• Pohyb v horách

    Pohyb v horách, chůze

    Základním a převažujícím způsobem pohybu v horách je chůze. Chůze je běžná motorická schopnost člověka, a zdálo by se, že není třeba nijak vysvětlovat, jak v horách chodit. Ovšem terén v horách je oproti běžnému prostředí, které člověk obývá, značně odlišný, proto není od věci si pár zvláštností chůze v horách připomenout.

    Jak známo, terén v horách je kamenitý, značně nerovný a nestabilní. Základní rada pro chůzi v takovém terénu je chodit tzv. širší stopou. To znamená došlapovat levou a pravou nohou trochu víc do strany od pomyslné linie směru našeho pohybu. Zvýší se tak naše stabilita při výkyvech do stran, chůze v nerovném terénu stane se jistější. Došlapujeme a odrážíme se celou plochou podrážky pohorky, a váhu na došlápnutou nohu přenášíme pozvolna. Kdybychom došlapovali na patu, nebo se odráželi špičkou boty, opět bychom ztráceli stabilitu, protože především v momentech, kdy nám krok nevyjde, například se nám pod došlapující nohou zvrtne kámen, je zadní noha položená celou plochou podrážky na zem dobrou oporou při znovuzískání rovnováhy. V horách chodíme rozvážně, spíše kratšími kroky, hlavně při sestupu je dobré z důvodu šetření kloubů dělat krátké kroky.

    Pěšina procházející klečí

    Pěšina na horské louce

    Chůzi v obtížnějším terénu značně zpříjemní použití teleskopických hůlek. Obzvláště při sestupech, kdy jejich použití chrání klouby dolních končetin. Při došlápnutí nohy během chůze máme alespoň jednu hůlku ve stavu zabodnutí, abychom v případě, kdy nám krok nevyjde, měli díky hůlkám oporu pro udržení rovnováhy.

    Pěšina v hřebenových partiích

    Pěšina v suti je nepřehledná

    Po cestách

    Často chozené trasy mají v horách nejčastěji podobu pěšin se štěrkovitým povrchem. Pozor na drobné kamínky, které mohou podklouznout, zvláště jsou-li na tvrdém podkladu. I zde je nutné došlapovat celou plochou podrážky, a váhu na došlápnutou nohu přenášet pozvolna. Na co je také dobré dávat pozor, především v oblastech, kde je horninou tvořícím terén vápenec, je ohlazenost kamenů. Vápenec se neustálým otíráním podrážek bot dokáže vyhladit až do téměř sklovitého povrchu. Klouže to i za sucha, a hrozně moc za mokra. V takové situaci je nutné výrazně zpomalit chůzi, a po každém došlápnutí opatrně nohu zatěžovat a pozorovat, zda noha při přenášení zátěže nejeví tendenci k podklouznutí.

    Video:Běžná chůze v horském terénu. Kameny, kameny, kameny… Chůze v horách má být rozvážná a klidná. Na chůzi v tomto terénu je potřeba se soustředit, každý krok vyžaduje svou pozornost.

    Mimo cesty

    Tráva

    Postup po trávě není v horách nic příjemného. Tráva jen málokdy v horách roste na kvalitní půdě. V naprosté většině je pod trávou jako podloží buď kamenitá suť anebo zvětralý skalnatý terén. V rovinatých úsecích je pod trávou kamení, takže tráva zde působí pouze jako činitel, který nám zakrývá výhled na to, kam došlápneme. V takové situaci musíme postupovat pomalu, a dávat pozor, aby se nám nepodvrtnula noha. Na svazích je tráva většinou soustředěná do jednotlivých drnů, a na zvětralém skalnatém podkladě špatně drží, a neskýtá pro chůzi moc jistoty. Postupujeme tak, abychom drny trávy zatěžovali svisle, jakoby ve směru do středu Země. Jakékoliv zatížení souběžně s povrchem terénu hrozí tím, že drn trávy odtrhneme. Zvláště se vyhýbáme tomu, abychom zatěžovali samotné špičky nebo hrany bot, které by mohly snadno drn trávy odříznout.

    Máme-li na strmém travnatém svahu při sestupu pocit nejistoty, otočíme se čelem ke svahu, a sestupujeme pozadu. Rukama si můžeme pomáhat při udržování rovnováhy. Nejúčinnější uchopení stébel trávy je takové, kdy dlaní dolů všemi prsty ruky podebereme stébla zespodu těsně u země, a mírně ruku zatneme v prstech, podobně jako když bychom někoho popadli za pačesy, a tlačíme na drn shora, jako bychom ho chtěli přitisknou ke svahu.

