• Právní odpovědnost

    Tato stránka je pouze soukromým názorem na právní záležitosti v horolezectví, a nemůže být zdrojem pro žádnou právní jistotu. Přes veškerou snahu autor nemůže ručit za chyby vzniklé překlepem, či za chyby obsahové, nebo za nedorozumění vzniklé neúplností informací, nebo špatným pochopením obsahu stránky.

    Předmluva – aneb proč je stránka taková jaké je, a jak ji chápat

    Pro lepší pochopení obsahu je třeba si uvědomit, že problematika je nahlížena obecně! Bylo by totiž ošemetné, dělat výklad pomocí konkrétních případů nebo aspoň zjednodušených příkladů. Žádné dva případy totiž nejsou úplně stejné, už proto, že se stanou na jiných místech, a především jiným lidem. Ale i při obecném přístupu je třeba dávat pozor na zavádějící pohledy, hlavně na určitou šablonovitost a škatulkování. Např. při nedbalostním zavinění je pro posouzení případu důležité „vědění“ účastníků nehody, a to nelze zjistit nějak tak, že se „přeměří pravítkem“ a řekne se: Ano, věděl nebo Ne, nevěděl. Skutečnost je taková, že určení okolností, které vedly k nějaké nehodě, se provádí takzvaným dokazováním, a to je poměrně pečlivý proces zjišťování všeho možného. A o tom, že se případ nakonec posoudí tak a tak, může rozhodnout zdánlivě úplná maličkost. Také je třeba říci, že právních aspektů, které do právního řešení nehody v horolezectví mohou zasáhnout, je celá řada (různé formy omylů, „rébusy“ ohledně příčinné souvislosti, atd.), a ne všechny jsou na této stránce zmíněny. Proto je nutné tuto webovou stránku považovat jen za základní, hrubé a obecné uvedení do problematiky.

    Úvod

    Tento text se zabývá pouze právní odpovědností mezi právně způsobilými lidmi, a to jen na území České republiky.

    Celkově lze říci, že vztah sportu a práva v záležitostech úrazů a poškození zdraví je přinejmenším nejasný. Právní věda tuto problematiku nijak speciálně neřeší, a ponechává jí v rámci běžného trestního a občanského práva. Přičemž právo často zůstává ve vztahu ke sportu jakoby „spát“ (protože nikdo neprosazuje jeho uplatnění). Jeho důsledná aplikace by byla často v rozporu s duchem sportu a možná by vedla k zániku některých sportovních disciplín (markantním příkladem může být např. box; zatím co rána pěstí s následným bezvědomím by běžně asi byla ublížením na zdraví, při boxu je to normální, dokonce žádoucí cíl, a nikomu to nevadí a nikdo za to není žalován).

    Horolezectví je v této „nejasnosti“ ponořeno trochu méně. Patří totiž mezi sporty, kde není principem vzájemné klání dvou soupeřů, a nedochází při něm k různému bití, strkání, vrážení, apod. Jakékoliv poškození zdraví zaviněné některým z účastníků horolezecké akce tak nelze vydávat za úplně běžnou součást tohoto sportu. Jinak řečeno – i z hlediska sportovního, horolezeckého, je jakékoliv zranění způsobené jinou osobou nežádoucí. Tato vlastnost průnik práva (trestního a občanského) do takovéhoto sportu (míněno horolezectví) při řešení odpovědnosti za úrazy aspoň trochu usnadňuje.

    Ale i tak zůstává řada nejasností. Např. „Má instruktor zakázat nováčkovi chytat se na pískovcích kruhu rukou, když jinak hrozí nováčkovi pád a možné zranění?“, nebo prvolezec na konci lanové délky si může klást otázku: „Osadit na jistícím stanovišti nýt, či použít k přírodě šetrnější vklíněnec, který ale nemusí tak pevně držet?“ Zde se dostává do rozporu sportovní etika na jedné straně, a zájem chráněný zákonem, totiž ochrana lidského zdraví a života, na straně druhé. Tento rozpor není příliš řešen, a zůstává otázkou, zda je vůbec uspokojivě řešitelný pro obě strany.

    Tato nejasnost v prioritě (zda má přednost vůbec neriskovat a lézt „sterilně“, anebo se snažit o větší sportovní hodnotu za cenu podstoupeného rizika) má za následek vytvoření dvou krajních poloh při vnímání práva v horolezectví. Přičemž každý člověk je ve svém vnímání tohoto problému částečně dopředu ovlivněn svým charakterem, zájmy a životním postojem. Někdo je například pedant, úzkoprse se držící norem, a v jeho vnímání se pak takový § 224 Tr.z. nebo § 415 Občan.zák. mění v bič, který je snad na světě jen proto, aby jím byli po nehodě deptáni horolezci. Naopak mnoho lidí žijících v přílišném „free“ stylu, které k horolezectví donesla módní vlna, žijí v dojmu, že dobrovolná rizikovost („adrenalinovatost“) horolezectví zakládá nárok na nějakou odlišnou morálku, kde si každý „jede sám za sebe“. Tyto dvě krajní (extrémní) polohy jsou svým způsobem pro horolezectví dost nešťastné.

    Nutno si ale uvědomit, že zatímco etika horolezectví je prosazována toliko míněním horolezců, zákony jsou prosazovány státní mocí. Každý horolezec by si měl být vědom, že jeho konání může u soudu posuzovat někdo, kdo pro jeho vzletné sportovní ideály a touhy nebude mít ani špetku pochopení.

    V České republice platí, že rozhodující činitel, který určuje výklad zákonů, posuzuje důkazy a všechny rozmanité okolnosti případu, a rozhoduje o vině a trestu, je soud. Ten však své názory dává najevo až rozsudkem. Navíc každá nehoda je specifická, jak svými příčinami, tak okolnostmi, které ji doprovázely. Nelze tedy dopředu mít absolutní jistotu v tom, jak se právně záležitosti ohledně nějaké nehody posoudí. Pozor tedy na různé rady kamarádů a názory ”zaručených expertů”, kteří by tvrdili, že tohle se dělat může, že to je bez právních následků. Informace z takových zdrojů můžou být bezvýznamné a nelze se na ně nekriticky spoléhat (což se paradoxně týká i této webové stránky!!!). S trochou sarkasmu se dá říci, že člověk může mít „jistotu a klid“, až když si vyslechne rozsudek, proti kterému není odvolání.

    Všechny tyto nejistoty a nejasnosti mohou u někoho vzbuzovat nepříjemný pocit. Řešení tohoto se ale nenalézá v oblasti práva, ale v lidském konání. Spíše, než se trápit tím, jak se bude právně řešit nehoda, je správné především řešit to, jak nehodu nezpůsobit. Spíše, než předem hledat skulinu v paragrafech, která by horolezce zbavila odpovědnosti, je lepší předem hledat skulinu v horolezecké výzbroji, v metodách jejího používání, a v neposlední řadě v chování a jednání horolezců. Více „jistoty a klidu“ bude mít ten, kdo bude mít více znalostí, přemýšlivosti, zdravého rozumu, všímavosti, trpělivosti, atd., a naopak „nejistotu a neklid z nevyzpytatelnosti práva“ bude mít ten, kdo je lhostejný, špatně vybavený, neschopný správně odhadnout své síly, neochotný přiznat si nezkušenost, netrpělivý, mající snahu mít konzumní, sportovní zážitek bez ohledu na to, zda jsou pro to vhodné podmínky.

    Trestní právo a Občanské právo

    Po nehodě se právní záležitosti mohou řešit ve dvou sférách. Jednak jako trestně-právní záležitost (tehdy je žalobcem stát, viník je trestán vězením), nebo jako občansko-právní spor o náhradu škody (tehdy je žalobcem poškozený /případně pozůstalí/, viník je trestán tím, že musí platit peníze).

    Ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví

    Ublížení na zdraví je lehčí forma poškození zdraví, zhruba se definuje tak, že vyžaduje lékařské ošetření, krátkou pracovní neschopnost a nemá trvalé následky. Těžká újma na zdraví je vážnější poškození zdraví, zhruba se definuje tak, že vyžaduje delší lékařské ošetření, pracovní neschopnost přes 6 týdnů, trvalé poškození zdraví, apod.

    Právní odpovědnost

    Je druh právního vztahu vznikající v důsledku porušení právní povinnosti a spočívající v nové povinnosti sankční povahy. Je zpravidla důsledkem deliktu anebo eventuálně i protiprávního stavu. Rozlišuje se odpovědnost trestní, správní, disciplinární a různé druhy soukromoprávní odpovědnosti (za škodu, za vady, atd.). Pro vyvození právní odpovědnosti je třeba posoudit jednotlivě a posléze v souvislostech objektivní a subjektivní stránku deliktu, objekt a subjekt deliktu. Objektivní stránka spočívá v protiprávním jednání (deliktu) a škodlivém následku vzniklém v bezprostřední příčinné souvislosti s tímto jednáním. Subjektivní stránka deliktu zahrnuje motiv, pohnutku a zavinění, což je psychický vztah delikventa k protiprávnímu jednání a jeho následku ve formě úmyslu nebo nedbalosti. (1)

    Občansko-právní spor

    Občanský zákoník upravuje vztahy mezi jednotlivými občany, patří tak mezi nejdůležitější právní normy. Občanský zákoník je zákon č.40/1964 Sb. se spoustou pozdějších dodatků a novelizací, z nichž nevýznamnější je novelizace zákonem č.509/1991 Sb.

    Vznikla-li při nějaké nehodě z něčího zavinění škoda, vede se občansko-právní spor o náhradu této škody. Ke vzniku odpovědnosti toho, kdo zavinil nehodu, stačí, že následkem nehody je už pouhé ublížení na zdraví. Poškozený podává žalobu u soudu.

    (2) Při zavinění něčího poškození zdraví musí viník poškozenému hradit jednorázově tzv. bolestné (tedy jakousi satisfakci za způsobené utrpení), dále náklady na léčení, ušlou mzdu, a snížené společenské uplatnění (např. poškozený nebude moci vykonávat nějaký svůj oblíbený sport, nebo bude zohyzděn, apod.). Ztrátou na mzdě se chápe rozdíl mezi tím, co by poškozený vydělal nebýt zranění, a dávkami nemocenské.

    Jestliže kvůli trvalým následkům zranění (to už by se jednalo o těžkou újmu na zdraví) musí poškozený vykonávat jiné zaměstnání, které bude méně placeno, musí viník rozdíl mezi dřívější a nynější mzdou poškozeného doplácet (tzv. náhrada ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti). Rovněž nižší plat má vliv na výši budoucího důchodu poškozeného, viník tak musí poškozenému doplácet i rozdíl ve výši důchodu, který by poškozený měl, nebýt následků zranění, které mu bránilo vykonávat lépe placenou práci a docílit tak vyšších důchodových částek.

    Při usmrcení poškozeného viník hradí náklady spojené s pohřbem. Pokud ale usmrcený měl vůči někomu vyživovací povinnost (např. vůči dětem), musí viník tyto vyživovací dávky hradit za usmrceného.

    Výši finanční částky nahrazující škodu určuje soud.

    - – -

    V Občanském zákoníku jsou mimo jiné i tyto paragrafy:

    (3) Část šestá – Odpovědnost za škodu a bezdůvodné obohacení, Hlava první – Předcházení hrozícím škodám

    § 415

    Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

    (4) Ustanovení § 415 má povahu jednoho ze základních principů občanského práva a to principu, který ovládá jednak občanskoprávní prevenci a jednak občanskoprávní odpovědnostní systém. Jako takové se vztahuje na všechny účastníky (resp. možné účastníky) občanskoprávních vztahů, což je vyjádřeno termínem „každý“, ať osoba fyzická či právnická.

    Povinnosti uložené v § 415 jsou právními povinnostmi, ve kterých je zahrnut jednak požadavek dodržovat to, co je stanoveno zákonem nebo smluvně, a kromě toho si obecně počínat tak, aby nedocházelo ke škodám uvedeným v ustanovení. V tomto smyslu bývají povinnosti uložené v § 415 označovány jako generální prevence.

    - – -

    (5) Hlava druhá – Odpovědnost za škodu

    § 420 Obecná odpovědnost

    Odstavec (1): Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

    Odstavec (2): Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

    Odstavec (3): Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

    (6) Ustanovení § 420 je ustanovení o obecné odpovědnosti za škodu ať osoby fyzické nebo právnické. Je to ustanovení obecné, generální potud, že se užije, jestliže škodný případ nespadá pod některé z jiných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. … Odpovědnost za škodu podle § 420, způsobené jiné osobě fyzické nebo právnické, pokud jde o odpovědnost posouditelnou podle občanského zákoníku a nikoliv podle jiných ustanovení, je postavena na tezi o odpovědnosti každého za škodu způsobenou porušením právní povinnosti. Odpovědnost se realizuje v takovém případě při splnění těchto předpokladů:

    1.šlo o protiprávní úkon

    2.vznikla škoda

    3.jako důsledek protiprávního úkonu (příčinná souvislost)

    4.předpokládá se, že šlo o zavinění škůdce

    K jednotlivým předpokladům odpovědnosti podle § 420 lze říci toto:

    Add – a) Musí jít o porušení právní povinnosti (např. právě onoho generálního § 415 Obč.zák). Za těchto předpokladů může dojít k porušení právní povinnosti nejen aktivním jednáním, ale i zanedbáním toho, co se učinit mělo.

    Úkon je protiprávní, jestliže jím došlo k porušení právní povinnosti. Jde zejména o tyto případy:

    • porušení obecné závazných předpisů, a to nejen jednáním v přímém rozporu s nimi, ale i jejich obcházením
    • porušení jiných norem, které měl škůdce zachovávat, zejména interních hranic, bezpečnostních předpisů, stanov a řádů
    • porušení povinností, které vyplývají ze smluv nebo jiných právních úkonů, a to po celou dobu trvání právního vztahu, který je jimi založen
    • zanedbání povinnosti předcházet škodám, která byla uložena buď konkrétně nebo vyplývá z prováděné činnosti z jeho postavení škůdce
    • porušení ustanovení § 415, kterým je uložena obecná povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám.

    Protiprávnost je vyloučena v těchto případech:

    • jde-li o výkon práva
    • jde-li o krajní nouzi nebo o nutnou obranu
    • jde-li o souhlas poškozeného

    (V případě (7) souhlasu poškozeného musí být splněny určité podmínky:

    • Svolení se musí týkat zásahu do takových práv jednotlivce, o nichž mu právní řád dovoluje rozhodovat. Opačně řečeno, nesmí se týkat práv, s nimiž poškozený s ohledem na meze stanovené právním řádem a honorující společenské zájmy, nesmí disponovat (srovnej s § 39 OZ – „Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“).
    • Svolení musí být dáno svéprávnou osobou a i jinak musí splňovat všechny náležitosti vyžadované pro platnost právních úkonů.
    • Svolení musí být dáno před vznikem škody.

    (6) Add – d) Zavinění může mít formu úmyslu, anebo nedbalosti. Uvedené pojmy jsou vymezeny v § 4 a § 5 Tr.zák. tak obecně, že jsou použitelné pro celý právní řád, tedy i pro občanské právo. Při úmyslném zavinění se rozeznává úmysl přímý a nepřímý, při nedbalosti nedbalost vědomá a nevědomá z hlediska vědomí, a nedbalost hrubá a lehká z hlediska posouzení nedbalosti samé.

