• Výstup po laně

    V různých situacích je při horolezectví výhodné či nutné pohybovat se vzhůru přímo po laně. K tomu slouží různé pomůcky.

    • smyčky vázané na lano některým z prusíkovacích uzlů
    • blokanty různých typů

    Tento šplh se provádí pouze po tzv. fixním laně, což je lano, které je minimálně svůj horní konec pevně ukotveno k jistícímu bodu v terénu (počet ukotvení ale může být i větší, než jen jeden). Fixní lano se tedy nijak neposunuje, nedobírá, prostě je pouze natažené v terénu.

    PRUSÍKY – PRUSÍKOVÁNÍ

    Jedná se o lezení po laně za pomoci smyček, které se na lano navážou takovým zadrhovacím uzlem, který způsobí zaklesnutí smyčky na laně. Do takových smyček si pak člověk může odsednout, zůstat v nich viset. Střídavým posouváním smyček nahoru po laně, a odsedáváním do nich, se člověk po laně posunuje vzhůru. Kvalita prusíkovacího uzlu a jeho pevnost je samozřejmě nejdůležitější. Obecně platí, že čím je prusíkovací smyčka tenčí, tím na laně lépe drží. Rubem tohoto je ale fakt, že tenké smyčky mají menší nosnost a jsou náchylnější k destrukci. Vysokou nosnost prusíkovací smyčky musíme mít pro případ, že budeme do smyčky padat. Nejpravděpodobnějšími destrukcemi, které můžou smyčky postihnout, je přeseknutí padajícím kamenem, a přetržení (přepálení) při pádu z výšky.

    Než dojde k utažení prusíkovacího uzlu po zatížení tělem lezce, může tento uzel po laně určitou chvíli sklouzávat dolů. Jedná se o nebezpečný moment. Prokluz nesmí být příliš dlouhý. Třením mezi lanem a smyčkou vzniká značné teplo, a může dojít k přepálení smyčky. Zvláště toto platí pro situace, když by se do prusíku na laně padalo z výšky.

    Např. 5 mm šňůra nevydrží ani 2 m pád (ten vznikne i při zdánlivě nepatrném průvěsu lana; stačí, že lezec si neposune prusík nahoru, a nastoupá nad něj tak, že lano se mu prověsí jen někam ke kotníkům).

    Celkově platí, že jakýkoliv pád z výšky do prusíkovací smyčky je vždy nebezpečný. Prusíkuje-li se po laně, jehož horní kotvení není jisté, je nutno se jistit i jinými prostředky.

    Např. být jištěn spolulezcem jiným, druhým lanem, a to buď shora, anebo od spodu, jako při běžném lezení s budováním postupového jištění.

    Účinnost některých druhů prusíkovacích uzlů je způsobena vložením karabiny (někdy i kovového kroužku) do uzlu. Taková karabina nebo kroužek musí mít velkou nosnost. Pozor zvláště na spojovací svár kovového kroužku.

    Při posunování prusíkovací smyčky vzhůru po laně se prusíkovací uzly mohou roztahovat, uvolňovat. Během prusíkování je tedy nutné mít uzel pod kontrolou, a dbát na to, aby byl před momentem zatížení utažen!!

    Pozor na podmíněný reflex. Odsedne-li člověk nečekaně do prusíkovací smyčky (např. po ztrátě rovnováhy, nebo uklouznutí), může se leknout, a reflexivně chytnout rukou za lano v místě, kde je prusíkovací uzel. Bude-li na uzel působit ze shora silou, uzel se nezadrhne a bude padajícím stažen dolů. S ním spadne i lezec.

    Prusíkovací uzly je možno rozdělit na dvě skupiny:

    • symetrické
    • asymetrické

    Symetrické prusíkovací uzly drží stejně v obou směrech zatížení podél lana.

    Asymetrické drží lépe jen v jednom směru.

    (Toto rozdělení na symetrické a asymetrické není absolutní. Je řada prusíků, které jsou asymetrické, a přesto drží vcelku dobře v obou směrech zatížení /např. Machardův prusík/, a naopak některé symetrické prusíky drží jen jednom směru zatížení a v opačném směru zatížení nedrží vůbec /např. Vánočkový prusík/).

    Proč je nutné rozlišovat dva směry zatížení? Mohou totiž nastat situace, kdy se směr zatížení může změnit. Například při postupu po fixním laně v traverzu, kdy se lezec jistí prusíkem. Je-li trasa traverzu členitá, chvílemi vzestupná, pak zase klesající, nelze dopředu odhadnout, jakým směrem spadlý lezec prusík zatíží. Rovněž při přímém svislém postupu vzhůru se může směr zatížení změnit. Je-li fixní lano ukotveno ke skále někde nahoře nad lezcem, a také i dole pod lezcem, tak v případě prasknutí či nějaké jiné destrukce horního ukotvení, lezec padá dolů až pod dolní kotvení, a jeho pád pak zachytí prusík připevněný na lano. Ten ale bude namáhán právě opačným směrem, než byl při postupu vzhůru. Pro tyto vážné situace je dobré mít na prusíkování smyčky s velkou nosností (minimálně 20 kN).

    Pozor! Ani silná smyčka není naprosto odolná proti propálení, vzniklém třením při delším skluzu prusíkovací smyčky po laně. Přirozeně vydrží déle, než nějaká tenká smyčka, ale nelze si myslet, že vydrží všechno.

    Na to, jak dobře prusíkovací uzel drží na laně, a jaká musí být vzájemná relace průměrů smyčky a lana, má vliv několik faktorů. Jednak momentální klima, jinak drží prusík za sucha, jinak za mokra a úplně jinak na osněženém, zmrzlém laně. (Pro speleology dodejme ještě zabláceném). Hůře bude prusík držet s novými smyčkami a lanem, kdy je oplet ještě hladký a impregnovaný, lépe drží odrbané smyčky na chlupatém laně. Pozor ale – odrbané smyčky, to se většinou rovná menší nosnost oproti novým! Hůře drží tuhé, tvrdé smyčky, lépe se do lana “zakousnou” měkké smyčky.

    V následující přehledu nejčastěji používaných prusíkovacích uzlů jsou uvedeny vlastnosti uzlu ve vztahu k průměru smyčky (udáno v mm). Vzhledem k odstavci výše je nutno tyto údaje brát jen jako přibližné. V rozmanité praxi je možno se setkat s částečně odlišnými vlastnostmi. Údaje uvedené v následujícím přehledu byly zjišťovány tak, že do prusíkovacích smyček odsedával člověk vážící cca 80 kg, a prusíkovací smyčky byly instalovány na horolezeckém laně o průměru 11 mm. Oplet lana byl nový, hladký a čistý. Zkoušky probíhaly za sucha v zastřešené místnosti.

    Zleva: Prusík - Dvojitý prusík - Prohaskův prusík s kroužkem

    Prusikův uzel (prusík)

    Pojmenován podle rakouského horolezce Karla Prusika (1896 – 1961).

