• Lezení na ledu

    Historie lezení na ledu

    Ve starých klasických dobách bylo lezení ledu možné jen pomocí sekání stupů cepínem. I přes strašnou dřinu nebyly výsledky nijak oslnivé. Tímto způsobem se daly slézt pouze ukloněné svahy. Pokrokem bylo zavedení desetihrotých maček zkonstruovaných angličanem O. Eckensteinem. Používání těchto maček se nejvíce rozmohlo ve Francii v oblasti masivu Mont Blanc, a odtud pro styl lezení s těmito mačkami vzniklo pojmenování „francouzský styl“. Jeho podstatou je kladení maček naplocho k povrchu ledu, tak aby všechny hroty byly zabodnuté. Tělem je nutno přesně vyvažovat, posazení trupu těla vůči nohám vede k typickému vyklánění kotníků od svahu. Francouzský styl zbavil horolezce nutnosti sekat stupy, ale pořád tak šly lézt pouze ukloněné svahy. Dnes už je francouzský styl překonán, a při lezení v ledu se prakticky nepoužívá. Jeho využití se omezilo jen na chůzi po strmějších firnových svazích.

    Na konci 30. let 20. století přišel Ital L. Grivel s konstrukcí dvanáctihrotých maček, na nichž jsou první dva páry hrotů jsou vystrčeny vpřed, a umožňují zasekávání předních hrotů maček špičkou boty. Tento styl si v 30. letech oblíbili především Němci (dvanáctihroté mačky měli například A. Heckmair a L. Vörg při prvovýstupu severní stěnou Eigeru v roce 1938), a tak se uchytilo pojmenování „německý styl“.

    Nicméně pro lezení v ledu nejsou mačky jedinou rozhodující výzbrojí. Důležitý je i cepín. K jeho zásadnímu konstrukčnímu vylepšení došlo až na konci 60. let 20. století američanem Y. Chouinardem při jeho návštěvě Skotska. Ve Skotsku místní lezci již léta provozovali specializované lezení v ledu, ovšem i oni sekali cepínem chyty pro ruce, což bránilo většímu lezení ve vyloženě svislém ledu. Jakmile se jim ale dostaly do rukou Chouinardovy cepíny s výrazně zkoseným tvarem zobáku, rozvinuli tento styl lezení takovou měrou, že se mu dnes neřekne jinak než „skotský styl“.

    Skotský styl

    Skotský styl napodobuje volné lezení na skále. Lezec pomocí cepínů a maček získává chyty a stupy. Platí zde pravidlo tří pevných bodů, podobně jako při lezení na skále.

    Lezení v ledu - skotský styl

    Klasická technika lezení

    Ve výchozí pozici máme oba cepíny zaseknuté ve výši hlavy, pokrčenýma rukama se přitahujeme. Jeden cepín je zaseknutý mocně, druhý jen lehčeji. Nohy jsou natažené a přední hroty maček jsou rovněž zaseknuté. Poté vyndáme z ledu lehčeji zaseklý cepín a nahoru vzpaženou rukou jej výše hluboko zasekneme. Pohyb vedeme předloktím a zápěstím, rameno zůstává pevné. Tím, že jsme si výše cepín zasekli hluboko, máme nyní oporu pro vyndání dolního, též hluboko zaseklého cepínu. Po jeho vyndání z ledu jej opět vzpaženou rukou zasekneme výše, ovšem tentokrát trochu lehčeji (v příštím kroku to bude tento cepín, který bude jako první vyndán).

    Nyní jsme v natažené pozici, vyvěšeni za ruce a stojíme na hrotech maček, pánev tlačíme k ledu, ramena jsou v mírném záklonu – nejvýhodnější pozice pro odpočinek v lezecké pozici. V další fázi pánev odtlačíme od stěny (kočičí hřbet), až zůstaneme viset za ruce a uvidíme na nohy. Třemi kroky vystoupáme postupně nohama nahoru, až budeme mít hlavu v úrovní hrotů cepínů. První krok nohou bychom měli ideálně zakopnout do svislice pod těžiště těla, a při jednotlivých krocích pánev těla vykloníme bokem nad zatíženou nohu, čímž odlehčíme tu nohu, kterou posunujeme vzhůru.

    a - fáze natažených rukou, pánev u stěny, ideální pro odpočinek; b, c - pánev od stěny (kočičí hřbet), pohled na nohy; d - první krok zakopnout ve svislici pod těžištěm těla; e až h - několika kroky postup vzhůru, pánev těla při krocích vytáčet nad zatěžovanou nohu; i - ukončení postupového tempa

    Trojúhelníková technika (Evolue)

    Další lezeckou technikou skotského stylu je technika postupu v pozici vyváženého trojúhelníku, která se též někdy nazývá „Evolue“. Postup je úspornější na počet zaseknutí cepínů a maček do ledu. Je ale náročnější na vyvážení rovnováhy a tak se doporučuje až pro zkušenější lezce.