    Nedostatek zavinění zprošťuje škůdce odpovědnosti (u nedbalosti). Důkazní břemeno o tom však spočívá na škůdci (tzv. presumpce zavinění). Přesunutí důkazního břemena na škůdce ovšem neznamená, že by se zavinění neuplatňovalo jako podmínka obecné odpovědnosti; obecná odpovědnost občana tedy není odpovědností za výsledek, ale odpovědností za zavinění.

    Oproti pojetí zavinění v trestním právu je však jeden rozdíl: (8) U nevědomé nedbalosti pak jednající nevyvinul dostatečné volní úsilí k tomu, aby získal potřebné vědomosti o situaci, za níž jednal, ačkoliv tak učinit měl, tj. nevěděl o možnosti způsobení škody, ačkoliv to vědět měl (v tom je pojetí nevědomé nedbalosti v občanském právu přísnější než v právu trestním, které vychází ze subjektivního měřítka). Srozumitelněji řečeno: v občanském právu se při nevědomé nedbalosti nepřihlíží k subjektivnímu hledisku, čili zda si viník mohl uvědomit, že něco zaviní; stačí, že měl. (K lepšímu pochopení si přečíst níže v textu v části Zavinění o subjektivním hledisku při zavinění z nevědomé nedbalosti).

    - – -

    (9) § 420a

    Odstavec (1): Každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností.

    Odstavec (2): Škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena

    1.činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti,

    2.fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí,

    3.oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti

    Odstavec (3): Odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.

    (10) V ustanovení se používá výrazu „provozní činnost“, „činnost, která má provozní povahu“, „provoz“ a s tím souvisí i podstatné jméno provoz a sloveso provozovati, prováděti. Chceme-li se pokusit o definici, dostaneme se nejčastěji k určité formě tautologie (což je „definice kruhem“, v níž to, co se definuje, je jen jinými slovy definováno tímtéž, co je definováno – pozn. -tk-). Dá se však říci, že v konkrétních případech patrně bude věc úplně jasná. Mohli bychom snad říci, že základem bude určitá organizovaná cílevědomá činnost bez ohledu na to, o jakou činnost jde. Z odstavce 2 § 420a vyplývá, že pro vznik odpovědnosti může postačit sama činnost, pohyb, avšak při činnosti se používá různých věcí, tyto věci mohou být zdrojem různých vlivů na okolí, ať fyzikálních, chemických nebo biologických. Důležité je, že ona činnost sama musí mít povahu provozní, tedy povahu činnosti směřující organizovaně ke splnění určitého cíle. Dá se tedy říci, že zákon tu stanoví „in abstracto“ obecnou odpovědnost spojenou s tím, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Jakmile provozní činnost se počne vyvíjet, nastane stav potencionální odpovědnosti, a dojde-li k případu vzniku škody, je tu dána konkrétní odpovědnost. … Možnost zproštění je omezena podle odstavce 3 § 420a na případy, kdy došlo ke vzniku škody neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného. Neodvratitelnou událostí může být například povodeň, smršť, zemětřesení, apod. … Škoda může být způsobena nikoli jen osobně odpovědným subjektem, ať osobou fyzickou nebo právnickou (provozovatelem), ale i jinou osobou, kterou taková osoba použila pro svůj provoz. Může však být způsobena i jiným škůdcem než osobou takto použitou a to bez ohledu na psychický vztah této osoby k příčinně vzniku škody, tj. na její zavinění; ovšem odpovědnost konkrétně tu může být anulována důkazem poskytnutým odpovědným subjektem, že šlo o neodvratitelnou událost (např. byla náležitá ostraha proti vniknutí nepatřičných osob a jiná potřebná prevence).

    V právnické literatuře se také dá najít definice: „…provozní činnost, tzn. činnost mající charakter podnikání.“ (11)

    Jelikož v určení, co to provoz je, vládne taková nejasnost, je těžké určit, zda se i horolezecký výstup dá považovat za provoz. Zřejmě asi v některých případech ne, v jiných ano. Běžné lezení kamarádů na skále či v horách jen ztěží bude považováno za provoz. Jakmile by ale lezení mělo charakter poskytované služby obecně jakýmkoliv zákazníkům či zájemcům, a tato služba by byla organizována, anebo by se jednalo o nějakou specifickou akci (např. přemostění údolí či z věže na věž, apod.), je možné, že by pak už taková činnost naplňovala vlastnosti provozu.

    - – -

    (3) § 421a

    Odstavec (1): Každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit.

    Odstavec (2): Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb.

    (24) Odpovědnost podle § 421a je zvláštní případ odpovědnosti za škodu, odpovědnosti objektivní, a se zřetelem k nemožnosti liberace (zproštění se odpovědnosti) se dá hovořit o odpovědnosti absolutní. Ke vzniku odpovědnosti stačí, že:

    • osoba fyzická nebo právnická plnila závazek vůči jiné osobě ať fyzické nebo právnické
    • k plnění závazku použila nějaký přístroj nebo jinou věc
    • v příčinné souvislosti s tímto použitím vznikla škoda té osobě, vůči níž se závazek plnil (není však vyloučena i odpovědnost za škodu vzniklou osobě třetí; znění ustanovení to nevylučuje).

    Protože není dovolena liberace, nepomůže ani tvrzení, že odpovědný učinil vše, co bylo v jeho silách, aby vzniku škody zabránil (např. tvrzení, že bylo postupováno podle příslušných pravidel pro tu kterou disciplínu činnosti), a nepomohou ani jiná tvrzení, že by ke škodě došlo i jinak. Odpovídá se za bezvadnost látky v době poskytnutí činnosti ke splnění závazku a za neselhání použitého přístroje použitého pro plnění závazku. … Odpovědnost je tu i tehdy, jestliže odpovědný prokazuje, že přesně dodržel návod k použití látky nebo přístroje, vypracovaný výrobcem po mnohých zkouškách. Nepomůže se odvolávat na to, že není vlastníkem použitého přístroje nebo jiné věci, že neodpovídá za údržbu, za dodržení lhůt k jejich použití apod. Proto hovoříme o absolutní odpovědnosti osoby látku nebo přístroj používající.

    - – -

    Občané (v našem případě horolezci) si mohou své vzájemné vztahy upravit smluvně. Ovšem za určitých podmínek:

    (12) … naše občanské právo všeobecně vychází ze zásady, že smlouva je to, co si lidé (za předpokladu, že to zákon nezakazuje) závazně smluví. Výrazem této zásady je ustanovení § 51 Občan.zák. o tzv. nepojmenovaných smlouvách, podle něhož občané mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zákonem zvlášť upravena, pokud taková smlouva neodporuje obsahu nebo účelu občanského zákoníku, a samozřejmě pokud neodporuje jinému zákonu.

    - – -

    Pro případy sporů o náhradu škody se vyloženě vyplatí být pojištěn na odpovědnost za škodu. Pozor (!), třeba si ale ověřit, zda pojišťovna pojišťuje i odpovědnost při horolezectví, které se řadí mezi rizikové činnosti.

    Příklad 1: Lezou spolu občan ”A” a občan ”B”. ”A” zaviní nehodu, při které si ”B” zlomí ruku. ”B” zažaluje ”A”, aby mu vyplatil bolestné + ušlou mzdu, protože byl v neschopnosti, apod. ”A” u soudu prohraje a bude odsouzen k vyplacení odškodného 30 tis. Kč. ”A” je ovšem pojištěn na odpovědnost za způsobenou škodu u ”pojišťovny A”, a ta za něj oněch 30 tis.Kč zaplatí.