    V běžné tábornické nebo skautské terminologii se nazývá Liščí smyčka. Jedná se o základní a nejjednodušší prusíkovací uzel. Lze jej vázat jednou rukou. Podle počtu omotání smyčky kolem lana rozeznáváme jednoduchý prusík, dvojitý prusík, trojitý prusík, atd. Tento prusíkovací uzel je symetrický, a tak drží v obou dvou směrech stejně. Nevýhodou tohoto uzlu je, že funguje jen se smyčkami výrazně tenčími, než je lano. Například na laně o průměru 11 mm funguje nejvíce 5 mm prusíkovací smyčka. Tenké smyčky však mají menší nosnost, a jsou málo odolné proti destrukci. Při použití tlustších smyček začne uzel prokluzovat. Používat se dají jen kulaté smyčky, u plochých popruhových smyček uzel nefunguje spolehlivě a nelze ho proto pro popruhy doporučit.

    Jednoduchý prusík

    • 4 mm smyčka: funguje
    • 5 mm smyčka: začíná prokluzovat, ale občas ještě zabere
    • 6 mm (a více) smyčka: nefunguje

    Dvojitý prusík

    • 5 mm smyčka: funguje dobře
    • 6 mm smyčka: funguje dobře
    • 7 mm (a více) smyčka: nefunguje

    Prohaskův prusík

    Jedná se o asymetrický uzel, proto optimálně drží v jednom směru! V opačném neoptimálním směru drží špatně, nebo vůbec. Nejčastěji se používá s vloženou karabinou. Někdy se vyskytuje varianta, kdy se použije kovového kroužku. Pak je ale nutné znát nosnost takovéhoto kroužku!

    Použije-li se karabina, pak je nejlepší s nosností min. 20 kN, a se šroubovací pojistkou zámku. Perfektně drží i při použití tlustých kulatých smyček (9 mm) a širokých dutých popruhů (25 mm). Takové smyčky mají velkou nosnost a jsou i lépe odolné proti destrukci (např. jsou-li zasaženy padajícím kamenem). Uzel nejde posunovat po laně tahem za karabinu, což snižuje pohodlnost použití, ale na druhou stranu se tak musí uzel posunovat celý tahem ruky zespodu, a tak zůstává uzel při posunování po laně utažen. V případě silného zatížení v nečekaném okamžiku tak ihned zabírá. Tento prusík je vhodný na zajištění, předpokládá-li se postup po fixním laně terénem, jenž je ohroženo padajícím kamením, anebo do situací, kdy je jisté zatížení prusíku jen v optimálním směru, a je přitom žádána vysoká nosnost prusíkovací smyčky.

    Zleva: Prohaskův prusík s karabinou - Karabinový prusík - Machardův prusík

    Karabinový ovinovací prusík

    Tento prusík je asymetrický a optimálně drží jen v jednom směru zatížení. Smyčkou je nutno lano a karabinu ovinou minimálně třikrát, nejlépe však čtyřikrát, aby prusík neprokluzoval dolů !! V opačném směru zatížení prokluzuje, i když ne nijak výrazně, tak přesto pomale sjíždí dolů.

    • 5 mm smyčka: funguje
    • 6 mm smyčka: nefunguje spolehlivě, občas prokluzuje
    • 7 mm smyčka: nefunguje
    • 9 mm smyčka: nefunguje

    Při použití úzkého popruhu (15 mm) funguje, ale je nutno mít smyčku ovinutou okolo lana a karabiny minimálně čtyřikrát. Při použití tlustých, dutých popruhových smyček (25 mm) vůbec nefunguje.

    Uzel lze vzhůru posunovat tahem za karabinu, což je pohodlné zvláště v zimě, když má člověk zkřehlé prsty u rukou. Tahem za karabinu se však může prusíkovací uzel roztáhnout! V případě silného zatížení v nečekaném okamžiku pak může tento prusík proklouznout dolů, nezabrat. Proto je před zatížením nutno ho popotáhnutím za smyčku utáhnout. V průběhu prusíkování je dobré uzel stále kontrolovat.

    Tento prusík se hodí zvláště pro prusíkování v zimním, lehčím terénu (např. svah s měkkým sněhem o sklonu 30-40°) při postupu po fixním laně, kdy se člověk do prusíku zapne jen pro jistotu, ale ke stálému visení jej nepoužívá, a postupuje vlastními silami šlapaje ve sněhu a spíše požaduje, aby šel prusík po laně snadno posunovat vzhůru).

    Machardův prusík

    Velmi dobrý prusíkovací uzel, je jedním z nejlépe fungujících. Je asymetrický, ale svou konstrukcí je přijatelně dobrý i pro zatížení v druhém, neoptimálním směru podél lana. Drží perfektně i na širokých dutých popruzích (25 mm), a tlustých kulatých smyčkách (9 mm), ale taková tlustší smyčka musí být okolo lana ovinuta alespoň čtyřikrát, jinak může uzel pomale prokluzovat! Takové smyčky mají velkou nosnost a jsou i odolné proti destrukci (např. jsou-li zasaženy padajícím kamenem). Uzel se při zatížení hodně utahuje, posunování vzhůru pak může být pracnější. O to však lépe drží při zatížení v nečekaném okamžiku. Je vhodný do situací, kdy může nastat pád do prusíkovací smyčky (pro takovou situaci musí lezec použít smyčku, která unese minimálně 20 kN). Taktéž je vhodný na zajištění, předpokládá-li se postup po fixním laně terénem, jenž je ohroženo padajícím kamením.

    Pozor! Ani silná smyčka není naprosto odolná proti propálení, vzniklém třením při delším skluzu prusíkovací smyčky po laně. Přirozeně vydrží déle, než nějaká tenká smyčka, ale nelze si myslet, že vydrží všechno.

    Křížový prusík

    Je takovou vývojově nižší formou Machardova prusíku. Tento Křížový prusík funguje jen na smyčkách kulatého průřezu, a to pouze o průměru 5 mm a tenčí.

    Křížový prusík a návod na jeho vázání

    Vánočkový prusík

    Čím více je ovinutí okolo lana, tím lépe drží i tlustší smyčky. Je dobré, aby se jednotlivé prameny smyčky při ovinutí kolem lana střídaly jako horní a dolní při svém vzájemném křížení. Zlepší se tak zadrhovací schopnost uzlu. Vlastností tohoto prusíku je, že jde posunovat dolů i když je zatížen břemenem. Tento uzel je sice symetrický, ale při překlopení do opačného směru zatížení se jednotlivé prameny většinou nevhodně přeloží, a uzel ztratí svou zadrhovací schopnost. Uzel proto funguje jen v jednom směru.

    • 6 mm smyčka: funguje i při 4 ovinutích
    • 7 mm smyčka: musí být minimálně 8 ovinutí, a přesto už je to na hranici spolehlivosti
    • 9 mm smyčka: nefunguje spolehlivě, anebo už musí být tak velké množství ovinutí, že uzel přestává být praktický.

    Tento prusík vázáný popruhovou smyčkou nefunguje.

