Jednou z nejpopulárnějších jistících pomůcek je bezpochybu takzvaný „kyblík“, také někdy nazývaný ATC, tube anebo stichtovka. V horolezectví se pak jistící pomůcka běžně také používá ke slaňovaní z vrcholu, po dokončení výstupu. Takže kyblík není jen jistící pomůcka, ale také slaňovací pomůcka. Kyblík má u většině typů této pomůcky dva otvory, což se mimochodem hodí i pro jištění dvoupramennými lany, ale také se to náramně hodí pro slaňování po dvou pramenech lana, což je obvyklý způsob, jak se lano při slaňování instaluje, protože pak jej dole ze země máme možnost stáhnout dolů k sobě a vzít na další akci. Lano se do kyblíku vkládá tak, že do jednoho otvoru vložíme vždy jeden pramen lana, a oba takto vzniklé ohyby lana procvakneme karabinou HMS. Jak jednoduché, dalo by se říci, tak jednoduché, že nic nemůže selhat. Ale přeci – selhat může člověk. Jednoduchost svádí k rychlosti, přehlednost oslabuje pozornost. Na následujícím fotoseriálu uvidíte, co se může v mžiku nenápadně stát.
Na záčátku vše probíhá správně. Lezec nabere lano, oba dva prameny pro slanění, a zasune je do jistící pomůcky. Někdy to jde ztěžka, zvláště když lano visí dolů a naplno cítíme jeho váhu. A je-li lano navíc tlusté, je někdy lopotné jej nasoukat do otvorů kyblíku. Ano, to je pracné, a proto tomu lezec věnuje pozornost. Ví totiž, jak je důležité lano vetknout do obou otvorů, jen tak bude slaňování funkční. A snaha vítězí, protáhne lano otvory, takže vzniklé dva ohyby lana přesně kopírují tenké pogumované lanko (které slouží pro přidržovaní pomůcky ve správné vzálenosti u úvazu). Lezec vidí správně protažené prameny lana, a jasný otvor, kam má připnout karabinu HMS. Což už je maličkost, lehká věc, které nevyžaduje sílu ani není lopotná. A to je ten problém…
Lano v ohybu je totiž trochu napružené, a stačí mírný pohyb, rozkývání lana, které mu se nedá zabránit, a ohyb lana ve slaňovací pomůcce se pohne. Ve zlomku vteřiny tak dosud dobře mířící nos karabiny na poslední chvíli mine jeden z ohybů lana. A zrada ještě pokračuje… jak tam totiž to tlusté lano nešlo snadno zasunout, tak stejně pak samo nevypadne ven poté, co zůstane mimo připojení karabinou. Takže lezec rutinně odpojí odsedávací smyčku, přistoupí k okraji skály, a během těchto manévrů nemusí vůbec zaznamenat, že mu lano jedním pramenem nedrží, protže tyto úvodní pohyby nemají dost síly, aby volný pramen lana z jistící pomůcky vytáhly. To se stane až při větší síle, a tu vyvine lezec tím, že se do lana pověsí nad propast. Teprve tehdy inkriminovaný pramen lana vyklouzne ze slaňovací pomůcky a lezec se zřítí. Při pádu sebou stáhne ten jeden jediný pramen lana, který k sobě připnul, a druhý pramen volně projede okem slaňovacího stanoviště. Konec.
Ochrana? Především lidská pozornost. Nenechat se ukolébat tím, že něco nejpracnějšího máme za sebou. Jakékoliv dílo je hotové, až když je hotová poslední část. Poslední krok je stejně důležitý, jako ostatní, byť by byl již banální a lehký. Tip na dobrý návyk: než odepnete odsedávací smyčku (sebejištění), ošahejte, zatahejte a prohlédněte celý slaňovací systém, a na zkoušku jej zatižte svým tělem. Teprve po této kontrole můžete odsedávací smyčku zrušit.