    Příklad 2: Opět ”A” zaviní zlomení ruky ”B”. Ale ”B” je pojištěn, jeho ”pojišťovna B” mu vyplatí z úrazového pojištění 50 tis.Kč a ”B” je tím natolik uspokojen, že už nic nechce. Ale ”pojišťovna B” chce zpátky své peníze. Zažaluje tedy ”A” o náhradu škody. ”A” u soudu prohraje (protože nehodu zavinil), a musí ”pojišťovně B” vyplatit 50 tis.Kč. Ovšem ”A” je pojištěn na odpovědnost za škodu u ”pojišťovny A”, a ta za něj 50 tis.Kč zaplatí.

    Příklad 1 a 2 mohou spojit do jedné situace. ”B” dostane pojistku od své ”pojišťovny B”, ale je mu to málo, a tak navíc sám zažaluje ”A” o další náhradu škody. Pokud mu to soud uzná, pak ”A” bude platit jak přímo ”B”, tak i ”pojišťovně B”. Tehdy ocení, že má vysoký limit plnění při odpovědnosti za škodu u své ”pojišťovny A”.

    Trestní záležitosti

    Hlavní normou je Trestní zákon (č.140/1961 Sb.) se spoustou pozdějších dodatků a novelizací. V tomto zákoně jsou mimo jiné i tyto paragrafy:

    (13)

    § 223

    Kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.

    § 224

    Odstavec (1): Kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

    Odstavec (2): Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

    Odstavec (3): Kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob proto, že hrubě porušil předpisy o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické předpisy, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.

    V případě, že se stane nějaká nehoda, při níž dojde buď ke značné majetkové škodě (v horolezectví méně obvyklé), nebo k těžké újmě na zdraví anebo k smrti, může se k celé záležitost jednak dostavit policie a začít zjišťovat okolnosti, nebo může kdokoliv podat trestní oznámení (trestní oznámení se podává buď u Policie ČR, nebo na státní zastupitelství). Co pak následuje? Orgány činné v trestním řízení zahájí práci. Vyšetřování nehody provádí tzv. „policejní orgán“, což musí být nějaký útvar republikové Policie ČR. Mohou být v uniformách jako běžní policisté z okrsku, ale i v civilu coby vyšetřovatelé (kriminalisté). Při jednání s nimi je vyloženě dobré se zeptat, zda s člověkem mluví jako s osobou podávající vysvětlení, nebo jako se svědkem, či s podezřelým (z toho plynou určitá práva a povinnosti – o nich níže v citacích z Trestního řádu). Každopádně policisté před každým rozhovorem s nimi jsou povinni člověka seznámit s jeho právy a povinnostmi.

    Po novele Trestního řádu vypadá trestní řízení zhruba takto: vyšetřování provádí Policie ČR, která sbírá důkazy. Při tom je v kontaktu se státním zástupcem. Jakmile ten bude mít od policie dostatek důkazů, se kterými si troufne obstát u soudu, podá žalobu. Dokazování bude probíhat až před soudem. Státní zástupce však může zvolit i „zvláštní“ způsoby řešení. Jednak tzv. zkrácené řízení (pro řešení horolezeckých nehod asi nevhodné), nebo tzv. odklonem, kdy se obě strany (poškozený a viník nehody) mohou za prostřednictví tzv. mediačního úředníka dohodnout na odškodnění.

    V Trestním řádu (Zákon č.141/1961 Sb.) jsou mimo jiné tyto paragrafy:

    (14) Hlava devátá – Postup před zahájením trestního stíhání

    § 158

    Odstavec (1): Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele; je povinen činit též nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti

    Odstavec (2): Oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je povinen přijímat státní zástupce a policejní orgán. Přitom je povinen oznamovatele poučit o odpovědnosti za vědomé nepravdivé údaje, a pokud o to oznamovatel požádá, do jednoho měsíce od oznámení jej vyrozumět o učiněných opatřeních

    Odstavec (3): O zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, sepíše policejní orgán neprodleně záznam, ve kterém uvede skutkové okolnosti, pro které řízení zahajuje, a způsob, jakým se o nich dověděl. Opis záznamu zašle do 48 hodin od zahájení trestního řízení státnímu zástupci. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, policejní orgán záznam sepíše po provedení potřebných neodkladných a neopakovatelných úkonů. K objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn, kromě úkonů uvedených v této hlavě, zejména:

    1.vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů

    2.vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky

    3.obstarávat potřebné podklady, zejména spisy a jiné písemné materiály

    4.provádět ohledání věci a místa činu

    5.vyžadovat za podmínek uvedených v § 114 provedení zkoušky krve nebo jiného podobného úkonu, včetně odběru potřebného biologického materiálu

    6.pořizovat zvukové a obrazové záznamy osob, snímat daktyloskopické otisky, provádět osobou téhož pohlaví nebo lékařem prohlídku těla a jeho zevní měření, jestliže je to nutné ke zjištění totožnosti osoby nebo ke zjištění a zachycení stop nebo následků činu

    7.za podmínek stanovených v § 76 zadržet podezřelou osobu

    8.za podmínek stanovených v § 78 až 81 činit rozhodnutí a opatření v těchto ustanoveních naznačená

    9.způsobem uvedeným v hlavě čtvrté provádět neodkladné nebo neopakovatelné úkony, pokud podle tohoto zákona jejich provedení nepatří do výlučné pravomoci jiného orgánu činného v trestním řízení

    Odstavec (4): Při podání vysvětlení má každý právo na právní pomoc advokáta. Je-li vysvětlení požadováno od nezletilého, je třeba o úkonu předem vyrozumět jeho zákonného zástupce; to neplatí, jestliže provedení úkonu nelze odložit a vyrozumění zákonného zástupce nelze zajistit

    Odstavec (5): O obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Nestanoví-li tento zákon jinak, úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah.

    Odstavec (6): Policejní orgán je oprávněn vyzvat osobu, aby se dostavila k podání vysvětlení ve stanovené době na určené místo; v řízení o zvlášť závažném trestném činu je osoba povinna výzvě vyhovět ihned. Jestliže se osoba, která byla řádně vyzvána k podání vysvětlení, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předvedena. Na to a na jiné následky neodstavení ( § 66) musí být taková osoba upozorněna.

    Odstavec (7): Vysvětlení podle odstavce 3 nesmí být požadováno od toho, kdo by jím porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má. Osoba podávající vysvětlení, s výjimkou podezřelého, je povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčet; vysvětlení může odepřít, pokud by jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v § 100 odst.2; o tom je třeba osobu, od níž je požadováno vysvětlení, předem poučit. Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že osobě podávající vysvětlení bude třeba jako svědkovi poskytnout ochranu, je třeba při sepisování úředního záznamu postupovat podle § 55 odst.2.

    Odstavec (8): Má-li výpověď osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, policejní orgán ji vyslechne jako svědka za podmínek uvedených v § 158 a. Jako svědky vyslechne i další osoby uvedené v § 164 odst.1, jestliže lze předpokládat, že další prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání bude trvat delší dobu, zejména proto, že nebyla zjištěn osoba, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala, a v důsledku toho hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi; pokud výslechy těchto osob nebyly po zahájení trestního stíhání provedeny znovu podle § 164 odst.4, nelze protokoly o jejich výslechu v hlavním líčení číst podle § 211 a lze je pouze předestřít podle § 212.

    Odstavec (9): Kdo se dostaví na výzvu k podání vysvětlení, má nárok na náhradu nutných výdajů podle zvláštního právního předpisu upravujícího cestovní náhrady a prokázaného ušlého výdělku za stejných podmínek jako svědek. Nárok nemá ten, kdo byl vyzván k dostavení se pro své protiprávní jednání.