    Dvojitý Vánočkový prusík

    Má lepší zadrhovací vlastnosti, než jednoduchý Vánočkový prusík. Uzel se váže na smyčce uzavřené do okruhu. Spojovací uzel vlastní smyčky musí být umístěn dole před karabinou, aby se nepletl do vzájemných kříženích pramenů. Čím více je ovinutí okolo lana, tím lépe drží i tlustší smyčky. Opět jako u jednoduchého – pro popruhové smyčky se absolutně nehodí.

    Zleva: Vánočkový prusík - Dvojitý vánočkový prusík - Francouzský prusík

    Francouzský prusík

    Ne zcela bezpečný prusík! Tento prusík jakoby byl náladový, někdy se na laně zadrhne, jindy bez zjevné příčiny prokluzuje a sjíždí po laně dolů. Při jeho použití nutno bedlivě dávat pozor zda se při zatěžování zadrhuje, zda opravdu drží. Přednost tohoto prusíku je v tom, že jde posunovat dolů i když je zatížen břemenem (podobně jako ovinovací vánočkový prusík). Využití této vlastnosti je především při různých záchranách, převěšování břemene z jednoho jistícího bodu do druhého jistícího bodu, apod. Stále je však nutné jej kontrolovat.

    Dvojitý prusík na dvojitém laně

    Váže se úplně stejně jako Dvojitý prusík, jenom ale na dva prameny lana zároveň. tento prusík se výborně uplatní, je-li potřeba prusíkovat na dvojitém laně (např. při návratu po slanění, které vedlo špatným směrem, nebo chceme-li se při slaňování sebejistit prusíkem, apod.).

    • 9 mm smyčka: funguje
    • 25 mm široký popruh: funguje

    Vertikální Prusikův uzel na dvojitém laně

    Je-li potřeba prusíkovat na dvojitém laně (např. po slanění, které vedlo špatným směrem, nebo chceme-li se při slaňování sebejistit prusíkem), uplatní se upravený prusík, vázaný tak, že smyčkou se příčně obtočí oba prameny lana, a konce smyček se pak vedou horem mezi oběma prameny lana. Prusíkovací smyčka je tak vedena svisle (vertikálně) vůči lanu.

    • 6 mm smyčka: funguje
    • 7 mm smyčka: funguje
    • 9 mm smyčka: funguje

    Popruhové smyčky takto nefungují vůbec.

    Ještě lepším řešením je použití dvojitého vertikálního prusíku, který na dvojitém laně drží velmi dobře. Opět se smyčkou obtočí oba prameny lana, ale pak se jedním koncem smyčky obtočí ještě jednou jeden samotný pramen lana, a podobně na druhé straně se druhým koncem smyčky obtočí druhý pramen lana, a poté se oba konce smyčky vedou mezi oběma prameny lana.

    • 9 mm smyčka: funguje dobře
    • dutá popruhová smyčka široká 25 mm funguje dobře

    Tento vertikální prusík (jednoduchý i dvojitý) je sice symetrický, ale v opačném směru zatížení vůbec nedrží!!

    Zleva: Dvojitý prusík na dvojitém laně - Vertikální prusíky na dvojitém laně

    BLOKANTY

    Také se kromě výrazu blokant používá výraz „šplhací pomůcka“, „šplhadlo“, „svírka“. Cizím slovem a ve slangu se obecně jakýkoliv blokant často nazývá jümar (čti „jýmar“; často, ale nesprávně se vyslovuje „džímar“) podle úplně prvního blokantu, který se nazýval “Jümar”. Šplhání s blokantem po laně se pak často nazývá jümarování.

    Ohledně vzniku tohoto názvu vládne zmatek. Jedno vysvětlení tvrdí, že název vznikl z počátečních písmen jména jeho švýcarského tvůrce Jürgena Martina (viz.Montana 2/2001). Druhé vysvětlení vzniku názvu tvrdí, že jej zkonstruovali v roce 1958 horský vůdce Adolf Jüsy a technik Walter Marti, opět název má vzniknout ze složení počátečních slabik jejich příjmení (viz.publikace Speleoalpinismus II., autor R.Matýsek).

    V obecné rovině o blokantech též v časopise Montana 4/2000 v článku „Sebejištění pomocí šplhadel“, a v Motaně 2/2000 v článcích „Nebezpečná šplhadla“ a „Jaká šplhadla k sebejištění“; dále v knize „Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu“ od P.Schuberta, a v knize „Horolezectví“ od V.Procházky st. Pro své blokanty má též firma Petzl ve svém internetovém katalogu velmi poučné návody na použití.

    Blokantů je mnoho druhů, obecně se dají rozdělit na dva druhy:

    • blokanty typu jümar
    • blokanty typu gibbs

    Princip blokantů spočívá v tom, že vhodně tvarovaným, kovovým předmětem (tzv.tělo) je vedeno lano, a to je stisknuto kovovým palcem právě v momentě zatížení blokantu tělem lezce. Kovový palec je k tělu blokantu připevněn osičkou.

    Blokanty typu jumar jsou konstruována tak, že k zadrhnutí blokantu na laně dojde jen tehdy, je-li palec blokantu tisknut na lano pružinou vloženou mezi tělo a palec blokantu. Je u nich možno se rukou chytat za tělo blokantu během jejich zatížení (ať už za rukojeť k tomu určenou, či jakkoliv jinak; pozor při tom ale na to, aby se neodklopila ovládací páčka palce blokantu!!).

    Blokanty typu jümar se také někdy nazývají: mechanická, zadrhovací, apod.

    Blokanty typu gibbs jsou ta, která se mohou zatížit jen jediným funkčním způsobem, a při jakémkoliv jiném způsobu uchopení a zatížení (většinou chybně shora za tělo blokantu) ztratí zadrhovací schopnost. Jsou konstruována tak, že přitisknutí palce blokantu na lano nějakým způsobem aktivuje až tíha lezce při odsednutí.

    Blokanty typu gibbs se také někdy nazývají: páková, svírky, apod.

    Blokant se při akci posunuje po laně jen jedním směrem (nahoru), ale při zatížení a snaze jej stáhnout dolu se palec blokantu přitiskne na lano a zabrání tak pohybu blokantu dolů. Některá blokanty mají tělo rozšířeno i o rukojeť, která usnadňuje manipulaci se blokantem (lépe se za ně tahá a přitahuje rukou). Většinou jsou blokanty konstruovány na lana o průměru v rozmezí 8 mm až 12 mm. Mnohá pak fungují i na lanech a šňůrách i menšího průměru, ale nelze to doporučit. Může se stát, že u tenkého lana palec blokantu nezabere a blokant sklouzne po laně dolů. Taky nemusí vydržet tenké lano či šňůra (má nižší nosnost). Rovněž je nutné znát nosnost blokantu, a vystavovat jej jen takové síle, kterou je schopno unést! Každopádně platí, že při používání blokantů se má dbát doporučení výrobce.

    Blokanty s rukojetí se někdy nazývají horní nebo ruční, blokanty bez rukojeti dolní nebo prsní.

