• Závody v lezení na rychlost

    Za určitých okolností je rychlost lezení měřítkem lezecké dovednosti. Lezec, který cestu přeleze rychle, projevuje větší zdatnost, než lezec, který tutéž cestu leze příliš dlouho, pomale a nejistě. Přirozeně tak vzniká potřeba lezců se v této dovednosti vzájemně mezi sebou porovnat. Tento princip dal vzniknout specifické závodní disciplíně, a tou je lezení na rychlost.

    Podstatou tohoto sportu je zdolání výstupové trasy v co nejkratším čase. Výstupová trasa je obvykle dlouhá deset nebo patnáct metrů, výjimečně při určitých specifických závodech může být vysoká i několik desítek metrů. V současnosti se závody v lezení na rychlost konají výhradně na umělých stěnách.

    *Video:Závody v lezení na rychlost. Před startem lezec musí zašlápnutím aktivovat spouštěč časomíry. Po startovním odšlápnutí se spustí měření času. Na konci cesty pak lezec musí rukou opět zmáčknutím dalšího tlačítka časomíru zastavit. Takto změřený čas je závodníkovým výsledným časem a započítává se do soutěže.

    Stručná verze mezinárodních pravidel lezení na rychlost

    1 Obecná část

    1.1 Soutěžní porota

    Soutěžní porota sestává z Předsedy poroty, Rozhodčího IFSC (Mezinárodní federace sportovního lezení), hlavního stavitele trati a Delegáta IFSC. Předseda poroty má rozhodující pravomoc v prostoru závodiště.

    1.2 Týmový oděv

    Při lezení mají všichni soutěžící za povinnost mít dres národního týmu (tričko) se startovním číslem na zádech. Startovní číslo musí být dobře viditelné (je třba dát pozor, má-li soutěžící dlouhé vlasy!).

    Národní federace musí zajistit, že je dres vyroben v souladu s nařízeními IFCS.

    1.3 Trenéři

    Každý tým má právo zaregistrovat:

    • 1 vedoucího mužstva
    • 2 trenéry
    • 2 kvalifikované lékaře či zdravotníky

    Ti mají povoleno vcházet do izolace a opouštět ji za stejných podmínek jako soutěžící.

    1.4 Technická porada

    Večer před závodem se koná technická porada. Pro soutěžící nebo trenéra není povinná, ale může pro ně být velice užitečná (bude vydána provizorní startovní listina).

    Webová stránka pořadatelů: Veškeré informace o soutěži (jako informace o zahájení a ukončení izolace) by měly být na webové stránce pořadatelů.

    Webová stránka IFSC: Seznam soutěžících bude uveřejněn na nejméně 4 dny před začátkem soutěže.

    1.5 Startovní listina

    Startovní listina kvalifikačního kola je opakem aktuálního světového umístění. Soutěžící bez klasifikace začnou jako první v náhodném pořadí. S uzávěrkou izolace budou připraveny oficiální startovní listiny kvalifikačního kola. Jakýkoliv nepřítomný nebo dodatečný soutěžící bude vymazán/přidán na vydanou listinu na technické poradě bez toho, aby se musel opakovat náhodný výběr soutěžících.

    1.6 Izolace

    Uzavírka je velmi přísná. Nejsou povoleny žádné fotoaparáty, mobilní telefony nebo jiná komunikační zařízení. Není dovolena žádná komunikace s osobami mimo izolaci (červená karta!). Vejít mohou pouze soutěžící pro aktuální kolo soutěže a oficiální trenéři/ vedoucí mužstva /zdravotní personál + sportovní činitelé soutěže.