    Odstavec (10): Provádí-li opatření nebo úkony podle předchozích odstavců jiný policejní orgán než útvar Policie České republiky, vyrozumí o předmětu šetření neprodleně útvar Policie České republiky, který by jinak byl příslušný k řízení. Vznikne-li mezi útvarem Policie České republiky a jiným policejním orgánem spor o příslušnost, předloží věc k posouzení státnímu zástupci. Jeho stanovisko je závazné.

    . . .

    Hlava čtvrtá – Zajištění osob a věcí, Oddíl druhý – Zadržení

    § 76 Zadržení osoby podezřelé

    Odstavec (1): Osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může, je-li dán některý z důvodů vazby (§ 67), policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst.1). K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu anebo zastižena na útěku.

    Odstavec (2): Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoliv, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.

    Odstavec (3): Policejní orgán, který provedl zadržení, zadrženou osobu vyslechne a o výslechu sepíše protokol, v němž označí místo, čas a bližší okolnosti zadržení a uvede osobní údaje zadržené osoby, jakožto i podstatné důvody zadržení.

    Odstavec (4): Policejní orgán, který zadržení provedl nebo kterému byla podle odstavce 2 odevzdána osoba přistižená při trestném činu, ji propustí bezodkladně na svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou. Nepropustí-li zadrženou osobu na svobod, předá státnímu zástupci protokol o jejím výslechu s vyhotovením usnesení o zahájení trestního stíhání a další důkazní materiál tak, aby státní zástupce popřípadě mohl podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí policejní orgán podat bez odkladu, aby osoba zadržená podle tohoto zákona mohla být odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od tohoto zadržení; jinak musí být propuštěna na svobodu.

    Odstavec (5): Ustanovení § 33 odst. 1, § 91, 92. 93 a 95 je třeba přiměřeně dbát i tehdy, jestliže je zadržená osoba vyslýchána v době, kdy ještě proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání.

    Odstavec (6): Zadržená osoba má právo zvolit si obhájce, hovořit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení; má též právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jejím výslechu podle odstavce 3, ledaže je obhájce ve lhůtě tam uvedené nedosažitelný. O těchto právech je třeba podezřelého poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.

    . . .

    Hlava pátá – Dokazování, Oddíl druhý – Svědci

    § 97 Povinnost svědčit

    Každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení.

    § 98 Předvolání a předvedení

    Jestliže se svědek, ač byl řádně předvolán, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předveden. Na to a na jiné následky nedostavení (§ 66) musí být svědek v předvolání upozorněn. Nedostaví-li se příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, je nutno požádat jeho velitele nebo náčelníka, aby sdělil důvod, proč se předvolaný nedostavil, popřípadě aby ho dal předvést.

    § 100 Právo odepřít výpověď

    Odstavec (1): právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru.

    Odstavec (2): Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

    Odstavec (3): Odepřít výpověď jako svědek nemůže však ten, kdo má stran trestného činu, jehož se svědecká výpověď týká, oznamovací povinnost podle trestního zákona.

    § 101

    Odstavec (1): Před výslechem svědka je třeba vždy zjistit jeho totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li to třeba, též o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst.2, jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi. Je-li jako svědek vyslýchaná osoba mladší něž patnáct let, je třeba ji poučit přiměřeně jejímu věku.

    Odstavec (2): Na počátku výslechu musí být svědek dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud zvěděl okolnosti jím uváděné.

    Odstavec (3): Svědkovi mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi.

    Odstavec (4): Je-li toho třeba ke zjištění pravosti rukopisů, může být svědkovi přikázáno, aby napsal potřebný počet slov.

    - – -

    Častým omylem při trestních záležitostech bývá domněnka, že když si poškozený nepřeje potrestání viníka nehody, nebude se nic vyšetřovat. To není u činů, které posuzuje trestní zákoník možné. Jakmile se spustí mašinérie orgánů činných v trestním řízení, není možno je zastavit prostě jen proto, že si to účastníci nehody přejí. Nic nepomůže tvrzení poškozeného, že mu nevadí, jak ho špatně kamarád jistil, a ta natřikrát zlomená noha a obratel se časem rozchodí… Nic takového.

    Jedinou výjimkou jsou příbuzní nebo blízké osoby. Tehdy může poškozený-příbuzný dát zastavit trestní stíhání, ale jak to jednou udělá, už nemůže podruhé trestní stíhání obnovit.

    Rovněž není možné se z trestní odpovědnosti za případné zavinění nehody vyvázat jakousi osobní smlouvou se spolulezci. Podle zákona každý musí dávat pozor, aby svým zaviněním ostatním nezpůsobil škodu. Jakékoliv papíry s podpisy, že člověk provozuje horolezectví na své riziko, jsou téměř k ničemu. Pořád platí, že každý musí v rámci svých možností dávat pozor, aby nezavinil nehodu. Smlouva, nesmlouva – trestní zákon se musí dodržovat.

    - – -

    Zavinění (v trestním právu)

    Následující odstavce jsou formulací obecného právního poznání. Nejedná se tedy o žádná platná zákonná ustanovení. Právo je společenská věda, a jako každý vědní obor má i právo své obecné normy, mnohdy stará celá staletí, podle nichž jednotlivé státy uspořádávají své právní systémy. A teprve v nich pak platí jednotlivé zákony formulované v paragrafovém znění. Aby tedy nedošlo k nedorozumění, níže uvedené odstavce jsou jen obecnými právními formulacemi.

    (15) Zavinění má buď formy zavinění úmyslného, nebo z nedbalosti.

    Vedle označení ”zavinění” se někdy užívá též výrazu ”vina”. Zpravidla má však výraz vina jiný smysl; označuje se jím fakt, že došlo ke spáchání trestného činu, jestliže se poukazuje na osobu, která má za trestný čin nést odpovědnost. Zde tedy výraz ”vina”označuje nejen subjektivní stránku trestného činu, nýbrž vůbec všechny podmínky nutné k tomu, aby šlo o trestný čin. ”Zavinění” je jen jednou z podmínek nutných k tomu, aby byl trestný čin a aby bylo možno mluvit o vině osoby, která jej spáchala.

    Zavinění je vnitřní (psychický) vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin. Zavinění je vybudováno věděním a vůlí. Proto existují ony dvě formy zavinění: zavinění úmyslné a zavinění z nedbalosti. Úmysl obsahuje vždy vedle složky vědění též vůli, kdežto u nedbalosti vůle chybí.

    Pro pojem zavinění jsou důležité nejen jeho formy, ale i jeho obsah. Jde o otázku, na které okolnosti se zavinění vztahuje, tj. např. co musí pachatel vědět a chtít, má-li se jednat o úmyslný trestný čin. Trestný čin znamená, že zavinění se vztahuje na nějaký ”způsob v zákoně uvedený” či ”porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem”. Pro zavinění není nutné, aby pachatel měl přesné znalosti všech těchto zákonů. Stačí prostá laická představa. Je nepochybné, že pachatel často nemusí vědět o trestnosti svého činu. Přesto v tomto směru platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá.

    Zavinění, ať už ve formě úmyslu nebo nedbalosti, může být různé intenzity. Tak např. míra neopatrnosti při nedbalosti může být větší nebo menší. Při jinak stejných okolnostech větší míra zavinění má za následek vyšší trest a naopak.

    Míra zavinění je určována jeho formou i jeho obsahem. Úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost. Čím lépe pachatel zná všechny rozhodující skutečnosti, tím vyšší je stupeň jeho zavinění a naopak. To, zda došlo k zavinění, ať už úmyslného či z nedbalosti, se zjišťuje dokazováním, tj. zjišťováním vnějších okolností z nichž lze dovozovat, zda pachatel jednal úmyslně či z nedbalosti, jaká byla případně pohnutka, apod. Otázka zavinění je otázkou právní a nikoliv znaleckou. Znalec může soudu dát pouze podklad a vysvětlení v odborných otázkách a jeho posudek je nutno hodnotit jako kterýkoliv jiný důkaz.