    Levý a pravý horní blokant

    Blokanty (většinou ruční typu jumar) se rozlišují na pravé a levé, určené pro pravou a levou ruku lezce. To proto, aby lezec měl umožněn pohled na oblast blokantu v místě, kde je do blokantu vloženo lano. Při lezení je totiž z ručních blokantů vidět jen jedna strana, a kdyby si lezec prohodil ruční blokant z jedné (správné) ruky do druhé ruky, viděl by pak už jen hladkou stranu těla blokantu, a neměl vizuální kontrolu nad tím, zda je lano blokantem během lezení správně vedeno. Mimo to ještě u některých blokantů bývá pro levou, nebo pravou, ruku anatomicky tvarovaná rukojeť, a držení takovéhoto blokantu ve špatné ruce může být méně pohodlné.

    Obecně je jakékoliv jumarování náročné pro lano, a časté a intenzivní jumarování lanu neprospívá.

    U blokantů bývají uváděny dva údaje o nosnosti. Jednak vlastí pevnost blokantu (více méně to znamená, jakou zátěž vydrží díly blokantu a jejich vzájemné spojení). Tento údaj mívá větší hodnotu, většinou okolo 20 kN. Dalším údajem je nosnost na laně, což je pro použití blokantu hodnota důležitější, která nás víc zajímá. Hodnota bývá nižší (což je pochopitelné), a pohybuje se v rozmezí 4 kN – 7 kN podle typu blokantu. Norma UIAA předepisuje, aby blokant na laně vydrželo zatížení min. 4 kN.

    Blokanty a norma ČSN EN 567

    Norma ČSN EN (česká norma harmonizovaná s normou EU) předepisuje blokantům (v normě jsou nazývány lanové svěry) některé vlastnosti, bez nichž se nesměly v České republice a v zemích EU prodávat.

    Blokanty musí splňovat tyto bezpečnostní požadavky, a obstát při těchto zkouškách:

    • blokant musí být opatřeno pojistkou, která brání samovolnému vypadnutí lana z blokantu
    • otvor pro vetknutí karabiny nebo smyčky musí být široký 13 mm nebo víc, hrany otvoru musí být zaoblené
    • všechny hrany (např. rukojeti), které se mohou dostat do styku s rukou lezce musí být zaobleny
    • zkoušky blokantů se provádějí při teplotě cca 23°C
    • blokant vložené na lano se 5 × za sebou zatěžuje silou 4 kN (tolerance +/- 0,1 kN) rychlostí cca 10 cm za 1 min.; mezi jednotlivými pokusy se blokant umísťuje na vždy jinou, dosud nezatěžovanou část lana; tato zkouška se provádí jednak s lanem největšího průměru, jenž je možné pro daný typ blokantu použít, a pak i s lanem či šňůrou nejmenšího průměru, jenž je možné pro daný typ blokantu použít
    • při zkouškách a po nich nesmí blokanty vykazovat poškození; nesmí se ani poškodit lana, na kterých byly blokanty zkoušeny

    Na letácích, v návodech na použití, visačkách, apod. dodávaných s prodávaným blokantem musí být tyto údaje:

    • název firmy
    • číslo normy, kterou splňuje
    • způsob použití blokantu
    • význam všech označení, která jsou na blokantu
    • způsob vložení a vyjmutí lana
    • způsob zajištění lana v blokantu
    • kde a jak se má blokant upevnit
    • výběr dalších komponentů k blokantu
    • jak provádět údržbu
    • životnost blokantu
    • vliv chemikálií a teploty na blokant

    Na samotném blokantu musí být tyto údaje:

    • název firmy
    • rozsah použitelných průměrů lan pro daný blokant, před číselným údajem o průměru musí být značka ”úhlopříčně přeškrtnutý kroužek” (tzn.průměr), hodnoty se uvádějí v mm
    • piktogram, který udá správný směr pro funkční použití (většinou je to takový panáček se zdviženou rukou, která má směřovat nahoru; mohou ale být i jiné)

    Blokanty typu jumar

    Jsou konstruována tak, že lezec přímo zatěžuje tělo blokantu. Pokud blokant není lezcem zatížen, drží na laně také. Je to způsobené tím, že mezi palec a tělo blokantu je vloženo pérko (pružinka), která způsobuje permanentní přitisknutí palce na lano. Při zatížení blokantu lezcem se palec blokantu, jenž je vůči lanu nastaven ve výhodném úhlu, přitiskne na lano. Aby se dosáhlo ještě většího zabránění skluzu blokantu dolů po laně, bývá palec blokantu v místě styku palce s lanem opatřen malými zoubky či jehličkami, které se zachycují o oplet lana. Ovšem zanesou-li se tyto jehličky či zoubky např. ledem, bahnem, tak můžou blokanty začít prokluzovat dolů. U blokantů typu jumar se občas stává, že po silném zatížení se „kousnou“ na lano, a jejich opětovné posunutí nahoru může být nepohodlné. V “kousnutém” stavu se pak i hůře sundávají z lana. Výhodou blokantů typu jumar však je, že se jich může člověk při lezení rozličnými způsoby chytat, a přitahovat se za ně (pozor ale, aby se při tom neodklopila ovládací páčka palce blokantu).

    Blokanty typu jumar jdou snadno ovládat jednou rukou. Typy s rukojetí se uplatní především při šplhání dlouhých úseků, a v zimním období, kdy má člověk na rukou rukavice a je méně zručný. Ovšem v zimě pozor na zanášení zoubků na styčné ploše palce ledem!

    Nasazení horního blokantu typu jumar na lano

    Na obrázku je vkládání lana do blokantu typu jumar. Polohy: 1 – ovládací páčkou se odklopí palec blokantu; 2 – ovládací páčka se zahákne za tělo blokantu tak, aby palec blokantu byl držen v odklopené pozici, a pak se do jumaru vloží lano; 3 – ovládací páčka se uvolní od těla blokantu, a palec blokantu se silou pružiny přitiskne na lano.

    Ascension a Croll

    Klasické blokanty od firmy Petzl. Částečně vycházejí z konstrukce prvotního Jümaru. Na podobné bázi vyrábí blokanty i jiné firmy. Např. český Spent, italský Kong nebo Camp, atd. Existují i ruské blokanty tohoto typu (což jsou většinou kopie velmi podobné Petzlu). Někdy je možno se setkat se starším českým blokantem Spelet (vyrábělo Let Kunovice), které bylo taktéž kopií Petzlu.

    Zleva: Petzl Ascension - Petzl Croll - Black Diamond nForce

    Black Diamond nForce

    Zajímavý ruční blokant od americké firmy Black Diamond. Podobmou konstrukci kdysi vyráběl také italský Kong. Konstrukce je řešena tak, že rukojeť je přes soustavu pohyblivých pák napojena na palec blokantu, takže při přítahu rukou za rukojeť je palec k lanu tisknut větší silou. Velmi vhodné na omrzlá, nebo zablácená lana. Není zde takový význam zoubků na styčné ploše palce, jako u jiných blokantů typu jumar.

    Ropeman

    Blokant od firmy Wild Country. Malý, záložní blokant. Vhodné na akce, kde sice není šplhání v plánu, nicméně ale můžou vzniknout situace, kdy nějak blokant bude potřeba. Funguje na lanech o průměru 10 – 11 mm, ale vcelku dobře jde použít i na lanech 8 – 9 mm, ale výrobce to už nedoporučuje. Na tenčí lana už použít nejde. (Podrobný článek o blokantu Ropeman je v časopise Montana 5/1997).