    1.7 Přípravná zóna (Call Zone)

    Přípravná zóna je prostor mezi izolací a soutěžní zónou. Soutěžící obdrží oficiální pokyny pro přechod do přípravné zóny, když na něj přijde řada. Vedoucí mužstva a trenéři nesmějí soutěžícího do přípravné zóny doprovázet. Soutěžící si provede poslední přípravy před startem: například si připraví dres (se startovním číslem), sedací úvazek…

    2 Průběh soutěže

    2.1 Obecné

    Soutěže na rychlost obvykle sestávají z kvalifikačního a z finálového kola. Cesty jsou lezeny s horním jištěním (top-rope). Čas lezení je určen za pomoci elektro-mechanického měření (soutěžící sepne tlačítko na topu cesty), ale ruční měření je taktéž přípustné. Je li použito elekto-mechanické měření, pak měříme čas lezení s přesností na 0,01 vteřiny. Cesta (y) jsou předlezena (y) nejprve pomalu, poté v závodní rychlosti. Po předlezení následuje pozorovací čas o délce 4 minut. Během této doby se soutěžící mohou dotýkat prvních chytů, obě chodidla však musejí zůstat na zemi. Je-li soutěžící zavolán na start, postaví se na pozici přibližně 2 metry před stěnu. S povelem „na značky/at your marks“ se každý soutěžící postaví na startovní pozici: soutěžící má jedno chodidlo na podlaze (nebo na elektronickém spínači), druhá noha může být v jakékoliv pozici a jedna nebo obě ruce jsou na nástupním chytu. Rozhodčí IFSC se zeptá „připraveni/ready“, pak řekne „pozor/attention“ a pak (ne déle jak za 2 vteřiny) „start/go“ (nebo dá hlasitý signál ke startu). Na topu cesty musí soutěžící zastavit časomíru tím, že rukou stiskne její spínač.

    Chybné starty: v případě nezdařeného startu musí Rozhodčí IFSC okamžitě zastavit oba/všechny soutěžící. Soutěžící, který zkazí dva starty v jednom rozřazovacím kole, bude vyloučen. Elektro-mechanický systém měření musí umět pojmout reakční čas 0.1 vteřiny, např.: signál startovního spínače v rámci první 0,1 vteřiny po signálu ke startu je už chápán jako chybný start.

    2.2 Kvalifikační kolo

    Soutěžící, kterému se nepodaří úspěšně dokončit svůj pokus na cestě, bude vyloučen a umístí se na poslední pozici.

    Klasický formát (dvě cesty stejné délky a podobného profilu a obtížnosti). Každý soutěžící musí nejprve přelézt cestu 1. Po jejím úspěšném dokončení pak pokračuje na cestu 2.

    Rekordový formát (dvě nebo více paralelních cest identické délky, konstrukce a profilu)

    Kvalifikace se odehrává v jednotlivých (heats) rozřazovacích kolech (*). Každý závodník leze pouze jednu z cest.

    (*) Rozřazovací kolo = Když dva nebo více soutěžících soutěží přímo jeden proti druhému.

    2.3 Finále

    Finále se vždy odehrává v jednotlivých rozřazovacích kolech.

    Klasický formát:

    Soutěžící jsou hodnoceni sečtením časů lezení z obou kvalifikačních cest.

    Soutěžící, kteří úspěšně absolvovali kvalifikační kolo

    • 16 nebo více než 16
    • 8 až 15
    • 4 až 7
    • méně než 4

    Počet soutěžících, kteří postupují do finále

    • 16
    • 8
    • 4

    Kvalifikační kolo je nutné zopakovat, aby se do finále kvalifikovali nejméně 4 soutěžící.

    Soutěžící polezou dvě cesty v každém rozřazovacím kole. O vítězi každého rozřazovacího kola je rozhodnuto součtem časů lezení na obou cestách.

    Přííklad s 16 finalisty:Soutěžící, který se umístil na 1. příčce poleze proti soutěžícímu na 16. příčce (č. 2 proti č. 15 atd.). Oba polezou obě cesty. Vítěz rozřazovacího kola se vrátí do speciální izolace, poražený je vyřazen. 8 vítězných soutěžících postupuje do další fáze. Poté postupují 4 do další fáze. Soutěžící, kteří se umístí jako 1. a 2., budou soutěžit o první místo, soutěžící, kteří se umístí jako 3. a 4., budou soutěžit o 3. místo (malé finále).