    Úmysl

    Cizím slovem dolus.

    (16) Úmysl je charakteristickým prvkem vůle. O úmyslné zavinění jde tehdy, jestliže pachatel:

    • věděl a chtěl porušit zákon, tzv. přímý úmysl
    • věděl, že svým jednáním může porušit zákon, a byl srozuměn, že se vznikem určité situace bude zákon porušen, tzv. eventuální úmysl

    Úmyslné zavinění se při výkonu horolezectví v drtivé většině nevyskytuje, jen těžko si představit, že někdo úmyslně způsobuje nějakou nehodu v horách. Proto se nebude tento text úmyslným zaviněním více zabývat. (I když orgány činné v trestním řízení můžou zkoumat okolnosti s tím, zda nemohlo být zavinění úmyslné z různých nekalých pohnutek, jako žárlivost, závist, apod. Mohou zkrátka existovat i rafinovaní pachatelé, kteří budou svůj zločin maskovat jako nehodu při horolezectví).

    Nedbalost

    Cizím slovem culpa.

    (17) Zavinění z nedbalosti nastává tehdy, jestliže pachatel:

    • věděl, že může porušit zákon, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, tzv. nedbalost vědomá
    • nevěděl, že svým jednáním může porušit zákon, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, tzv. nedbalost nevědomá

    Společné pro oba druhy nedbalosti je, že chybí složka vůle potud, že pachatel ani nechce způsobit následek a ani není srozuměn s tím, že jej způsobí.

    Nedbalost je vybudována na složce vědění. Ve způsobu, jak se tato složka uplatňuje, je rozdíl mezi oběma druhy nedbalosti. Kdežto při vědomé nedbalosti pachatel ví o možnosti, že může způsobit následek, při nevědomé nedbalosti o této možnosti ani neví.

    Nedbalost nevědomá se hodnotí z objektivního hlediska a subjektivního hlediska.

    Objektivní hledisko žádá od každého zúčastněného v akci zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně žádá opatrnost vyšší od těch, kdo vykonávají určité povolání či funkci, potom však stejnou vyšší opatrnost od všech, kteří toto povolání či funkci vykonávají. Měřítko náležité opatrnosti je určeno jednak zvláštními předpisy, upravujícími např. silniční dopravu, bezpečnost při práci, apod., jednak obecně. Požadovaná míra opatrnosti je podle praxe zachována i tehdy, jestliže odpovědná osoba sice nedodržela příslušný bezpečnostní předpis, avšak zajistila bezpečnost jiným vhodným způsobem, který odpovídá novým poznatkům vědeckým, technologickým apod.

    Mezi porušením povinné opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost.

    Vyšší míra opatrnosti, než jaká plyne z bezpečnostních předpisů, se nežádá ani od toho, kdo vzhledem k svým znalostem pokládá tuto míru za nedostatečnou a vývoj událostí mu pak dá za pravdu. Stačí, že dodrží míru, kterou právní řád uznává za přiměřenou.

    Subjektivní hledisko přihlíží i k tomu, zda pachatel vzhledem ke všem okolnostem konkrétního případu důsledky svého jednání skutečně předvídat mohl; nestačí, že je předvídat měl. Podle tohoto hlediska je třeba přihlížet ke všem okolnostem případu (např. situace vyžadující okamžitého rozhodnutí, mimořádný průběh událostí, apod.), i k osobním vlastnostem pachatele (k jeho znalostem a zkušenostem, zdravotnímu stavu, apod.). Ovšem kdo se lehkomyslně pustí do činnosti, na niž nestačí, nemůže se omlouvat nedostatečnými vědomostmi; jeho nedbalost je už v tom, že se do takové činnosti pustil, nebo že si potřebné znalosti dostatečně neosvojil, ač tak učinit měl a mohl. Podobně také v případě, kdy se někdo ujme úkolu, který vyžaduje plné pozornosti, a ač věděl, že je ospalý nebo unavený, bude nutno uvážit, zda právě v tom není jeho nedbalost.

    Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí však i pro vymezení nedbalosti vědomé. ”Přiměřenost” důvodů, z nichž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, jaké byly jeho znalosti a zkušenosti, zdravotní stav, apod.

    - – -

    Nedbalost nelze ztotožňovat s opomenutím. Jednání z nedbalosti lze uskutečnit konáním, tak i opomenutím.

    Lhostejný vztah k následku bývá někdy přiřazován k eventuálnímu úmyslu s odůvodněním, že pachatel je srozuměn s tím, že následek nastane, i s tím, že nenastane. Správně však je však zařazovat lhostejnost k nedbalosti. Úmysl totiž, byť ve své nejslabší formě srozumění, znamená pozitivní vztah k následku, nikoliv vztah nerozhodný, jaký je při lhostejnosti. (V některých pramenech se lze setkat s výkladem, který „lhostejnost, spoléhání na šťastnou náhodu“ řadí spíše k eventuálnímu úmyslu.)

    Míra nedbalosti

    Míra nedbalosti (vědomé i nevědomé) se rozděluje na tři stupně: lehká, méně závažná a hrubá. To, o jakou se jedná, určuje míra zavinění. A míra zavinění je dána tím, jak dalece byla porušena míra opatrnosti (zda došlo k porušení nějaké povinnosti, předpisu, nebo k nehodě došlo pod vlivem alkoholu, apod.).

    Spoluzavinění poškozeného

    Spoluzavinění poškozeného nevylučuje nedbalost. Skutečnost, že pachatel zakázal poškozenému určité jednání, které mohlo vést k jeho poškození, samo o sobě nestačí (přesněji řečeno: nemusí stačit) k závěru o nevině pachatele. (18)

    Omyl

    S otázkou zavinění úzce souvisí otázka omylu. Omylem se v trestním právu rozumí neshoda pachatelova vědění (jeho vnímání, jeho představy) se skutečností, ať již proto, že si pachatel vůbec neuvědomil nějakou skutečnost, nebo proto, že měl o ní představu nesprávnou. Tato neshoda se může týkat jak okolností skutkových, tak ustanovení právních (pachatel netušil, že nějaký čin je trestný; což jej však neomlouvá).

    Jestliže někdo neví (tzv. negativní omyl – pachatel se domnívá, že rozhodující okolnost, která činí jeho čin trestným, není) o nějaké okolnosti, která způsobila následek, je tím vyloučeno jeho vědění, tedy úmysl. Jinými slovy pachatel nezpůsobil zavinění úmyslné.

    Skutkový omyl ovšem vylučuje také vědomou nedbalost. Protože však každý nedbalostní trestný čin lze spáchat i z nevědomé nedbalosti, je k beztrestnosti nedbalostního činu z důvodů omylu vždy také třeba, aby pachatel vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům nevěděl o správném stavu věcí a ani o tom vědět neměl a nemohl. (19)

    - – -

    Obecné charakteristiky různých druhů zavinění jsou do platného českého Trestního zákona 140/1961 Sb. včleněny takto:

    (20) Hlava druhá – Základy trestní odpovědnosti

    Trestný čin

    § 3

    Odstavec (1): Trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně.

    Odstavec (2): Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

    Odstavec (3): K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.

