• Jištění na sněhu

    Jištění na sněhu je objektivně horší, než jištění ve skále. Je to dáno nepevností sněhové hmoty. Zkrátka od sypké, zmrzlé vody toho nelze mnoho očekávat. Z toho plyne, že pokud se náš jistící řetězec nachází na sněhu, měli bychom se vyvarovat jakýchkoliv pádů, zvláště těch silných. Jestliže se někde poblíž naší výstupové trasy vyskytují skály či skalky vyčuhující ze sněhu, které skýtají dobré možnosti jištění, je lepší, především jistící stanoviště, dělat tam.

    Sněhový terén je až na dílčí výjimky ze své podstaty vždy ukloněný. Také bývá ve většině jeho povrch relativně rovný. To umožňuje padajícímu brzdit při pádu cepínem. Pokud to terén umožňuje, platí – brzdit, brzdit, brzdit…. Jde o to, aby pak záchytný náraz, který se po laně přenese na jistící stanoviště v momentě zachycení, byl co nejmenší. Zároveň jistič musí jistit dynamicky, dát velký prokluz lana v jistící pomůcce. Pochopitelně v měkkém, bořivém sněhu je pád pomalejší (ale pozor na vznik laviny!), a na tvrdém firnu je pád rychlý, a to pořádně, téměř se blíží rychlosti volného pádu.

    Jistící body na sněhu (sněhové kotvy)

    Jistících prostředků, které na sněhu můžeme použít, není mnoho. Na tvorbu jistícího stanoviště může jistič použít své cepíny (cepín + kladivocepín), a pak už to jsou jen různé druhy sněhových kotev, ať už je to desková kotva „deadman“, zatloukací sněhové kotvy, ale ty se hodí spíše do tvrdého, firnového sněhu. Účinnost těchto jištění je lepší, pokud jsou do sněhu zahrabány hlouběji, kde jsou vrstvy sněhu více stlačené, hutnější. Jištění na sněhu je tak spojeno i s kopáčskou prací, kdy musíme vyhloubit tvrdosti sněhu přiměřeně hlubokou jámu, a do ní jistící prostředek instalovat, a pak jej zahrabat sněhem a ten udusat. Logicky též platí, že do měkkého sněhu je lepší dávat delší cepíny (tak 70 cm a víc), a do tvrdšího sněhu mohou být dány i trochu kratší.

    Často používaným a praktickým jistícím prostředkem do sněhu je desková kotva (tzv. „deadman“). Zvláště proto, že jde použít i do měkkého sněhu. Deska se do sněhu ukládá tak, aby svírala se sněhovým povrchem úhel 40°, a musí být v měkkém sněhu zahrabána pod alespoň zhruba půl metrovou vrstvou. Ten je dobré nad kotvou udusat, aby zhutněl. Ocelové lanko vedené od kotvy musí být trochu delší (tak 1 m), aby ze sněhu vyúsťovalo znatelně níž, než je kotva ve sněhu uložena. Díky tomu bude při zatížení deska kotvy tažena shodněji se skonem svahu, a tím i proti mocnější vrstvě sněhu.

    Profil založeného deadmanu ve sněhu

    Některé deskové kotvy mají podél svislých okrajů úzké boční stěny, jakoby křidélka. Tato boční křidélka slouží ke zvýšení stability kotvy ve směru do boku, aby se kotva neprořízla sněhem ven. Lidé by často rádi instinktivně umístili kotvu s bočními křídly obráceně, tedy křídly dolů, to je ale chybně. Boční křídla musí směrovat nahoru proti svahu, nebo lépe řečeno na opačnou stranu, než předpokládaný směr zatížení. Pokud se totiž kotva při zatížení začne vychylovat do boku, prořezávat se, tak úzká boční stěna (křídlo) tomuto manévru klade odpor – udržuje kotvu ve správné poloze. Dobře založený „deadman“ se umí při zatížení i zarýt hlouběji do sněhu, a takové jištění je pak už pěkně pevné.