    Ve výchozí pozici máme první cepín zaseknutý výše nad hlavou, druhý cepín bokem od hlavy. Horní cepín a obě mačky tak tvoří pomyslný trojúhelník. Pro provedení kroku vystrčíme pánev dozadu a bokem nad zatěžovanou nohu, a druhou odlehčenou nohu, která je na téže straně, jako je horní cepín, posuneme výše. Takto střídavě provedeme nohama několik malých kroků, dokud se hlavou nedostaneme na úroveň horního cepínu. Nyní teprve druhý (dosud nižší) cepín zasekneme výše a trochu bokem oproti prvnímu. Následně několika malými úkroky traverzujeme nohama, abychom těžiště těla dostali pod nyní vyšší cepín. Tím jsme se dostali do další výchozí pozice, která je zrcadlově převrácená vůči předchozí, a obdobně bude zrcadlově převrácený postup v dalším lezeckém tempu.

    a - základní výchozí trojúhelníková pozice; b - první krok provést nohou pod vyšším cepínem; c, d - několik malých kroků nohama, pánev nad zatěžovanou nohu; e - hlava do úrovně vyššího cepínu; f - druhý cepín do nové vyšší pozice trochu bokem; g - traverz nohama doprava, aby se těžiště těla dostalo pod vyšší cepín

    Zpočátku se trojúhelníková technika lezení může zdát být těžší a namáhavější, protože v mnoha momentech celá váha spočívá na jedné ruce, zatímco při klasické technice na dvou. Ovšem je třeba mít na paměti, že nejvíce času a sil zabere často spíše zasekávání a hlavně uvolňování cepínů. Při trojúhelníkové technice se cepíny zasekávají o polovinu méněkrát, a také dál od sebe, čímž eliminujeme lámání ledu pod údery cepínů.

    Pokročilá trojúhelníková technika (varianta A)

    Při této technice lezení se nevracíme do základní polohy a snižujeme i počet zakopnutí maček. Z polohy, kdy máme hlavu na úrovni horního cepínu (na předchozím obr. výše fáze „e“), druhý nižší cepín výrazně zasekneme výše od prvního. Dvěma kroky nohama postoupíme vzhůru, aby hlava dosahovala k úrovni nyní vyššího cepínu, přičemž začínáme nohou, která je na straně nižšího cepínu.

    a, b - nižší cepín zasekneme výrazně výše; c, d - vystrčíme pánev a vysuneme bokem na zatíženou nohu, první krok nohou na straně nižšího cepínu; e - druhý krok nohama; f - konec tempa a nová výchozí poloha

    Pokročilá trojúhelníková technika (varianta B)

    Někdy se může stát, že nohy v základní trojúhelníkové poloze nelze zakopnout do stejné horizontální úrovně, ať už z důvodu špatného ledu v daném místě, nebo jeho nevhodnému tvaru. V takovém případě můžeme nohu na straně vyššího cepínu ponechat jen lehce zakopnutou, a bude sloužit pouze k udržování rovnováhy. Výsledná poloha sice nemá tvar rovnoramenného trojúhelníku. Zatížená je vyšší ruka a protilehlá noha, které společně s těžištěm těla by měly být pokud možno v přímce. Z této pozice jsme sice s obtížemi, ale schopni zaseknout dosud nižší cepín výše.

    a - d shodné jako pokročilá trojúhelníková technika varianta A; e - pravá noha nelze kvalitně zakopnout, pouze lehce pro udržování rovnováhy, vyšší cepín, protilehlá noha a těžiště těla pokud možno v přímce, nižší cepín může být vytažen a zaseknut výše