    Ropeman

    Ropeman, menší verze blokantu

    Pantin

    Vyrábí jej firma Petzl. Pouze pomocný blokant na nohu. Samotný bez součinnosti s jinými blokanty nesmí být zatížen!! Tíhu člověka nemusí udržet. Používá se pro napínání lana pod lezcem, aby šli snadněji a pohodlněji posunovat hlavní blokanty umístěné výše. Je možno jej použít při šplhacích metodách „Ded“ a „Ruka – noha, ruka – sedačka“. Při těchto metodách má člověk jednu nohu volnou, a na ni může Pantina připnout.

    Petzl Pantin

    Blokanty typu gibbs

    Většinou jsou konstruovány tak, že lezec přímo zatěžuje palec blokantu. Pokud blokant není lezcem zatížen, volně sklouzává dolů. Ovšem je-li blokant zatížen, svírá palec lano velmi silně. To se hodí, když je lano zanesené bahnem nebo ledem. U většiny blokantů typu gibbs je nutná jeho demontáž, aby bylo možné do blokantu vložit lano. To je potom ale zcela uzavřeno v blokantu, a není možné jeho vysmeknutí ven. Blokanty typu gibbs jsou dobré pro sólové lezení podél fixního lana. Při takovémto lezení blokant za sebou lezec táhne na smyčce nebo karabině (jde to lehčeji, než u blokantů typu jumar), a jakmile spadne, svou rychlostí blokant “předběhne” v letu dolů, a hned na to přes smyčku (nebo karabinu) zatíží i palec blokantu, a tak dojde k zadrhnutí a zastavení pádu. Pozor ale, aby lezec reflexivně nechmátl při pádu po těle blokantu rukou!! Jakmile by totiž přenesl váhu na tělo blokantu, a odlehčil palec, obnovil by se pád dolů. Tím, že přitisknutí palce způsobuje tíha lezce, je nutno dávat pozor na to, jakým způsobem je blokant typu gibbs zatěžován!

    Shunt

    Blokant typu gibbs od francouzské firmy Petzl. Konstrukčně je blokant řešeno tak, že se nemusí rozebírat při vkládání lana do něj, a přesto je v něm lano zcela uzavřeno a nemůže se vysmeknout ven. Ale pozor! Shunt nefunguje v převisech, kde nedochází k řádnému stisknutí lana, a blokant tak může zcela proklouznout. Upozorňuje na to sama firma Petzl ve svém katalogu.

    Petzl Shunt

    Rescucender

    Klasický blokant typu gibbs, dříve od americké firmy Rock Exotika, kterou koupil francouzský Petzl. Nyní tedy vyráběný Petzlem. Konstrukčně vychází z Gibbsu. Při vkládání lana do blokantu se musí blokant rozebrat. Vylepšením je propojení těla a palce blokantu ocelovým lankem, které je prohnuté, a svou pružností způsobuje stálé přitisknutí palce blokantu na lano, i když je blokant nezatížený. Blokant tak nesjíždí dolů v nezatíženém stavu.

    Odpadá tak při lezení po skále podél fixního lana ona nepříjemná chvíle, kdy člověk při odsednutí do blokantu nejprve s ním chvíli souběžně padá, než jej předběhne a zatíží palec blokantu, což pak způsobí zadrhnutí, a zastavení pádu. S tímto napruženým ocelovým lankem, které stále slabě tiskne palec blokantu na lano, se tento blokant, do momentu zachycení pádu, chová jakoby blokant typu jumar, čili v nezatíženém stavu nesjíždí dolů a člověk do něj téměř hned odsedne.

    Ale pozor (!), stále platí základní vlastnost blokantu typu gibbs – nesmí se při zatížení chytat za tělo blokantu, nebo sklouzne dolů! Stejné, jenom jiných velikostí se vyrábějí ještě blokanty Microcender a Macrocender. (Podrobný článek o blokantu Rescucender je v časopise Montana 3/1994).

    Rescucender

    Gibbs

    Klasický blokant, který dal tomuto typu blokantů jméno. Vyrábí jej stejnojmenná americká firmy. Konstrukčně je řešen tak, že palec blokantu se nachází mezi lanem a lezcem. Při vkládání lana do blokantu se musí blokant rozebrat. Velmi podobný blokant je Rescucender od Petzlu. (Podrobný článek o blokantu Gibbs je časopise Montana 4/2000).

    Na obrázku dole jsou jednotlivé díly rozebraného Gibbsu. Takto je nutno Gibbs rozebrat před každým vložením na lano, i před vyjmutím z lana.

    Na obrázku dole je Gibbs ve složeném funkčním stavu. Šipka ukazuje na slabou gumičku, kterou je možno ke Gibbsu přidělat, a připevnit si ji dál k buď prsáku, nebo kolem krku (pak ale musí !!! být slabá, aby se při větším zatížení přetrhla), a její pomocí bránit Gibsu sjíždění dolů po laně v nezatíženém stavu.

    Zkrátí se tak ona nepříjemná chvíle, kdy člověk při odsednutí do blokantu nejprve s ním chvíli souběžně padá, než jej předběhne a zatíží palec blokantu, což pak způsobí zadrhnutí, a zastavení pádu.

    Blokant Gibbs složený, a rozložený na jednotlivé části

    Tibloc

    Konstrukčně nejjednodušší blokant, vyrábí jej firma Petzl. Vhodné jako záložní blokant pro neočekávané situace. Je tvořeno jediným kusem kovu. Úlohu palce blokantu zde hraje karabina, která se do blokantu vkládá, a kterou se i k blokantu připíná lezec, a jedině za tuto karabinu je možno se chytat a přitahovat. Funguje na lanech o průměru 9 – 11 mm, vcelku zabírá i na 8 mm laně, ale výrobce to už nedoporučuje. Na tenčích lanech už může prokluzovat. (Podrobný článek o blokantu Tibloc je v časopise Montana 5/1999).

    Tibloc a manipulace s ním 1 - Tibloc s karabinou na laně připraven na šplhání; 2 - pozice, ve které se Tibloc zadrhává; 3 - pozice, ve které je možno Tibloc posunovat dolů po laně; 4 a 5 - využití Tiblocu jako samoblokující kladky, kdy lano jde jedním směrem táhnout, ale v opačném směru Tibloc lano blokuje

    *Video:Základní funkce Tiblocu. Povšimněte si prostoru mezi tělem karabiny a lanem v oku Tiblocu. Při zatížení se karabina tiskne na lano, při odlehčení se lano uvolňuje a je možný posun Tiblocu vzhůru. – Při zatížení může Tibloc mírně ujet dolů než se karabina dostatečně přitiskne na lano.

    Alvo Ural-Alp/Ushba

    Ruské blokanty od firmy Alvo Titanium. V Rusku jsou distribuována pod názvem Ural-Alp, v Americe pod názvem Ushba.

