Na stránce Síly při jištění přibyl nový text, tabulka a obrázky, které se věnují různým formám zatížení jistících bodů. Jednak první novinkou je zde tabulka s hodnotami zatížení, které reálně vznikají při pádu lezce z různých výšek. Uvedené údaje pocházejí z měření provedených bezpečnostní komisí Německého alpského spolku (DAV). Na to navuzuje další obvyklá situace, a to odsednutí lezce do vratného jistícího bodu. Zde opět v důsledku vektorového součtu sil může síla zatěžující jistící bod nabýt větších hodnot, než je jen prostá tíha odsedlého lezce. Dalšími situacemi, při kterých dochází k zatížení jistícího bodu je prosté jištění druholezce z horního jistícího stanoviště. Dalo by se čekat, že zde už bude zatížení odpovídat tíze druholezce, ale kdepak. Může být, že zatížení bude mnohem silnější, než je pouhá tíha člověka na pozici druholezce. Dále jsou také zmíněny situace při slaňování a při sólolezení se sebejištěním pomocí blokantů.
Odkaz: Síly při jištění
Na webových stránkcáh American Alpine Institute vyšel nedávno článek věnovaný bezpečnosti při slaňování. Jak autor článku Jason D. Martin připomíná, nezanedbatelná řada nehod a zranění se při horolezectví stane právě při slanění. A tak jako první dobrou radu dává, pokud to jde, raději sestupte pěšky. V další části článku se poté věnuje nutnosti mít při slaňování na konci lana navázaný uzel, aby slaňovací pomůcka nevyjela z lana ven. Horolezci často na toto jednoduché opatření zapomínají. Závěrečná část článku se už i s použitím fotografií věnuje sebejištění při slaňování pomocí prusíků, zda sebejistící prusík umístit nad slaňovací pomůcku nebo pod ní, a na co si dávat přitom pozor.
Jednou z nejpopulárnějších jistících pomůcek je bezpochybu takzvaný „kyblík“, také někdy nazývaný ATC, tube anebo stichtovka. V horolezectví se pak jistící pomůcka běžně také používá ke slaňovaní z vrcholu, po dokončení výstupu. Takže kyblík není jen jistící pomůcka, ale také slaňovací pomůcka. Kyblík má u většině typů této pomůcky dva otvory, což se mimochodem hodí i pro jištění dvoupramennými lany, ale také se to náramně hodí pro slaňování po dvou pramenech lana, což je obvyklý způsob, jak se lano při slaňování instaluje, protože pak jej dole ze země máme možnost stáhnout dolů k sobě a vzít na další akci. Lano se do kyblíku vkládá tak, že do jednoho otvoru vložíme vždy jeden pramen lana, a oba takto vzniklé ohyby lana procvakneme karabinou HMS. Jak jednoduché, dalo by se říci, tak jednoduché, že nic nemůže selhat. Ale přeci – selhat může člověk. Jednoduchost svádí k rychlosti, přehlednost oslabuje pozornost. Na následujícím fotoseriálu uvidíte, co se může v mžiku nenápadně stát.
S poloautomatickými jistícími pomůckami se v posledních letech doslova roztrhl pytel a na trhu jich je už poměrně značné množství, a rozrůstá se tak i počet jejich uživatelů. Poloautomatické jistící pomůcky mají však v drtivé většině existujících modelů jedno výrazné omezení – jsou zkonstruované pro použití jen na jednom prameni lana. Což při jištění s jednoduchým lanem nevadí. Ale co slaňování? Běžné slaňování se provádí po dvou pramenech lana, a to z toho prostého důvodu, aby šlo lano poté stáhnout ze slaňovacího stanoviště, kterým je provlečené. Takže takto běžně to s poloautomatickými jistícími pomůckami nejde, a je zde nutná určitá modifikace slaňovacího stanoviště. Jak to provést ukazuje nyní v učebnici na stránce Slaňovací stanoviště nový názorný obrázek.
Většinou inovace horolezecké výstroje a výzbroje vede ke zlepšení. Ale i vývoj k lepšímu může mít své stinné stránky a pro zlepšení jedné věci se může zhoršit jiná věc. Tímto povzdechem začíná článek The Problem with Rappel Back-Ups Off Moderns Leg-Loops uveřejněném na webu American Alpine Institute. Článek pojednává o problematice sebejištění při slaňování, kdy se sebejistící prusík připne k nohavičce sedacího úvazu. Sice takové řešení není ideální, do prusíku pak nelze v případě odepnutí slaňovací pomůcky odsednout, ale zkrátka někdy se pro rychlost a pohodlí takto sebejištění při slaňování řeší. Jádrem sdělení článku je však závažný poznatek, že v případě, kdy je sedací úvaz vybaven tzv. rychloupínacími přezkami (sponami), které bývají protaženy popruhem nohaviček pouze na dvakrát, a nikoliv na třikrát jako staré klasické přezky, hrozí při obvodovém tahu karabiny za nohavičku její rozepnutí a tím i vypadnutí sebejistícího prusíku ven z uzavřeného okruhu – následně pád, zranění či smrt. Autor článku Jason D. Martin doporučuje v takovém případě karabinu zapínat na vnitřní stranu nohavičky sedacího úvazu, tak aby karabina nebyla v kontaktu s přezkou a byla od ní oddělena popruhem, který spojuje levou a pravou nohavičku. V rámci článku jsou podrobné a názorné fotografie, které ukazují špatnou verzi, a i tu správnou, a již z letmého pohledu na fotografie je vše jasné. Více v odkazovaném článku.
