, přitisknout ke skále a lano skřípnout. Poněkud nešťastné a (až po vyřešení problémů) komické jsou případy, kdy si na laně zapomeneme navázaný uzel, a lano pak nejde stáhnout, protože uzel svým rozměrem neprojde okem slaňovacího stanoviště. Většina těchto potíží má společné jmenovatele, a to nevhodný tvar skály, případně lidskou zapomětlivost. Nebo-li jsou to věci, kterých si můžeme při troše snahy s předstihem všimnout. A tak člověk nabývá pocitu, že když je na skále, kde je dobře umístěné slaňovací stanoviště, a vše si zkontroluje se vzornou pozorností, tak pak se přeci už nemůže nic stát. Jenže může. Je tu lano, tedy ten předmět, jehož se daný proces (stahování) týká. Lano má nějaké vlastnosti, a tak se během stahování nějak chová. A to už tolik naplánovat nemůžeme. V následujícím případu si ukážeme, co se může stát.
Horolezecké lano se při používání kroutí. Způsobuje to především jeho posunování v jisticích pomůckách, ať už při jištění, nebo při slaňování. Nezanedbatelný vliv na to má také navazování uzlů a manipulace s lanem, například při cvakání expresek, nebo při jeho balení do balíku panenky. Zkroucené lano má tendenci se kroutit do spirály. Navíc celý jev je komplikován faktem, že lano se skládá ze dvou částí, opletu a jádra. Kroucení tak způsobuje posun opletu vůči jádru. Tady pak vstupuje do hry konkrétní konstrukce lana. Některá lana mají už z výroby výrazně větší volnost posunu opletu vůči jádru, a taková lana pak během kroucení mohou mít oplet posunutý až v řádech několika centimetrů, ba dokonce i desítek centimetrů. Projeví se to pak „svlékáním“ opletu na jednom konci lana, a převlečením na druhém konci, a to pokud je oplet s jádrem lana nespojený. Jenže často je lano na svých koncích zatavené, či-li oplet je s jádrem lana spojen. A tady nastává v kroucení lana kritický moment. Pokud z nějaké příčiny (například slanění) se lano výrazně zkroutí, posunutý oplet se na jednom konci lana nastřádá do mnoha závitů, jejichž kroutivý efekt je poměrně výrazný. A jak už to bývá u předmětů, které se kroutí, zpravidla se do něčeho zamotají. Do něčeho, co je v jejich sousedství. Druhý pramen lana.
Na následujícím obrázku můžete vidět výsledek takového procesu. Uvedené lano nešlo stáhnout. Aby bylo jasno, vůbec nešlo stáhnout. Lezci jej museli nechat na skále přes noc, a druhý den jej s jiným, půjčeným lanem museli novým výstupem vysvobodit.
Na skalách je zaseknuté lano ještě přijatelně řešitelný problém. Ale horší je taková věc v horách nebo vyskoké stěně, když slaňujeme na několik lanových délek. Jak pak takové problémy řešit je uvedené na stránce Potíže při slaňování. A celková prevence proti tomuto problému s kroucením lana v důsledku posunu opletu vůči jádru? Kvalitní lano. Údaj o posunu opletu vůči jádru bývá uváděn na visačkách lana od výrobce, tato vlastnost se při zkouškách lan ve zkušebnách zjišťuje. A pokud holt už jsme v akci, a tento jev na laně pozorujeme včas, ulehčí trochu to, že konce lana ořízneme nožem tak, abychom odstranili koneček lana, kde je oplet k jádru zatavený. Uvolní se tím napětí v laně, kroucení trochu poleví, ale za cenu toho, že oplet se začne „svlékat“.