    Rekordový formát, dvě cesty: Soutěžící jsou hodnoceni podle času lezení na kvalifikační cestě.

    Soutěžící, kteří úspěšně absolvovali kvalifikační kolo

    • 16 nebo více než 16
    • 8 až 15
    • 4 až 7
    • méně než 4

    Počet soutěžících, kteří postupují do finále

    • 16
    • 8
    • 4

    Kvalifikační kolo je nutné zopakovat, aby se do finále kvalifikovali nejméně 4 soutěžící

    Soutěžící polezou jednu cestu v každém rozřazovacím kole. Vítězem rozřazovacího kola je soutěžící s nejrychlejším časem.

    Příklad s 16 finalisty: Soutěžící, který se umístil na 1. příčce poleze proti soutěžícímu na 16. příčce (č. 2 proti č. 15 atd.).

    Oba polezou obě cesty. Vítěz rozřazovacího kola se vrátí do speciální izolace, poražený je vyřazen. 8 vítězných soutěžících postupuje do další fáze. Poté postupují 4 do další fáze. Soutěžící, kteří se umístí jako 1. a 2. budou soutěžit o první místo, soutěžící, kteří se umístí jako 3. a 4. budou soutěžit o 3. místo (malé finále).

    Rekordový formát, 4 cesty: Všichni vítězové rozřazovacích kol kvalifikačního kola postupují do finále. Zbývající místa ve finálovém kole se doplní soutěžícími s nejlepšími časy.

    Registrovaní soutěžící

    • 16 nebo více než 16
    • 8 až 15
    • 4 až 7

    Počet soutěžících, kteří se kvalifikují do finále

    • 16
    • 8
    • 4

    Soutěžící lezou jednu cestu v každém rozřazovacím kole. Ti dva soutěžící, kteří úspěšně dokončili svůj pokus s nejnižším časem v každém rozřazovacím kole, se kvalifikují do následující fáze finálového kola. Ostatní soutěžící jsou hodnoceni ve shodě se svými časy v této fázi finálového kola.

    3 Protesty

    Všechny protesty se provádějí v angličtině. Poplatek za protest je 70 Euro. Při odvolání Předseda poroty shromáždí Odvolací porotu, která se za normálních okolností skládá z Předsedy poroty a Delegáta IFSC. Rozhodnutí je třeba udělat tak rychle, jak to okolnosti dovolí.

    Je-li protest uznán za oprávněný, poplatek za něj se vrací. Není-li uznán, poplatek se nevrací.

    Protest proti uveřejněným výsledkům

    Protest proti umístění soutěžícího po daném kole je nutné provést v čase 20 minut od vyhlášení umístění v kvalifikaci nebo v semifinále (do 10 minut ve finále a superfinále). Protest se podává Předsedovi poroty. Poplatek se platí Delegátovi IFSC.

    Upozornění:

    Protesty vznesené v době vyřazovacího závodního kola je nutno vznést okamžitě a jsou bez poplatků.

    4 Udílení cen

    Tři nejlepší finalisté jsou přítomni udílení cen.

    Historie závodů v lezení na rychlost

    Závody v lezení na rychlost se poprvé v organizované podobě uskutečnily v Sovětském svazu již na konci 40. let 20. století. Příčiny a důvody, které k tomu vedly, jsou vysvětleny v předchozí kapitole Lezení na obtížnost. Brzy poté v 50. letech, jak se šířil sovětský vliv na společenské uspořádání v jím obsazeném území po konci druhé světové války, začaly místní sportovní horolezecké svazy po sovětském vzoru podobné závody pořádat i ve svých zemích. Někteří pamětníci té doby si vzpomenou na poněkud „hazardérské“ závody v rychlostním lezení na přírodní skále pořádané v Rumunsku a Bulharsku.