    Postup trávou v horách

    Tráva na svahu je zvláště nepříjemná za mokra. Stébla zmoknou, a zatížena vodou slehnou k zemi. Každé stéblo se promění v malou mokrou skluzavku. Rovněž i hlína pod drny změkne, a víc hrozí jejich utržení. Za mokra je nutno zvýšit opatrnost a postupovat po trávě velmi obezřetně.

    Kleč

    Střední a vyšší část úbočí hor bývá v našich podmínkách často porostlá klečí, neboli kosodřevinou (tedy porostem poléhavé keřovité borovice kleč), v jižněji položených Alpách se kleč často střídá nebo je plně nahrazena porostem rododendronů. Porost rododendronů může působit exotičtěji, v době květu dokonce romanticky, ale průstup v obou těchto druzích je prakticky shodný a velmi nesnadný. V nižších částech je kleč vzrostlejší a převyšuje výšku člověka. Prostranství, které kleč zarůstá, může být velmi rozlehlé, a to až na celé dno horské doliny. Průstup takovým terénem je velmi komplikovaný. Vysoká kleč znemožňuje rozhled a orientaci v terénu. Chůze ve vysoké kleči není ani možná, postup se mění na jakési zmršené prodírání se křovím. Nohou ani nedospějeme k zemi, došlapujeme na poléhavé větve a kmeny kleče u země, a rukama se přidržujeme větví. Pozice je nestabilní, všechno se houpe a kýve.

    Průstup klečí je namáhavý

    Postup mezerami v kleči

    V horních polohách hor je už kleč menšího vzrůstu, a případný průstup polem kleče je sice snazší, ale stále nepříjemný. Proto se zásadně průstupu klečí vyhýbáme! Z mnoha hledisek, ať už jde o úsporu sil, nebo o úsporu času, je výhodnější kleč obejít. Když už jsme nuceni klečí prostoupit, pak v nejužším místě jejího pole.

    Video: Kleč nás dokáže zcela pohltit, uvnitř jsme dokola obklopeni neprostupnou zelenou zdí, nic pořádně nevidíme. Vzácným darem je aspoň malý stromek, na který lze vylézt a aspoň se trochu rozhlédnout a zorientovat se. – Omluvte sníženou kvalitu videa, je to z dávné doby.

    Kleč dokáže silně znepříjemnit i průstup v zimě, kdy se jí vyhnout je ještě daleko složitější. Nižší kleč často není pod sněhem vidět, stejně tak ale nejsou vidět letní pěšiny a průstupy. Často je prvním znakem toho, že jsme vstoupili mezi kosodřevinu až náhlé propadání se všech členů skupiny hluboko do sněhu, často až po pás nebo po prsa. To je velmi nepříjemné zejména s těžkým batohem na zádech. Propletené větve kleče brání vyproštění, často při náhlém propadnutí hrozí i úrazy dolních končetin.

    Za určitých podmínek lze porost kosodřeviny přejít na sněžnicích nebo lyžích. Je však třeba mít na paměti, že lyže kosodřevinu poškozují a této formě postupu se tedy vyhýbat s ohledem na přírodu. Zároveň zde hrozí i reálné nebezpečí, že propadneme-li se nakonec se sněžnicemi nebo lyžemi na nohou, můžeme je poškodit a zároveň přijít k úrazu. Nejpohodlnější a nejbezpečnější proto je sněžnice nebo lyže sejmout, opatrně přejít po silnějších kmenech kleče do terénu bez kosodřeviny, a její pás široce obejít.

    Suť

    V horských dolinách, ve spodních částech úbočí hor a ve žlebech a roklích horských stěn je hlavních příkrovem suť, a jí tvořená suťová pole. Ve spodních částech je suť tvořena velkými balvany, mezi kterými se nalézají menší kameny. Čím výše a blíže ke skalní stěně, tím je suť tvořena menšími a menšími kameny.

    V dolních partiích se suťoviskem tvořeným velkými balvany (zlomiska) můžeme se pohybovat buď tak, že procházíme mezi balvany a kličkujeme, anebo jdeme o vrcholcích větších balvanů, a skáčeme z jednoho na druhý.

    První způsob kličkování mezi balvany je jistější pohyb, doporučuje se méně zkušeným vysokohorským turistům, a především všem v situaci, kdy nesou těžký batoh. Nutno mít na mysli, že postup mezi velkými balvany suťoviska je pomalejší, a přiměřeně namáhavý, děláme mnoho kroků nahoru a dolů.