    Žabí technika

    V případě, že musíme nohama překonat výraznou terénní nerovnost, typicky například chybějící led, můžeme výborně využít tzv. žabí techniku lezení. Jedná se v podstatě opět o rozvinutí trojúhelníkové techniky.

    a - ze základní trojúhelníkové polohy zatíženou nohu umístíme do spádnice těžiště těla, druhou nohu zakopneme výrazně výše; b - zaujmutí žabí polohy; c - nohama zdvihneme tělo a jsme opět v trojúhelníkové poloze; d - nižší cepín zasekneme do nové pozice výše; e - budoucí spodní nohu zakopneme do spádnice těžiště těla; f - druhou nohu zakopneme výrazně výše (ukončení cyklu)

    Lezení na ledu

    Při zasekávání cepínu je dobré nejprve si pohyb naznačit, hrotem zobáku se dotknout místa, kam chceme zaseknout, a teprve pak se zapřáhnout a udeřit. Spíše se tak trefíme. Úder musí být svižný a veden kolmo k povrchu ledu. Pokud už v průběhu švihu vidíme, že se netrefíme na námi zamýšlené místo, nesnažíme se to opravit pohybem zápěstí, protože to jen praštíme do ledu šikmo a zobák cepínu se sveze po povrchu ledu. Necháme to být a dokončíme úder kolmo k ledu, třeba na onom nechtěném místě bude cepín také dobře držet.

    *Video:Lezení na ledu skotským stylem. Praktická ukázka. Oproti teorii je dobře vidět, jak podobu lezení ovlivňuje kvalita ledu a z toho plynoucí kvalita zaseknutí cepínů nebo maček. Všimněte si, jak lezec v některých krocích k natažené ruce křížem nejprve zdvihá protilehlou nohu. Reaguje tak na proměnlivou kvalitu zaseknutí a pružně mění pořadí zdvihaných končetin.

    V tvrdém, křehkém ledu bývá problém s lámavostí. Po zaseknutí cepínu led popraská, a kusy odpadnou. Proto je šikovné nejprve několika menšími, jemnými údery vysekat si dírku hlubokou tak 5 cm, a teprve pak se do ní trefit hlavním seknutím.

    Opadávání odseknutého ledu může být nebezpečné v případě, kdy druhý cepín zasekneme blízko k prvnímu, již zaseklému cepínu. Druhý cepín způsobí takovou destrukci ledu, že se vylomí i první cepín. Proto by vzdálenost mezi záseky cepínů měla být minimálně 30 centimetrů.

    Vlevo: špatně, cepín je zaseknut příliš blízko k již zaseknutému cepínu, hrozí destrukce ledu a vylomení - vpravo: správně, vzdálenost mezi zaseknutými cepíny není menší než 30 centimetrů

    Pokud jsme z nějaké důvodu nuceni (např. v úzké skalní spáře vyteklé ledem) zasekávat cepíny blízko sebe, opět musíme několika menšími, jemně delikátními údery nejprve vysekat dírku, do které pak zobák cepínu ani tak nezasekneme, jako spíše zasuneme.

    Rovněž i vyndání zaseknutého cepínu není vždy věcí jednoduchou. Poměrně často se stává, že zobák se v ledu pevně uchytí, a zpětně orientované zuby jej nechtějí pustit ven. Standardně se „kousnutý“ cepín uvolňuje opakovaným vykýváním tahem za rukojeť od sebe a k sobě. Pokud tento způsob nepomůže, tak velmi účinná je jednoduchá finta, a tou je tupý úder na hlavici cepínu zezadu, a mírně zespod.

    Vlevo: uvolnění zaseknutého cepínu - vpravo: uvolnění silně kousnutého cepínu

    *Video:Uvolnění zaseknutého zobáku cepínu. Mírný tupý úder vedeme zezadu zespod na hlavici cepínu. Rána nesmí být zbytečně prudká, aby cepín z ledu nevyletěl a nespadl nám. Zvláště opatrní musíme být při lezení bez poutek cepínů.