    Odstavec (4): Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

    Zavinění

    § 4

    Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

    1.chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem

    2.věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn

    § 5

    Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

    1.věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí

    2.nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl

    Postavení instruktora ČHS vůči ostatním horolezcům

    Předně je třeba zopakovat určitý rozdíl mezi zaviněním z nevědomé nedbalosti v trestním právu a občanském právu. V trestním právu se nevědomá nedbalost hodnotí mimo objektivního hlediska (vědět měl) i subjektivním hlediskem (zda viník nejen měl, ale i opravdu mohl vědět, že poruší právní povinnost), zatímco v občanském právu se zavinění hodnotí právě jen objektivním hlediskem (stačí, že viník měl vědět, že poruší právní povinnost). Níže v textu je uváděné často jen „měl“/“neměl“. Tedy tak, jak je to posuzováno občanským právem. Pokud bychom chtěli problematiku posuzovat trestním právem, tak by bylo třeba připojit ještě ono „… a mohl“.

    Vztah instruktora a horolezců při výcviku:

    Především je třeba si uvědomit, že instruktor horolezectví je osoba, které jde ohledně metodiky provozování horolezectví snadno dokázat, že „vědět měl“. Instruktorem se zajisté stal dobrovolně, a v Řádu úrazové zábrany ČHS“ je instruktorovi dána povinnost „…dodržovat správné metodické postupy a zásady“. A tím, že se instruktor účastnil instruktorského kurzu, podepisoval se na prezenční listiny při přednáškách, skládal zkoušky, písemné testy, podepsal a převzal instruktorský průkaz, „vyrobil“ na sebe spousty důkazů, že v mnoha situacích má znát, jak provozovat výcvik horolezectví, aby nedošlo k nehodě.

    Přičemž instruktorovi znalosti se nemají týkat jen dovedností z horolezecké metodiky, ale i toho, jaká je úroveň jeho svěřenců. Instruktor tudíž musí stanovovat zátěž pro své svěřence úměrně jejich schopnostem. Opět je mu to dáno za povinnost „Řádem úrazové zábrany ČHS“, kde je uvedeno: „Stanovit fyzickou zátěž úměrnou věku, možnostem a psychickému stavu cvičenců a sportovců, tréninkový plán přizpůsobit okamžité kondici a zevním podmínkám“.

    - – -

    V trestních záležitostech: Je třeba si všimnout, že v Tr.zák. v §223 a §224 odstavec 2 (viz.výše v textu) je uvedeno „… poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho … postavení nebo funkce…“. Tím se přesně míní to, čím je instruktor. Takže instruktor může za stejný skutek, který by též udělal „neinstruktor“, být odsouzen k vyššímu trestu, než by jinak byl odsouzen „neinstruktor“.

    Navíc u § 223 Tr.zák. je uvedeno jako následek pouze ublížení na zdraví. Takže instruktor pokud „… poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho … postavení nebo funkce…“, a tím zaviní někomu pouhé ublížení na zdraví, tak může být potrestán, ačkoliv někdo jiný by za stejný skutek trestán nebyl. (Pozn. – Toto platí v trestním právu, v občanském je každý odpovědný za své zavinění, kterým vzniklo i jen pouhé ublížení na zdraví.)

    Důležitá povinnost vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložená podle zákona – je formulací natolik širokou, že postihuje porušení všech možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně života a zdraví lidí. … Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. … Aby bylo možno uznat, že jde o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost. (21)

    - – -

    Obdobně je to řešeno i v Občanském zákoníku je v § 420 odstavec 1 (Každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti). Povinnosti instruktora jsou dány jednak obecně § 415 Občan.zák., ale mohou být dány také smluvně, ale i spoustou bezpečnostních pravidel, předpisy, interními stanovami, jsou-li vydány (i sportovními svazy – ČHS, ČSTV, apod.).

    - – -

    Situace 1: Příčina vzniku nehody je v dosahu vnímání a vlivu instruktora

    (Pojmem „v dosahu vnímání a vlivu“ se zde míní, že instruktor příčinu vidí, slyší, je v doslechu, dohledu, apod.).

    Jakmile se instruktor ocitne v situaci, kdy může poznat okolnost, o níž „má vědět“, a která může vést ke vzniku nehody, je povinen nehodě zabránit (neohrozí-li vážněji při tom sebe), nebo na ni aspoň upozornit oznámením, že by tato okolnost mohla vést k nehodě (jinými slovy – varovat; toto varování ale musí přijít dříve, než se proces vedoucí k nehodě stane nezvratným). Nejlépe je, když toto varování vyřkne instruktor před svědky.

    Jestliže někdo instruktorovo varování ignoruje, a následně si způsobí škodu právě tou okolností, před kterou ho instruktor varoval, je instruktor nevinen. Varováním se instruktor takzvaně „vyviní“.

    Ovšem pozor, aby výše uvedené platilo, tak instruktor nesmí po varování proces vedoucí k nehodě podporovat, a ani nesmí nic spoluzavinit (opakování z textu výše): Spoluzavinění poškozeného nevylučuje nedbalost (instruktora). Skutečnost, že pachatel (instruktor) zakázal poškozenému určité jednání, které mohlo vést k jeho poškození, samo o sobě nestačí (přesněji řečeno: nemusí stačit) k závěru o nevině pachatele (instruktora). (22) — Příklad: Instruktor zavede nováčka na ledovec se zasněženými trhlinami. Instruktor naváže špatně nováčka na lano. Pak instruktor řekne nováčkovi „Jdi za mnou a šlapej do mých stop!“. Vyrazí. Během cesty nováček vybočí na pět kroků mimo stopu instruktora, aby si lépe vyfotografoval krajinu, a v ten moment se propadne do trhliny. Selže mu navázání na lano, spadne a těžce se zraní. Nováček si částečně zavinil nehodu sám, protože ignoroval radu instruktora (kdyby ji dodržel, nic by se mu nestalo). Ale i instruktor spoluzavinil nehodu tím, že nováčka špatně navázal.

    - – -

    Dále ve vztahu „instruktor – nováček/spolulezec“ můžeme nehody zaviněné někým z nich rozdělit na dvě skupiny: a) nehoda zaviněná jednáním instruktora b) nehoda zaviněná jednáním nováčka/spolulezce.

    Situace 2a: Nehodu zavinil instruktor

    Když nehodu zaviní svým jednáním instruktor (ať už vědomou nedbalostí či nevědomou), je za ni odpovědný instruktor.

    Jedině kdyby nevěděl, a ani neměl vědět, byl by instruktor nevinen. Tuto podmínku ale instruktor naplní jen zřídkakdy.

    Situace 2b: Nehodu zavinil nováček/spolulezec, a příčina nehody vznikala mimo dosah vnímání a vlivu instruktora, který nováčka/spolulezce do místa mimo dosah svého (instruktorova) vnímání a vlivu poslal

    (Pojmem „mimo dosah vnímání a vlivu“ se zde míní např. odlezení za hranu skály, nad převis, apod.).

    Když nehodu zaviní nováček/spolulezec, který okolnost, jenž byla příčinou nehody, neznal ani neměl znát, a instruktor věděl nebo měl vědět, že ji nováček/spolulezec nezná, je instruktor vinen. Je to proto, že instruktorovo „věděl nebo měl vědět“ se vztahuje i na znalosti nováčka/spolulezce. Když instruktor ví, že např. nováček nic neumí a nechápe žádné záležitosti ohledně horolezectví, je instruktorova nedbalost v tom, že nováčka vystavil takové situaci, kdy si nováček nemohl vědět rady, takže se mu stala nehoda.

    Jakmile však nováček/spolulezec začne nabývat vědomostí, začne se tím rozšiřovat i okruh záležitostí, ve kterých nováček/spolulezec „ví nebo má vědět“. Jestliže pak nováček/spolulezec svým jednáním způsobí nehodu, a okolnost, která nehodu způsobila bude spadat mezi záležitosti, které už nováček/spolulezec znal, je nováček/spolulezec vinen.