    Suťové pole ve Vysokých Tatrách

    Při druhém způsobu průstupu suťoviskem s velkými balvany, kdy se snažíme pohybovat po vrcholcích balvanů, musíme být mrštní a šikovní v pohybu, a mít dobrou rovnováhu. Nesmíme mít těžký batoh, a rovněž není tento způsob pohybu dobrý jsou-li balvany mokré nebo zasněžené, a v důsledku toho kloužou. Trasu pohybu si nejprve vyhlédneme zhruba v délce 5 metrů , překonáme ji pomocí rychlé skákavé chůze, a pak se zastavíme, abychom si opět promysleli další úsek cesty. Myslíme na stabilitu různých balvanů, odhadujeme, zda je při doskoku nebo prudkém došlápnutí nevychýlíme ze stabilní polohy. Jdeme-li ve skupině, udržujeme rozestupy zhruba zmíněných 5 metrů . To postačí pro případ, že vpředu jdoucí člen narazí na viklavý kámen, upozorní vzadu jdoucí, a ti tak mají prostor pro korekci trasy.

    Suť

    Čím víc se blížíme ke skalní stěně, je suť tvořena stále menšími kameny. Nejprve jsou to kameny velkosti zhruba koňské hlavy, bývají porostlé lišejníky, a jejich stabilita je poměrně slušná a pevná. Je to stará suť, již slehlá a jakž takž zpevněná. Zde je nejlepší volit chůzi po vrcholcích kamenů, opět vždy provést 5 m promyšlený pohyb vpřed, zastavit se a vyhlédnout si další sekvenci pohybů.

    Výše se stává suť již velmi drobnou. Kameny jsou velikosti dlažebních kostek a menší, až suť nakonec připomíná štěrk. Postup takovým suťoviskem je nepříjemný, suť často pod nohama po došlápnutí ujíždí dolů. Postupujeme proto především šikmo vzhůru, anebo v serpentinách. Nohou došlapujeme jakoby na dvakrát, nejprve podrážkou boty kameny v místě došlápnutí udusáme, zpevníme, a teprve pak na ně přeneseme váhu. Tam, kde je suť již promíchána s hlínou nebo pískem, musíme i hranou nebo špičkou boty vykopat stup, mírným podupáním jej zpevnit a pak došlápnout.

    Drobná suť pod stěnou

    Pěšiny v drobné suti pod stěnou

    Postupuje-li drobnou sutí skupina, je žádoucí jít těsně za sebou. Při chůzi se totiž uvolňuje mnoho kamenů, které se pak kutálejí svahem dolů. Pokud by byly rozestupy mezi jednotlivými členy skupiny již moc velké, kámen by při míjení níže se nacházejících členů skupiny stihl nabrat při svém pádu značnou rychlost a ohrozit je.

    Zvláštní pozornost si zaslouží sestup drobnou sutí. Zde naopak volíme trasu spádnicí přímo dolů. Došlapujeme na paty, ale jsme při tom mírně předkloněni. Lépe tak čelíme ztrátě rovnováhy, když pod námi drobná suť ujede. Při sestupu drobnou sutí se nelze vyhnout menším sesuvům kamení. Jak jdeme dolů, pod nohama se nám začíná hrnout splaz kamení. Jakmile tento splaz nabude větších rozměrů, ukročíme stranou do boku, a zastavíme se. Kamení zatím vedle nás popojede dolů a časem se zastaví. Pak pokračujeme v sestupu. Sestupuje-li drobnou sutí skupina, je několik možností, jak se zformovat. Na širokém suťovém poli je nejlepší postupovat v řadě vedle sebe. Případně uvolněné kameny nemohou na nikoho spadnout. Pokud je suťové pole úzké, tak sestupujeme v zástupu za sebou. Je zde vztah – čím je svah labilnější a hrozí větší splazy kamení, nebo dokonce uvolnění kamenné laviny, tím jsou rozestupy mezi členy skupiny větší. V kritické situaci, kdy hrozí kamenná lavina, jde po svahu vždy jen jeden člověk.

    Skála a sníh

    Lezení po skále není při vysokohorské turistice převládající způsob pohybu, přesto ale nastává. Většinou se jedná o obtížnost do II. stupně UIAA. Není to těžké lezení, ale je to už dost na to, aby to vyžadovalo určitou průpravu v lezení po skále. Vysokohorský turista by měl pravidelně navštěvovat cvičné skály a základní lezecké dovednosti trénovat. Rovněž tak postup v mačkách po sněhu, a především po firnu na strmém svahu, vyžaduje určitou průpravu. Více o pohybu na skále na stránce Volné lezení.

    * * *