    Zakopnutí maček se v dobrém ledu dělá jedním kopem. Horizontální rovina hrotů by ideálně měla být kolmá k povrchu ledu. Zde je nutné si uvědomit, že intuitivně člověk kope špičkou boty, ale to není cílem, protože tam přímo hroty nejsou. Hroty jsou až pod špičkou boty, takže pokud takto kopeme špičkou boty, tak na led narazí bota, ale k ledu hroty ještě nedosáhnou. Lezec si musí osvojit způsob kopu s nasazenými mačkami a kop vést tak, aby dopředu a kolmo k ledu trčely přední hroty mačky. Také podélná osa mačky ať svírá s povrchem ledu úhel 90°. V křehkém ledu, pokud po jednom kopnutí led popraskal, je dobré udělat víc lehčích kopanců po sobě, popraskané části ledu tak odstranit, a teprve pak opět udělat silný kopenec s cílem mačku konečně zaseknout. Pokud zaseklou mačku jednou výrazně odlehčíme, tak ji před opětovným zatížením raději znovu kopnutím zasekneme.

    Vlevo: špatný sklon nohy při zakopávání maček do ledu - uprostřed: správný sklon nohy při zakopávání maček do ledu - vpravo: správně, podélná osa hrotů je kolmá k povrchu ledu

    Odsedávací smyčky na cepínu

    Náročným momentem při lezení v ledu je osazení postupového jištění, kdy potřebujeme minimálně jednu ruku volnou. Zdatní lezci zvládnou z pozice volného lezení se držet jen jednou rukou za zaseknutý cepín, a druhou rukou zavrtat ledovcový šroub. Běžní lezci si během osazování postupového jištění odsedávají do zaseknutých cepínů. K tomu účelu si lezec k jistícímu oku sedacího úvazu přidělá prusíkovým uzlem nosnou smyčku tak, aby vznikla dvě ramena smyčky dlouhá na délku vzpažené ruky. Na konci ramen smyčky se udělají vůdcovké smyčky. Karabinou pak připojíme cepíny. Odsedávací smyčka nesmí být příliš dlouhá, protože když bychom si odsedli, nedosáhli bychom pak na cepíny zaseklé v ledu. Ovšem naopak zase příliš krátké odsedávací smyčky nám budou bránit v natažení rukou. Je tedy nutné mít přesnou vzdálenost předem odměřenou a vyzkoušenou.

    Velkým protivenstvím je, když se nám odsedávací smyčky zamotají s lanem. Děje se to hlavně při zapínání lana do postupového jištění. Tady to chce přemýšlet a předvídat, kudy lano vedeme a zda si pod ním odsedávací smyčky neuvězníme. Z tohoto důvodu někteří lezci raději používají jen jednu odsedávací smyčku, kterou mají připojenou jen k jednomu cepínu, a to k cepínu ve své zručné ruce (např. praváci k pravé ruce). To z toho důvodu, aby po odsednutí měli na osazování postupového jištění volnou svou zručnou ruku. V méně zručné ruce drží normálně za topůrko druhý cepín zaseklý v ledu.

    Poutka cepínu na ruce

    Velkou pomocí při namáhavém lezení v ledu je používání poutek pro ruce na cepínech. Nastavením jejich správné délky máme podepřené zápěstí, což nám pomáhá ve chvílích, kdy již nám prsty u rukou ochabují. Ovšem je tu komplikace. Poutko nám ruku váže k cepínu, takže při osazování postupového jištění nám cepín nepříjemně visí na ruce pověšený za poutko. Aby se této komplikace dalo zbavit, dělají výrobci speciálních cepínů pro lezení v ledu poutka od cepínu oddělující, nebo rychlorozepínací. Pokud ale nepoužíváme odsedávací smyčky, a zrušíme i poutko, nemáme v tu chvíli s cepínem spojení. Pokud v ten moment cepín (anebo i lezec) spadne, je cepín ztracen. Proto aspoň cepín, který na chvíli chceme opustit a nemáme jej nijak přivázaný, musíme do ledu kvalitně zaseknout!

    Na ledech v nižších polohách, to jest na ledech ve skalních oblastech, je sportovnější lézt bez poutek i bez odsedávacích smyček. Případné nehody jsou zde díky malé výšce snadno řešitelné. Avšak v horách ve vysokých stěnách, kde by ztráta cepínu mohla mít tragické následky, udržujeme s cepínem stálé spojení.