    Nadále však až do 80. let zůstal vedoucí zemí ve vývoji této lezecké sportovní disciplíny Sovětský svaz (Rusko), kde organizace závodů se státní podporou dosáhla největší úrovně. Původním záměrem závodů na rychlost bylo zvýšení lezecké úrovně cvičitelů horolezectví. Ovšem brzy z toho vznikla samostatná disciplína. Jejím propagátorem v Rusku byl tehdejší náčelník výuky horolezectví Ivan J. Antonovič. Ten zorganizoval první závody v roce 1947 na Kavkaze. V roce 1955 se pak konalo první Mistrovství SSSR na Krymu. V 70. letech 20. století již byly závody na rychlost v Rusku zavedeným sportem. Závodilo se ve třech kategoriích. Jednak individuálně, tj. v jeden okamžik leze jen jeden závodník. Druhou kategorií byly tzv. párové závody, kdy lezou současně dva závodníci proti sobě, každý jinou trasu, a poté si trasy vymění a porovnává se součet časů z obou tratí. Poměrně netradiční byla poslední třetí kategorie závodů, a to výstup dvoučlenného družstva lezců spojených lanem. Tehdejší závody se pořádaly na přírodní skále, trasy byly vysoké třeba i 100 m, a výstup těm nejrychlejším lezcům trval cca 6 minut. Jištění bylo u všech druhů závodů realizováno shora (tedy dnešní styl top rope) pomocí ocelových lan obsluhovaných ze speciálních navijáků. Do výkonu se započítávalo i slaňování. Kromě rychlosti se hodnotila také technika a bravurnost lezení a slaňování. U kategorie výstupu lezeckých dvoučlenných družstev se lezlo s povinnou zátěží v batohu, byla povolena prohlídka trasy ze země, a závodníci před výstupem museli na fotografii zakreslit místo, kde budou mít jistící stanoviště a tento plán pak museli dodržet, jinak by získali trestné body za odchylku.

    Od roku 1973 se rychlostní závody tohoto typu pořádaly i u nás v Československu, výhradně však jen na Slovensku. Dále se pak pořádaly v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, Východním Německu, Polsku a Mongolsku. Vesměs tedy jen v zemích východního sovětského bloku.

    Rychlostní závody sovětského typu v Československu

    V roce 1971 se zúčastnila československá reprezentace mistrovství SSSR, závodili tehdy I.Dieška a P.Dieška, trenérem byl I.Kluvánek, vedoucí výpravy K.Heřman. Tři roky na to se v roce 1974 začalo s organizací pravidelných závodů, hlavním organizátorem byl Ivan Dieška. Tento hlavní závod byl neoficiálně považován za Mistrovství Slovenska, a od roku 1979 jako neoficiální Mistrovství Československa. V roce 1975 převzala řízení závodů skálolezecká komise VHZ SÚV ČSZSTV pod vedením M.Belici (od roku 1980 M.Marka). Od roku 1975 se také začal pořádat Slovenský pohár, nejprve jako soutěž družstev, později od roku 1978 jako soutěž jednotlivců. Každoročně se v rámci tohoto poháru pořádalo 5 závodů, a to v Bratislavě, Košicích, Pováží, Pohronní a v Tatrách. Mezi vítězi závodů se pravidelně objevovala jména A.Belica, I.Koller, J.Just, P.Valovič, S.Glejdura, R.Mihál a další.

    Mezinárodní Světový pohár v lezení na rychlost

    V roce 1986 na kongresu UIAA v Mnichově se prosadila italská forma závodů v rychlosti, a to i za souhlasu sovětských zástupců. Z této italské iniciativy vzešla současná podoba závodů. Současně s rozvojem lezení na obtížnost se rozvíjelo i lezení na rychlost. Společně s prvním ročníkem Světového poháru v lezení na obtížnost se v roce 1989 konal také první ročník Světového poháru v lezení na rychlost. V pozdějších letech byla soutěž obohacena o další prvek, a to tzv. rekordovou cestu. Jedná se o stěnu s přesně definovanými parametry (výška, sklon, rozmístění a velikost chytů), což umožňuje porovnávat výkony ze závodů pořádaných na různých místech v různém čase, a evidovat dosažené světové rekordy.