    Půdorys založeného deadmanu, dole správné nastavení bočních křidélek pro lepší stabilizaci deadmanu ve sněhové hmotě

    *Video:Jištění deadmanem v tvrdém sněhu. V tvrdém sněhu může být deadman osazen do menší hloubky. Do sněhu je možné jej zatloukat pomocí cepínu. Je nutné vytvořit zářez pro ocelové lanko tak, aby tah lanka při případném zatížení táhl kotvu plochou proti vrstvě sněhu. Tvrdý sněhem je míněn takový do kterého se nanejvýše zaboří hroty maček, nikoliv však už bota. V takovém sněhu dobře usazený deadman drží pevně.

    Do velmi tvrdého firnového sněhu se dají lépe použít „kolíkové“ sněhové kotvy. Nejčastěji se vyrábějí v profilech písmen L a T. Do sněhu se zatloukají pod úhlem 45° vzhledem k povrchu sněhu. Karabina se musí cvakat co nejblíže k povrchu sněhu, aby nevznikala velká páka.

    Nakonec je možno sněhovou kotvu dělat i pomocí cepínu. Ve velmi tvrdém, hutném sněhu je možno cepín prostě zabodnout topůrkem do sněhu.

    Pevnost usazení svisle zabodnutých cepínu v různých druzích sněhu (přibližné orientační hodnoty):

    Firn, zabodnut po hlavici … 360 daN

    Středně hutný sníh, zabodnut po hlavici … 280 daN

    Ještě lepší možností je zakopat cepín do sněhu ve vodorovné poloze a na jeho topůrko připevnit prusíkem dostatečně nosnou smyčku, kterou vyvedeme ven ze sněhu.

    Vodorovně zakopaný cepín ve sněhu

    V případě, že sníh je měkký prašan, je potřeba posunout prusíkovací smyčku blíže k hlavici cepínu do cca 1/3 topůrka. V měkkém sněhu záleží na tom, aby obě části cepínu, vpravo a vlevo od smyčky, kladly stejný odpor a cepín tak byl zatěžován rovnoměrně. A hlavice cepíny mající větší plochu klade odpor větší, proto je úměrně tomu potřeba mít větší délku topůrka na opačné straně.

    Vylepšením metody zakopání cepínu je křížové složení cepínů. Pozor – svislý cepín musí být použit jako ten zadní! Přední, vodorovně položený cepín se musí zahrabat hlouběji do sněhu. Jeho funkcí je bránit „proříznutí“ topůrka svislého cepínu ven dolů.

    Křížové složení cepínů

    V případě, že nemáme k dispozici standardní sněhové kotvy, a při následující činnosti budeme potřebovat i cepíny, a nemůžeme je tedy jako kotvy užít, nezbývá než použít nějaké další části vybavení, které jde zakopat do sněhu, a které budou klást dostatečný odpor a půjdou snadno ovázat pomocnou smyčkou. Nejčastěji se jedná o batoh, lyže, svazek teleskopických holí, lavinová lopata, apod.

    Sněhová kotva vytvořená z batohu zakopaného ve sněhu

    Jelikož některé tyto předměty, vhodné jako sněhové kotvy, nemají oproti cepínům zobák, který bychom mohli uvnitř ve vykopané jámě zabodnout do sněhu a tím jej fixovat, je lepší je zahrabat vykopaným sněhem, aby jeho tíha předměty více upevnila na požadovaném místě.

    Sněhová kotva vytvořená z lyže zakopané ve sněhu

    V případě použití lyže jako sněhové kotvy musíme na její obvázání použít jednak plochý popruh (má lepší odolnost při zatížení na hraně), a pak je i přesto nezbytné, aby železné hrany lyže byly orientovány ve směru zatížení. Jde o to, že v tomto směru se zatížené prameny propruhové smyčky šikmo zbíhají a nejsou ostře ohnuty přes hranu. Naopak kdybychom hrany lyže umístily na opačnou stranu, než je směr zatížení, vrchol ohybu smyčky by vedl právě přes ní a to v ostrém ohybu. Mohlo by dojít k přeříznutí smyčky.

    Vlevo: špatně - vpravo: správně. Kovové ostré hrany lyže musí být orientovány ve směru zatížení, aby prusíkovací smyčka na popruhu nebyla přes hrany lyží zatěžována v ohybu.

    * * *