    Lano při horním jištění na ledu

    Tato problematika se týká použití jednoduchého lana. Při horním jištění vede lano od lezce vzhůru nad něj, prochází tedy místy, kam zasekáváme cepíny. I když se to nestává často, nelze vyloučit, že si lezec v zápalu boje nechtěně sekne cepínem do lana. Hrozí to spíše na ukloněných ledech, kde lano na povrchu ledu leží, a led slouží jako pevný podklad (defacto funguje jak kovadlina). Pokud takto lano omylem trefíme, většinou jej pouze poškodíme, buď je naseknuté, nebo proděravěné. Je několik možností, jak toto nebezpečí eliminovat.

    Takovým jednoduchým, pohotovostním řešením, které můžeme provést vždy a nevyžaduje žádnou další výbavu, je zdvojení lana v cca 1,5 m úseku nad druholezcem. Jeho konec lana ohybem zdvojíme, tak aby dvojitá byla cca 1,5 m délka lana (délka musí být taková, aby lezec se vzpaženou rukou i s cepínem nedosáhl hroty cepínů na už jednopramenný úsek lana). V místě začáktku zdvojení lana a také na konci u ohybu navážeme uzly, nejlépe osmičkové, u tlustších lan je možno vúdcovský uzel. Podstata zabezpečení spočívá v zálohování, když si druholezec sekne do jednoho pramene, ještě jej jistí druhý pramen lana. Lano v takovém případě musíme k lezci připojit pomocí karabin, zásadně používáme dvě karabiny s pojistkou zámku přiložené k sobě opačně orientované.

    Při horní jištění na ledu s jednoduchým lanem můžeme provést - vlevo: zálohování zdvojením lana v úseku nad lezcem - vpravo: ochrana lana gumovou hadicí

    Tam, kde je velká frekvence výstupů druholezců při horním jištění přes vratný bod (tzv. „rybaření“), což se typicky může týkat nějaké komerčně provozované ledové stěny někde v horském středisku, nebo horoškoly s větším počtem frekventantů, není od věci lano ochránit cíleně, v tomto případě si pořídíme předem obyčejnou zahradnickou hadici, opět o délce cca 1,5 m s vnitřním průměrem o málo větším, než je průměr lana. Tu pak na lano navlékneme než se druholezec na lano naváže.

    Taktika přístupu a sestupu na ledu

    Z povahy okolního terénu lezení ledu vždy probíhá v místě, které je přirozeným sběračem padajících předmětů, ať už kusů odtátého ledu, uvolněného kamení nebo sněhových splazů či lavin. Když tam teče ta voda, tvořící ledopád, tak tam pochopitelně padá i kde co ostatní. A z toho mohou vzejít všelijaké mrzutosti. Proto, i když se chceme věnovat toliko lezení ledu, a o žádné horské výšiny nejevíme zájem, musíme přesto rámcově rozumět horskému terénu a jeho zákonitostem. Mnohé se pro nás zlepší už správným výběrem přístupové a sestupové trasy, a také správným načasováním.

    Taktika přistupu a sestupu na ledu, modelový příklad: a - vhodně zvolená přistupová trasa pod led, b - bezpečná zóna pro slaňování, c - nebezpečí padajícího kamení ze skalnaté rokle, d - nebezpečí sněhových lavin; e - suťové pole ohrožené jak pádem kamení, tak i lavinami

    Pro přístup pod led je potřeba zvolit takovou trasu, která není ohrožována padajícími předměty (kusy ledu, kamení, laviny). Dobrým indikátorem klidného svahu je vegetace, ať už lesní porost nebo vzrostlá kosodřevina. Naopak suťové kužele nebo kameny rozházené po sněhovém svahu jsou neklamným znamením, že tady to padá. Stejně je potřeba vést i sestup. Zpravidla je nejbezpečnější hned bokem od horního okraje ledu zbudovat slaňovací stanoviště, a slanit přes úsek stěny, který je chráněn před padajícími předměty. V případě pěšího sestupu je potřeba dávat pozor na sněhové svahy, které se nad ledy často nacházejí, protože mohou potencionálně být lavinové.

    Velký vliv na padání předmětů v okolí ledu má teplota vzduchu, a s ní úzce související sluneční záření. Tím pádem musíme sledovat i světové strany, zda je led v severním úbočí (a tedy ve stínu a chladný), nebo zda je přivrácen k jihu a v kolik hodin do něj začne svítit slunce. Není neobvyklé, že na některé ledy se  chodí lézt brzy ráno, nástup ještě z čelovkami za tmy, a končí se v půl desáté dopoledne, kdy už člověk musí být odtud pryč.

    * * *