    Problém pro instruktora v takovéto situaci však je, že pokud nováček/spolulezec po nehodě své znalosti zapře, musí instruktor před soudem dokázat, že nováček/spolulezec ony znalosti už měl. (Zde je třeba zopakovat, že povinnosti a znalosti instruktora se dokáží snadno, a instruktor tedy bude vystupovat v roli toho, kdo minimálně „vědět měl“.)

    Zde se ukazuje praktičnost toho, doprovázet výcvik nováčků písemnými testy a úkoly, a tyto písemnosti uchovávat. Rovněž je dobré, když instruktor rozdělí celý výcvik na několik logických etap (teorie, praxe, zdravověda, léto, zima, povinná četba, záchrana, atd.), a při ukončení výuky každého tohoto okruhu znalostí vypracuje jakýsi formulář o potvrzení nabytých znalostí, který nováčci podepíší (samozřejmě poté, co to prokáží při zkouškách).

    Vztah instruktora a horolezců mimo výcvik:

    Instruktor samozřejmě při svém vlastním provozování horolezectví leze s různými lidmi. Ti mohou mít horší horolezecké zkušenosti a zdatnost, než instruktor, ale mohou být i rovnocenní, a také i daleko zkušenější a zdatnější. Pro vztah k nim platí stále totéž:

    Vznikne-li příčina nehody v dosahu vnímání a vlivu instruktora, a on tuto okolnost „ví nebo má vědět“, musí instruktor nehodě zabránit (je-li s to, a vážně se neohrozí) nebo aspoň varovat. Pokud bude spolulezec varování instruktora ignorovat, z čehož se mu pak nehoda stane, bude instruktor nevinen. Při varování nesmí však mít instruktor spoluvinu. Rovněž je nutné si uvědomit rozdíl mezi výrazem „varovat“ a „radit“. Varování je nutno chápat jako upozornění na to, že nějaká činnost může skončit špatně. Kdežto radit je nutno chápat jako navádění k nějaké činnosti. A s tím už mohou nastat starosti, neboť toto navádění k činnosti může být provedeno nedbale, v důsledku čehož může vzniknout škoda, a je otázkou, zda to nebude dáno instruktorovi za vinu.

    Pokud nehoda vznikne mimo dosah vnímání a vlivu instruktora zaviněním spolulezce, je pro nevinu instruktora nutno, aby instruktor „nevěděl a ani neměl vědět“, že spolulezec něco neumí a je s to si zavinit nehodu nevědomky, anebo aby spolulezec byl zkušený stejně jako instruktor, nebo dokonce více zkušený. (Tato rovnocenná nebo lepší zkušenost spolulezce se však bude muset dokázat).

    Také bude instruktor nevinen, došlo-li k nehodě nešťastnou náhodou (zásahem shůry ; přírodními silami), o jejíž možném působení instruktor nevěděl, a ani vědět neměl.

    Neposkytnutí pomoci

    V Trestním zákoně (č.140/1961 Sb.) je také tento paragraf:

    (23) § 207

    Odstavec (1): Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

    Odstavec (2): Kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

    Poznámky:

    1.odstavec psaný kurzívou je citace z Právnického slovníku, JUDr. D.Hendrych a kolektiv, C.H.Beck, 2001, str. 652.

    2.následující odstavce psané kurzívou jsou upraveným textem z publikace Občanským právem krok za krokem, O.Choděra, Grada, 1997, str.129 – 131.

    3.následující text psaný kurzívou je citace ze Zákona č.40/1964 Sb. (Občanský zákoník)

    4.následující text psaný kurzívou jsou pasáže citované z publikace Občanský zákoník – komentář, J.Bičovský, M.Holub, Linde, 1991, str. 186 – 187.

    5.následující text psaný kurzívou je citace ze Zákona č.40/1964 Sb. (Občanský zákoník)

    6.následující text psaný kurzívou jsou pasáže citované z publikace Občanský zákoník – komentář, J.Bičovský, M.Holub, Linde, 1991, str. 193 – 197.

    7.následující text psaný kurzívou jsou pasáže citované z publikace Československé občanské právo – 2.díl, V.Knappa DrSc., Š.Luby DrSc., Orbis, 1974, str. 381.

    8.následující text psaný kurzívou je citace z Právnického slovníku, JUDr.D.Hendrych, C.H.Beck, 2001, str.1140.

    9.následující text psaný kurzívou je citace ze Zákona č.40/1964 Sb. (Občanský zákoník)

    10.následující text psaný kurzívou jsou pasáže citované z publikace Občanský zákoník – komentář, J.Bičovský, M.Holub, Linde, 1991, str. 205 – 206.

    11.předchozí text psaný kurzívou je citace z Právnického slovníku, JUDr.D.Hendrych, C.H.Beck, 2001, str. 481.

    12.Následující text psaný kurzívou je citace z publikace Československé občanské právo – 1.díl, V.Knappa DrSc., Š.Luby DrSc., Orbis, 1974, str. 481.

    13.následující text psaný kurzívou je citací ze Zákona č.140/1961 Sb. (Trestní zákon)

    14.následující text psaný kurzívou je citací ze Zákona č.141/1961 Sb. (Trestní řád)

    15.následující odstavce psané kurzívou jsou upraveným textem z publikace Československé trestní právo, J.Nezkusil, Orbis, 1976, str.95 – 111.

    16.následující odstavce psané kurzívou jsou upraveným textem z publikace Československé trestní právo, J.Nezkusil, Orbis, 1976, str.95 – 111.

    17.následující odstavce psané kurzívou jsou upraveným textem z publikace Československé trestní právo, J.Nezkusil, Orbis, 1976, str.95 – 111.

    18.text psaný kurzívou je citace z publikace Trestní zákon – komentář, JUDr.Pavel Šámal, JUDr.Stanislav Rizman, C.H.Beck/SEVT, 1994, str.49.

    19.předcházející odstavec psaný kurzívou je upraveným textem z publikace Československé trestní právo, J.Nezkusil, Orbis, 1976, str.95 – 111.

    20.následující text psaný kurzívou je citací ze Zákona č.140/1961 Sb. (Trestní zákon)

    21.předchozí text psaný kurzívou je citací z publikace Trestní zákon – komentář, JUDr.Pavel Šámal, JUDr.Stanislav Rizman, C.H.Beck/SEVT, 1994, str.798.

    22.stejné jako poznámka č.18.

    23.následující text psaný kurzívou je citace ze Zákona 140/1961 Sb. (Trestní zákon)

    24.následující text psaný kurzívou jsou pasáže citované z publikace Občanský zákoník – komentář, J.Bičovský, M.Holub, Linde, 1991, str. 208 – 209.

    Seznam použité literatury:

    Československé trestní právo, Doc.dr.Jiří Nezkusil, Orbis, 1976

    ÚZ – úplné znění,č.282: Trestní předpisy 2002, Přestupky, Nakladatelství Sagit, 2001

    Trestní zákon – komentář, JUDr. Pavel Šámal, JUDr. Stanislav Rizman, C.H.Beck/SEVT, 1994

    Právnický slovník, prof. JUDr. Dušan Hendrych a kolektiv autorů, C.H.Beck, 2001

    ÚZ – úplné znění, č.287: Občanský zákoník k 1.11.2001, Nakladatelství Sagit, 2001

    Občanským právem krok za krokem, Oldřich Choděra, Grada, 1997

    Občanský zákoník (komentář), J.Bičovský, M.Holub, Linde, 1991

    Československé občanské právo – 1. a 2.díl, V.Knappa DrSc., Š.Luby DrSc., Orbis, 1974.

    Právo ve sportu, Mgr.Michal Králík, C.H.Beck, 2001

    Bulletin ČHS: Zásady bezpečného provozování horolezectví, Český horolezecký svaz, 1997