    Basic 10.05

    Pozoruhodný blokant. Konstrukčně zajímavé řešení. Palec blokantu není mezi lezcem a lanem, ale je až za lanem. Při zatížení se celý blokant jakoby zvrátí vzhůru nohama, čímž dojde k výraznému esovitému prohnutí lana. V horní části blokantu lano odtlačuje palec blokantu (na obr. zelená značka), ale tím se dolní konec palce (na obr. červená značka) blokantu k lanu tiskne. A tak dojde k zadrhnutí. (Podrobný článek o blokantu Basic 10.05 je v časopise Montana 3/1995).

    Alvo Ural-Alp, typ Basic 10.05

    Na obrázku je palec blokantu s barevnými značkami pohyblivý, výkyvný. Otáčí se okolo osy, za níž je i připevněna odklopná postranice blokantu. Naproti tomu onen jakoby „půl“ palec blokantu je k druhé postranici připevněn, je nepohyblivý. Právě mezi ním a červeně značeným koncem pohyblivého palce blokantu je lano svíráno.

    Basic 10.31

    Obdobný blokant jako typ 10.05, jenom karabina je nahrazena pevnou rukojetí, která je součástí jedné z postranic těla blokantu. Oproti klasickým blokantům však rukojeť trčí nahoru, je nad hlavou blokantu. (Podrobný článek o blokantu Basic 10.31 je v časopise Montana 2/1999).

    Alvo Ural-Alp, typ Basic 10.31

    Light

    Jakási napodobenina Hieblerovy svírky. Lano není zcela stoprocentně zajistitelné v blokantu, a může se během používání blokantu vysmeknout ven. Proto není doporučeno tento blokant používat. (Podrobný článek o blokantu Light je v časopise Montana 3/1995).

    Alvo Ural-Alp, typ Light

    Hieblerova svírka

    Konstrukčně zastaralý typ blokantu. Lano do něj jde vkládat, aniž by bylo nutné blokant rozebírat, ale pak není lano v blokantu uzavřeno, a může během používání z blokantu vypadnout. Není proto doporučeno tento blokant používat.

    VÝSTUPOVÉ METODY

    Stoupáme-li přímo po jednom prameni lana, provádíme postup tzv. jednolanovou technikou. Tato výstupová technika je hlavní doménou jeskyňářství (speleoalpinismus), také se velmi využívá v záchranářství, v menší míře při canyoningu. V horolezectví se jedná o doplňkovou činnost, která se provádí jen ve zvláštních situacích.

    Výstup ve volném prostoru ve svislici

    Existuje několik způsobů, jak sestrojit výstupový systém pro postup po laně ve volném prostoru ve svislici. Jsou možné i jejich vzájemné kombinace. Vždy je však nutné mít alespoň dvě šplhací pomůcky. To proto, aby se mohlo střídat odsedávání a posunování. Zatím co v jedné šplhací pomůcce lezec visí, druhou posunuje výše, aby se do ní posléze pověsil, a pak tu prvně zatíženou také posunul vzhůru. Po laně se může šplhat se dvěma blokanty, s kombinací blokant – prusík, anebo s dvěma prusíky.

    Sestrojení funkčního výstupového systému může být pracné, a dokáže potrápit nervy. Zvláště vyměření přesných délek smyček chce trpělivost. Vhodné délky smyček nelze určit, to je individuální záležitost, a každý si musí délky smyček nastavit sám, aby mu vyhovovaly. Je vyloženě dobré mít před vážnou akcí šplhání s blokanty nacvičené, a používat k tomu smyčky výhradně k tomu určené, a mít už jejich rozměry nastavené.

    Jejich správné nastavení musí být opravdu odzkoušené ve volném visu. Jakékoliv odměření délek smyček jen někde doma v pokoji pouze podle odhadu je na nic. V praxi se pak při visu člověk jednak trochu “zaboří” při odsednutí do sedáku, navazovací oka na sedáku se povytáhnou, a při použití špatně odměřených smyček je výsledkem, že člověk při odsednutí nedosáhne na horní blokant.

    Standardní horolezecký výstupový systém

    Výstup po laně (tj. jednolanová technika) není hlavní náplní horolezecké činnosti. Horolezec se k jejímu použití dostává poměrně zřídkakdy. Snad jediným případem, kdy programově s výstupem po laně počítáme, je postup druholezce během bigwallového výstupu. V ostatních případech se většinou jedná o improvizaci, kdy horolezec z nějakého důvodu potřebuje vystupovat po laně. V takové situaci zpravidla nemá předem připravenou ideální výzbroj, a musí si výstupový systém složit z toho, co má po ruce z obvyklé horolezecké výbavy, kterou jinak používá při volném lezení po skále. Při těchto omezení vychází jako poměrně efektivní výstupová metoda využívající 2 blokanty (možno nahradit prusíky) a 4 popruhové smyčky za použití samotného sedacího úvazu.

    Standardní horolezecký výstupový systém, jednoduchý a rychle sestrojitelný z běžné horolezecké výbavy

    Další výstupové metody

    Následující uváděné metody jsou méně často používané. Opět se jedná o metody, které je možné sestrojit pomocí výbavy, kterou má horolezec běžně u sebe (blokanty je možno nahradit prusíky). Nicméně tyto další metody jsou oproti standardní horolezecké metodě komplikovanější, a aby přinášely patřičný efekt, jsou příliš závislé na přesném vyměření délek smyček, čehož se ne vždy snadno během improvizace podaří dosáhnout, takže pak některé z těchto metod přinesou více trápení než užitku.

    Pozor! Na obrázcích níže nejsou zobrazeny všechny detaily! Jedná se pouze o schématická zobrazení vedení stoupacích a odsedávacích (jistících) smyček. Kruhy na konci smyček jsou zástupné symboly upevnění smyčky uzlem (či karabinou a uzlem) k nějaké další části horolezeckého vybavení. Zeleně jsou zobrazeny stoupací smyčky, červeně odsedávací smyčky. Karabina zobrazená na některých obrázcích u hrudi lezce musí být připevněna k horolezeckému úvazu (pro přehlednost kresby není na obrázcích nakreslen, ale přirozeně se použít musí), a to buď k sedacímu, nebo v některých případech lépe ke kombinovanému úvazu.

    Metoda Jumar (ruka – noha, ruka – noha)

    Používají se dvě odsedávací smyčky, a dvě delší stoupací smyčky, z toho jedna ze stoupacích smyček je o něco málo kratší. Ve volném visu se stoupací smyčky vedou skrz karabinu připnutou na úvazu (nejlépe kombinovaném). Při šplhání je jedna noha jako horní, druhá vždy zůstává pod ní jako dolní. Při postupu podél ukloněné skály lze mít stoupací smyčky mimo tuto karabinu na úvazu. Lépe se pak nohama rozkročuje do stran při využívání stupů na skále. U metody „Jumar“ je nejlépe karabinu připnout ke kombinovanému úvazu.

