• Synchronní slanění z věže

    Někdy se stane, že po výstupu na skalní věž zjistíme, že na jejím vrcholu není žádný slaňák, či je rezavý jak podmořský vrak. Co teď? Řešením je právě synchronní slaňování. Provede se ale tak, že se lano přehodí přes celý vrchol skály. Lezci slaní každý na jinou stranu skály. Pak ale na sebe nevidí, mnohdy se ani neslyší. Proto je nutno, aby se na vrcholu skály ještě před slaněním dohodli na nějakém časovém termínu, po jehož uplynutí od momentu zahájení slaňování se z lana už na zemi odepnou. Přesto, pokud jsou na zemi poblíž skály nějaké pevné fixní body (např.jištění ve skále u země, balvany, stromy, apod.), je dobré před tím, než se z lana odepneme, tam toto lano zafixovat. A pak jít zjišťovat, zda partner dokončil slanění také v pořádku. Bezpečnost celého manévru výrazně zvýší použití sebejištění prusíky.

    V případě, že lezecké družstvo má lichý počet členů, např. tři (členové A,B,C), dá se postupovat následujícím způsobem: A a B slaní jako kdyby byli dva, C čeká na vrcholu a koordinuje jejich slaňování, křikem předává z vrcholu pokyny mezi A a B. Po jejich doslanění na zem zůstane A připojen k lanu, B se může odpojit a někde v terénu zaujme místo tak, aby jeho křik slyšel jak A, tak i C. C na vrcholu skály si založí slaňovací pomůcku na pramen lana, které měl dřív B, a po něm slaní dolů. Drží jej A. Když je C na zemi, B jim dá pokyn, že se mohou odepnout z lana.

    Lano musí být přes vrchol skály vedeno tak, aby nehrozilo jeho sesmeknutí se z vrcholu, ale zároveň tak, aby tření mezi ním a povrchem skály bylo co nejmenší. Pokud by bylo tření příliš velké, lano by pak nešlo stáhnout dolů.

    Synchronní slanění z věže bez slaňovacího stanoviště

    * * *