• Klasifikace klettersteigů

    V klasifikaci obtížnosti tradičně panuje určitá nejednotnost. Existuje několik stupnic, z nichž tři jsou nejdominantnější, a to stupnice Hüslerova, Schallova a Wernerova. Nicméně i tyto stupnice jsou si v základu podobné, a proto postačí uvést zde pouze nejpropracovanější stupnici Wernerovu.

    Wernerova stupnice

    Paul Werner je autor rozsáhlé publikace „Klettersteig atlas – Alpy“, naposledy v české mutaci vyšlo u nakladatelství Freytag & Berndt, 3.české vydání roku 2007. Zde uvedená klasifikační stupnice má dvě řady, první postihuje obtížnost, druhá pak náročnost zajištěné cesty.

    Obtížnostní řada klasifikačních stupňů má za cíl vystihnou lezecké obtíže, délku cesty, nároky na lezecké dovednosti.

    KS1 Zajištěné značené turistické cesty a velmi lehké zajištěné cesty. Místy vedeny strmým skalním terénem, a to na přirozených skalních pásech nebo uměle vybudovaných cestách. Jištění v podobě ocelových lan, řetězů nebo zábradlí slouží převážně jen ke zvýšení pocitu jistoty v exponovaném terénu, pro schůdnost cesty však nejsou příliš nutné. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti I UIAA.

    KS2 Lehké zajištěné cesty. Mírně strmý skalní terén. K postupu vpřed slouží umělé jištění ve formě ocelových lan, kramlí, kolíků a žebříků. Bez umělého zajištění by se jednalo o lezení stupně obtížnosti I – II UIAA.

    KS3 Poněkud těžší zajištěná cesta. Strmý skalní terén, převážná část cesty je zajištěna ocelovými lany, kramlemi, kolíky nebo železnými žebříky. Zajištěné úseky už vyžadují určitou sílu v pažích. Bez zajištění by se jednalo o mírně (II UIAA) nebo středně těžký lezecký terén (III UIAA).

    KS4 Velmi strmý skalní terén, místy svislé partie. Zajištění většinou jen ocelovými lany, na nejobtížnějších místech také umělými stupy, místy značně exponované. Tyto cesty vyžadují dostatečnou sílu v pažích. Bez umělého jištění by šlo o středně těžký (III UIAA) nebo velmi těžký horolezecký terén (IV UIAA).

    KS5 Místy extrémně exponované cesty, vedené ve svislém skalním terénu s minimem přirozených stupů. Umělé jištění představují převážně jenom ocelová lana a pouze malé množství umělých stupů. Nejobtížnější místa vyžadují lezeckou techniku nebo velkou sílu v pažích. Bez umělého jištění by se částečně jednalo o velmi těžký horolezecký terén (V – VI UIAA).

    KS6 V podstatě jsou velmi podobné cestám KS5, avšak umělých stupů je na nich ještě méně nebo nejsou vůbec. Navíc jsou to velmi dlouhé a mimořádně náročné trasy. Na některých místech je člověk odkázán výhradně na sílu svých paží a při pohybu vzhůru hladkými skalními partiemi s minimem stupů nebo úplně bez stupů se musí vzpírat nohama proti skále.

    Klasifikační řada stupňů hodnotící náročnost zajištěné cesty má za cíl vystihnou celkový charakter zajištěné cesty, především její polohu v horském terénu, a z toho plynoucí nároky na vytrvalost, zkušenost a materiálové zabezpečení.

    0 V údolí nebo v blízkosti údolí vedené zajištěné cesty bez dlouhých přístupových cest. Dobře předvídatelné povětrnostní podmínky vzhledem k poloze a malé délce trasy. Většinou není třeba brát s sebou proviant ani ochranné prostředky proti povětrnostním vlivům (pokud však je pokračováním technicky těžká až extrémně těžká cesta, je to samozřejmě nutné).

    A Lehké horské túry po pohodlných turistických cestách do nadmořské výšky 2000 m, popř. o trochu více.

    B Horské túry po horských cestách, které mohou být i úzké a strmé. Tyto cesty se nacházejí ve všech výškových zónách bez ledovců, většinou v nadmořských výškách mezi 1800 a 2700 m.

    C Těžké horské túry po vysokohorských, místy exponovaných cestách a stezkách, někdy i v terénu bez nich. Často je třeba dobrý smysl pro orientaci. Většinou v nadmořských výškách mezi 2300 a 3000 m, horolezecké zkušenosti nutné.

    D Velmi těžké horské túry ve vysokohorském skalnatém terénu, s místy lámavou horninou či firnovými poli. Nadmořská výška většinou mezi 2400 a 3000 m. Součástí bývá dlouhá, těžká zajištěná cesta. Bezpodmínečnou nutností jsou horolezecké zkušenosti, vytrvalost a dobrý smysl pro orientaci.

    E Velehorské túry v nadmořských výškách kolem 3000 m a výš, kde je třeba mít s sebou cepín a stupací železa (tzv. kombinované túry). Částečně zahrnují přechody ledovců a výstup či traverz firnových či ledových žlebů. To vše předpokládá kompletní zhodnocení aktuálních podmínek a eventuální zajišťovací techniku přiměřenou situaci. V některých úsecích je nezbytně nutné postupovat v lanovém družstvu. Doporučujeme jen zkušeným horolezcům.

    Podobně, jako je tomu například u lyžařských sjezdovek, jsou také zajištěné cesty pro rychlé rozpoznání náročnosti někdy označovány pomocí barev odstupňovaně od lehčích po těžší jako modré – červené – černé.

    Modrá – Malá obtížnost zajištěných úseků (obtížnost KS1 – KS2), náročnost většinou A nebo B. Přesto je třeba alespoň průměrná odolnost proti závratím a jistá chůze v horském terénu.

    Červená – Průměrná obtížnost zajištěných úseků (obtížnost KS3, místy KS4) a náročnost v úrovni B nebo C. Jen pro zkušené horolezce se zkušenostmi ze zajištěných cest.

    Černá – Těžké až velmi těžké zajištěné úseky (obtížnost KS4 – KS6), místy i nezajištěné lezecké úseky. Na jednu stranu mohou do této kategorie spadat velmi obtížné zajištěné cesty, jejichž náročnost je však malá (0); na druhou stranu mohou být černě označeny i středně obtížné zajištěné cesty, pokud jejich náročnost patří do kategorie D a E. Jen pro velmi zkušené.

    Klasifikační stupnice pro zajištěné cesty jsou stále ve vývoji, a lze očekávat další změny a upřesňování. Proto je dobré vždy v knižním průvodci věnovat pozornost výkladu stupnice použité v dané publikaci. Autoři průvodců většinou jednotlivé stupně podrobně popíší slovně, aby bylo zřejmé, co daný stupeň označuje.