    Metoda Mitchell (ruka – noha, ruka – krátká noha)

    Podobná metoda jako Jumar, ale dolní blokant je výrazně nízko (pod pasem lezce). Používají se dvě odsedávací smyčky, ta připnutá k nižšímu blokantu je prověšená dolů, slouží jej jako záložní jištění. Stoupací smyčky se používají dvě, jedna je výrazně kratší. Karabina v úvazu (nejlépe kombinovaném) je pak procvaknuta do lana mezi horní a dolní blokant. Nízko posazený dolní blokant umožňuje “střídání kroku”. Obě nohy se pravidelně střídají jako horní a dolní. Tato metoda vyžaduje, aby bylo lano pod lezcem zatíženo a napnuté. U metody „Mitchell“ je nejlépe karabinu připnout ke kombinovanému úvazu.

    Metoda Sedačka (ruka – noha, ruka – sedačka)

    Používají se dvě odsedávací smyčky, a jedna stoupací smyčka. Odsedávací smyčka vedená k dolnímu blokantu musí být tak dlouhá, aby se dal tento dolní blokant posunout při nastoupání do stoupací smyčky až těsně pod horní blokant. Jediná stoupací smyčka je přímo vedena od horního blokantu k noze. U metody Sedačka „ruka-noha, ruka-sedačka“ může být karabina připnuta jen k sedacímu úvazu.

    Výstupové metody, zleva: Jumar - Mitchell - Sedačka

    Metoda Ded

    Je v podstatě systémem “ruka – noha, sedačka”. Používá se jedna odsedávací smyčka, a jedna stoupací smyčka. Stoupací smyčka je od horního blokantu přímo spojena s nohou, odsedávací smyčka je také od horního blokantu spojena s úvazem. Dolní blokant je upevněn mezi sedací a prsní úvaz (připevnění musí být takové, aby se blokant mezi prsákem a sedákem udržoval stále ve svislé poloze.), anebo je dolní blokant k úvazu připnut jen karabinou (za horní otvor v těle blokantu). Tato metoda vyžaduje, aby bylo lano pod lezcem zatíženo a napnuté. U metody „Ded“ může být karabina připnuta jen k sedacímu úvazu.

    Metoda Žába

    Je rozvinutím metody Ded. Používají se dvě stoupací smyčky, a jedna odsedávací. Stoupací smyčky jsou vedeny od horního blokantu přímo k nohám, jedna k pravé noze, druhá k levé noze. Obě stoupací smyčky jsou stejně dlouhé. Odsedávací smyčka je vedena od horního blokantu k úvazu. Výhodou této metody je, že pro překonávání gravitace můžeme zapojit sílu obou nohou zároveň. Stoupání je tak méně namáhavé. Tato metoda se hodí především pro výstup ve volném visu, a vyžaduje, aby bylo lano pod lezcem zatíženo a napnuté. U metody „Žába“ může být karabina připnuta jen k sedacímu úvazu.

    Výstupové metody, zleva: Ded - Žába

    Metoda Pompe

    Metoda Pompe je sestrojená firmou Petzl. Využívá kladek, a je v podstatě zdokonalením metody Ded, jen je pro snadnější vyzdvihování se vzhůru použito kladkostroje. Jedna kladka je připevněna přímo na blokantu s rukojetí, druhá kladka je na třmenu pro nohu (stoupací smyčka). Od dolního otvoru blokantu s rukojetí je vedena šňůra dolů ke kladce ve třmenu, a odtud nahoru ke kladce připevněné na blokantu s rukojetí, a dál pak opět dolů ke druhému blokantu, který je karabinou připevněn k úvazu. Pochopitelně i horní blokant s rukojetí je smyčkou spojen s úvazem, ale tato smyčka slouží jen jako zálohovací jištění nebo k odsedávání. Při našlápnutí do třmenu stoupací smyčky je síla vyvinutá nohou přenesena po kladkách na druhý blokant a také na člověka, který je tak snadněji vyzdvižen vzhůru, kde může ihned odsednout do onoho druhého blokantu, které se s ním plynule posunuje. Smyčka procházející kladkami je pouze pomocná, a nesmí být zatížena více jak 100 kg (1 kN).

    Rubem této metody je, že sešlápnutím stoupací smyčky a jejím posunutí po kladkách nenabírá lezec velkou výšku, tempa vzhůru jsou krátká. Tato metoda se hodí především pro dlouhé výstupy ve volném visu, kdy je prioritou šetření síly lezce. (Podrobný článek o Pompe je v časopise Montana 2/1994).

    Metoda využívající jistící pomůcku se samosvornou funkcí

    Tyto metody se převážně používají při improvizaci, kdy horolezec někam potřebuje krátce vyšplhat, v situaci, kdy s tím nepočítal, a nemá ideální výbavu. Nicméně i tak je potřeba mít u sebe alespoň jednu delší průsíkovací smyčku, danou jistící pomůcku a několik málo karabin. Věc usnadní, máme-li namísto delší prusíkovací smyčky popruhovou smyčku (což obvykle horolezec má) a blokant Tibloc. Jistící pomůcku se samosvornou funkcí (např. typu „kyblík“ to jsou ATC Guide, Reverso, Cassin Piu, nebo z poloautomatických jistících pomůcek např. Grigri, Cinch, apod.) k úvazu připneme tak, aby neaktivní lano vycházenící dolů z jistící pomůcky bylo při odsednutí skřípnuto tlakem horního zatíženého lana, a tak došlo k zablokování posunu lana v jistící pomůcce. Na zatížené lano nad jistící pomůckou umístíme blokant Tibloc (anebo prusík), a od něj vedeme delší smyčku pod nohu jako třmen. Při postavení se do smyčky nadlehčíme jistící pomůcku a rychlý tahem ruky posuneme lano v jistící pomůcce a tím se i jistící pomůcka posune do vyšší pozice. Opět si odsedneme a nyní pro změnu posuneme výš blokant Tibloc. Tím je jedna fáze výstupu dokonána a opakujeme postup.

    Výstupová metoda využívající jistící pomůcky typu "kyblík" se samosvornou funkcí

    Jistící pomůcky se samosvornou funkcí lze využít i samotné, v případě, že bychom se ocitli ve velké nouzi výzbroje. Znamená to stoupat bez použití pomocných smyček jako třmenů. Je ale nezbytnou podmínkou, že musíme nohama dosahovat na skálu, kde jsou stupy! I tak je to ale příšerná dřina a nevylezem tak víc než několik málo metrů, protože únava rukou nastupuje brzy.

    *Video:Výstup po laně s jistící pomůckou se samosvornou funkcí bez pomocných smyček jako třmenu pro nohu. Podmínkou je možnost dosáhnout nohama na skálu se stupy. I tak je to příšerně, děsivě namáhavé a zvládnme tak vystoupit jen málo metrů vzhůru. Tato aplikace metody se hodí opravdu jen do zoufalých situací, kdy nemáme jinou výzbroj k dispozici.

    Postup po vodorovném laně (v traverzu)

    Postup po fixním laně v traverzu se někdy nazývá „Tyrolský traverz“. Pokud lano vede např. přes nějaké údolí nebo roklinu, případně z věže na věž, hovoří se také o tzv. „přemostění“ nebo „přelanění“.

    Posupuje-li se po laně s blokantem typu jumar ve víceméně vodorovném směru, je nutno zabránit, aby se blokant zvrátil do svislé polohy při případném zatížení.