Nedávno se na skalách jižní Moravy stala nehoda, kdy se s lezcem vytrhla skoba, kterou použil jako vratný jistící bod při spouštění dolů na zem. Vlastní nehodu ponechme stranou, ale v následných diskusích na horolezeckých webových stránkách se ukázalo, že obecně mezi horolezeckou veřejností není moc známo, jak se lezec může při spouštění sebejistit, respektivě si pomocí sebejištění zkrátit pád, který jako takový pak každopádně musí zachytit jistič, protože ten provádí spouštění. Je to k nevíře, ale skutečně uvedenou metodu ochrany před pádem až na zem při vytržení vratného bodu dosud asi nikdo nenakreslil, alespoň se ji přes usilovnou snahu nepodařilo v žádné z řady publikací nalézt. A tak nezbylo, než ji nakreslit teď. Obrázek pomůže vše lépe pochopit, a nezbývá než doufat, že se metoda stane známější než dosud. Je zařazen spolu s doprovodným textem na stránce Dolní jištění v části zabývající se spouštěním prvolezce po dokončení výstupu.
Na stránce Dolní jištění je nově nakreslený obrázek, jak instalovat lano do vratného bodu s trvale uzavřeným okem, aby se lezec mohl nechat spustit dolů. Starší obrázek, který daný návod ukazoval doposud, totiž znázorňoval situaci, kdy je vratný bod tvořen klasickým slaňovacím kruhem. A přes takový kruh by se spouštěn nemělo, lano jej brousí a časem by to kruh zničilo a pro osazení nového by se muselo zbytečně sekat do skály. Spouštění je potřeba provádět pouze na takových konstrukcích vratných bodů, které ty části, jenž jsou otírány lanem, mají odmontovatelné a lze je vyměnit, aniž by u toho hrozilo další narušení skály. V poslední době se nejčastěji používá kovový řetěz se šroubovací karabinou (tzv. mailonka). Proto abychom kromě metodicky správného postupu inspirovali i k lepší etice chování ve skalách, je zde nový obrázek, který oproti starému již ukazuje i vhodnou konstrukci vratného bodu. Také je obrázek podrobnější a více rozfázovaný.
Nedávno jsme zde uvedli článek 
Na webových stránkách American Alpine Institute vyšel článek přinášející návod, kterak si udělat v terénu sněhovou hrušku jako kotevní bod pro slaňování. Ovšem v případě povrchu ledovce spíše ledovou hrušku. Buď jak buď, v obou případech kvalitní hruška (v angličtině se používá možná trefnější označení patník) umožňuje v zimním horském terénu rychlejší sestup formou slanění, což je, jak autoři článku připomínají, mnohdy bezpečnější, než se pokoušet o sestup zdánlivě snadným, ale nepříjemným zimním terénem. V článku je několik podrobných fotografií ledovcové hrušky zřízené na kraji ledovcové trhliny, takže kdo nikdy tuto věc nedělal, si může udělat představu, jaké velikosti musí ledovcová hruška být a jak má být tvarovaná. Pro nedůvěřivce a rozené pesimisty je do konstrukce kotevního bodu zakomponován jeden ledovcový šroub, který dělá zálohu pro případ, že by se hruška zhroutila. V článku doporučují toto zálohování vždy použít, a do slanění poslat jako prvního nejtěžšího člena skupiny. Když hruška pod ním vydrží, tak poslední lehčí člověk už může ledovcový šroub sebrat.
V Americe vzali na milost tzv. evropský smrtící uzel. Tak tamější horolezci slangově přezdívají excentrickému spojení dvou lan pomocí vůdcovského uzlu. O tomto uzlu vyšel nový článek na webových stránkách American Alpine Institute z pera Jasona D. Martina. V Americe je pro spojení lan stále velmi populární dvojitý rybářský uzel, a na užití vůdcovského uzlu se pohlíželo jako na hajdalácké řešení. Nicméně jak J.Martin píše, vůdcovský uzel má dobré pevnostní parametry pro zatížení, které vzniká při slaňování, kdy se nejvíce uplatňuje spojení dvou lan, a pokud se nechají volné konce dostatečně dlouhé, nehrozí nebezpečí samovolného rozvázání pod tíhou slaňujícího člověka. A pokud by byly pochyby, dají se udělat dva uzly za sebou, aby se zálohovaly. Naopak excentrický vůdcovský uzel se dobře přetahuje přes skalní hrany při stahování lana po slanění. Což není pro nás v Evropě nic nového, toto propagovala firma Petzl ve svém katalogu již dávno, a samozřejmě to naleznete i u nás v učebnici. Součástí článku na webu American Alpine Institute je také video, na kterém Mike Barter z Kanady danou problematiku vysvětluje a názorně předvádí.