    Špatně - blokant v traverzu

    K tomu účelu je možno využít otvory v dolní části těla blokantu, kam se připnou karabiny, anebo je-li šplháno s blokantem s rukojetí, je možno procvaknout karabinu přímo kolem rukojeti (pozor ale na to, aby karabina nesklouzla směrem dopředu k hlavě blokantu!).

    Správně - blokant v traverzu

    Na obrázku dole je jeden z možných způsobů pohybu s blokanty v traverzu.

    Tyrolský traverz s blokanty

    Výstup po ukloněném svahu

    Ukloněným svahem se zde chápe terén, kde jsme aspoň trochu schopni se pohybovat chůzí nebo využívat častých skalních stupňů pro překonávání gravitace vlastní silou v nohách.

    Postup po laně vedeném ve spádnici: V tomto případě je nejpraktičtější mít horní blokant typu jumar s rukojetí. Lezec si jej připne za otvor pod rukojetí k úvazu trochu delší smyčkou, ale tak, aby na blokant i při natažení smyčky dosáhl rukou. Pomocnou karabinou se pochopitelně provede zajištění lana v blokantu (pomocná karabina se procvakne hlavou blokantu). Vzhůru se lezec přitahuje rukou a zároveň stoupá nohama, ve fázi klidu posune rukou blokant opět o něco výš po laně, a opět se pak přitáhne a povystoupí pěšky nohama. A tak stále dokola…

    Několik dobrých rad…

    Kousnutí blokantu – Jelikož se blokanty typu jumar po silném zatížení “kousají” do lana (tedy po zatížení nejde pomocí ovládací páčky lehce odpojit palec blokantu od lana), je před vyjmutím blokantu z lana nutno malinko posunout blokant nahoru (tímto pohybem je palec blokantu jakoby odstrčen od lana a uvolněn). Z toho plyne hned další nutnost. Nezatěžovat blokant typu jumar, je-li k nějakému uzlu přisunut zdola až na doraz. Hrozí totiž, že se na laně kousne, aniž bude možno ho posunutím vzhůru uvolnit (uzel bude tomuto posunutí bránit). Sundání blokantu typu jumar z lana pak bývá velmi pracné.

    Na obrázku dole je uprostřed jedna z metod, jak kousnutý palec blokantu odblokovat. Lze provádět jen u některých typů klasických blokantů typu jumar, a dále je tato metoda velmi nepříjemná v silných mrazech, protože si člověk musí často svléci rukavice.

    Odblokování kousnutého palce blokantu

    Vysmeknutí lana – Pozor na nebezpečí vysmeknutí se lana ven z blokantu typu jumar. Jak se tam lano vkládá, tak i může vypadnout. Při zatížení v nevhodném směru se ovládací páčka palce blokantu odklopí a lano se pak jakoby vypáčí ven zpod palce blokantu.

    Pozor na nebezpečí vysmeknutí lana

    Aby k tomu nedocházelo, bývají v horní části (hlavě) ručního blokantu naproti sobě dva větší otvory. Ty se zároveň procvaknou jedinou karabinou tak, že příčka karabiny vytvoří s tělem blokantu uzavřený okruh, ze kterého nemá lano šanci se vysmeknout. U prsních (dolních) blokantů je otvor často jen jeden, ale procvakávání karabiny se zde provádí stejným způsobem.

    Zajištění lana karabinou u ručního a prsního blokantu

    Zarážka palce blokantu – Je vyloženě dobré, aby blokant typu jumar byl opatřen zarážkou pro palec blokantu. Tato zarážka způsobuje, že si palec nedosedne úplně až na vnitřní stěnu těla blokantu. To má několik výhod. Jednak se nepoškozuje vnitřní stěna těla blokantu (u typů bez zarážky se na vnitřní stěně tvoří vrýpance s ostrými hrankami, které nesvědčí opletu lana). Další výhodou je, že zarážka brání úplnému přitisknutí palce k lanu, což při silném zatížení (např. při pádu do blokantu) může být pro lano nepříjemné. Zarážka bývá nejčastěji z kovového kolíku, jenž je rovnoběžný s osou palce blokantu, a je umístěn u horního okraje palce blokantu (tak to řeší např. český Spent). Jinou konstrukční možností je profilovaný výčnělek rovněž umístěný před horním okrajem palce blokantu (tak to řeší např. francouzský Petzl).

    Důsledkem těchto zarážek je ale omezení průměru lana, které pro blokant jde použít. Tím že palec blokantu nedosedne na tělo, zůstává mezi palcem a tělem blokantu mezera. Jakékoliv lano tenčí než je tato mezera, bude proklouzávat. Útěchou budiž, že u většiny výrobců blokantů zůstává tato mezera jen asi 2 – 5 mm, a tudíž jumarování po takto tenké šňůře stejnak patří do říše fantazie nebo šílenců.

    Zablácené lano – Pro jumarování po zabláceném (nebo zaledněném) laně s blokantem typu jumar je dobré, když na styčné ploše palce blokantu je mezi zoubky (jehličkami) malý svislý otvor, takový průřez skrz na skrz styčnou plochou (jakoby rošt), kterým pak bahno může odpadávat (je tam vtlačeno tlakem způsobeným přitisknutím palce blokantu na lano). Bahno je tak při jumarování pravidelně odstraňováno a zoubky (jehličky) na styčné ploše se nezanášejí. Pak nedochází k prokluzování blokantů dolů.

    Nebezpečí kamene v blokantu – Pozor na kamínky, které se mohou dostat mezi tělo a palec blokantu, a zablokovat palec v otevřené poloze. Větší kamínky mají šanci se dostat mezi styčnou plochu palce a tělo blokantu. Menší kamínky (např. hrubozrnný písek) se mohou dostat až mezi boční stěnu palce a tělo blokantu (zvláště u blokantů typu jumar).

    Změna směru zatížení – Jak už bylo řečeno výše v textu zabývajícím se prusíky, při šplhu po laně může nastat změna směru zatížení. Lano je při šplhání někdy ukotveno ke skále za vícero bodů, ať už při svislém postupu nebo při traverzu. Příklad: Lezec šplhá ve svislici, lano je ukotveno jednak pod ním, a pak přirozeně nahoře nad ním. Pokud horní kotvení povolí, bude lezec padat až k dolnímu kotvení a ještě stejnou délku pod něj – za předpokladu, že pod dolním kotvením je dost volného prostoru kam padat. Po zachycení pádu však bude směr zatížení lana opačný, než jaké bylo při šplhání.

    Nu a problém je v tom, že většina šplhadel je funkční jen v jednom směru. Co dělat, když máme podezření, že kotvení lana není tutové? Jaké je řešení? Buď použít blokanty, které jsou funkční v obou směrech zatížení (např. ruský blokant Alvo Basic). Anebo do šplhacího systému zapojit prusík, který drží obousměrně (např. dvojitý, popřípadě trojitý klasický prusík, dále Machardův prusík). Tento prusík může blokant buď nahradit, nebo taky může být přidán navíc, jako zálohovací. Nutno však, aby tyto prusíky byly uvázány na pevných nosných smyčkách!