• Smyčkování

    Smyčky a jejich použití jako postupového jištění

    Pomocí smyček můžeme budovat postupové jištění na:

    • skalních hrotech (tzv. obvodová smyčka)
    • vkládáním uzlu na smyčce do skalních puklin (tzv. spárová smyčka)
    • provazováním skalních hodin

    Obvodové smyčky na hrotech

    Na obtočení skalního hrotu je nejlépe použít popruhové smyčky, a to šité švem. Pokud je smyčka tvořená spojením pomocí uzlu, měla by být na skalní hrot usazena tak, aby se uzel vůbec, nebo jen minimálně dotýkal povrchu skály. Jinak hrozí, že se uzel při případném střídavém zatěžování a odlehčování smyčky třením o skálu rozváže.

    Popruhová smyčka na skalním hrotu

    Smyčky kulatého průřezu nejsou tak vhodné, neboť pro svůj tvar mají schopnost valivého pohybu, a hrozí u nich, že se z hrotu snadno sesmeknou. Pokud ale i popruhová smyčka na hrotu špatně drží a je ohrožena sesmeknutím pohybujícím se lanem (pohyby lana způsobuje lezec svým lezením), dá se stabilita smyčky na hrotu vylepšit zatížením, nebo lze opět využít gumu, napínající smyčku, např. ke vklíněnci nebo smyčce založené na opačně orientovném spodním hrotu.

    Zvýšení stability zatížením

    Další možností osazení je stažení smyčky kolem hrotu. Často k tomu účelu používá prusíkovací smyčka, ale to spíše z pohodlnosti jejího snadného navázání. Ale prusíkovací smyčka se hůře utahuje, zůstává často volná a hrozí její sesmeknutí z hrotu. Daleko optimálnější je použití kravské osmičkové smyčky.

    Popruhová smyčka stažená okolo nevýrazného hrotu kravskou osmičkovou smyčkou

    Video: Osazení skalního hrotu je snadné a rychlé, což činí z hrotu oblíbený jistící bod. Čím je skalní hrot výraznější, tím na něm smyčka lépe drží. Potřeba je dávat pozor na to, zda je hrot pevně spojen s masivem skály.

    Video: Umístění popruhové smyčky na typický pískovcový skalní hrot, zvaný pro svůj charakteristický tvar talíř. Takové ideální postupové jištění potěší každého horolezce.

    Skalní hodiny

    Skalní hodiny je nejlépe provazovat popruhem, ale ne vždy je to možné. Pokud je dutina za sloupkem hodin příliš malá, musí se smyčka otvorem dost pracně „prošťournout“, a to s ohebným popruhem moc nejde. Tehdy se často musí použít smyčka kulatého průřezu, která je méně ohebnější.

    Video: Ukázka pískovcových skalních hodin, které musely být provázány smyčkou kulatého průřezu. Otvor za masivním sloupkem hodin je příliš úzký, dlouhý, nedostupný a je k němu špatný dosah rukou, která by se dovnitř otvoru ani nevešla. Zavést a protáhnout tudy měkký popruh nelze. Kdežto smyčka kulatého průřezu takovým otvorem jde prostrčit relativně dobře a rychle.

    O skalních hodinách si nemá cenu dělat iluze, jejich pevnost odpovídá jejich velikosti a druhu horniny, ze které jsou. V žule vzácně se vyskytující hodiny jsou pevné, i když jsou menší. Rovněž hodiny ve vápenci jsou relativně pevné. Ovšem na pískovci, kde se hodiny vyskytují nejvíce a jsou častým postupovým jištěním, se o účinné pevnosti dá hovořit až když je sloupek hodin tlustší než 5 cm. Tenčí pískovcové hodiny jsou mnohdy pofidérní, a svou případnou destrukcí představují spíše „přírodní tlumič“ pádové síly.

    Video: Skalní hodiny v pískovcové skále jsou často utvořeny ve vodorovných řadách vedle sebe. To umožňuje provázat jednou smyčkou více takových hodin naráz. Právě u tenkých hodin tak zvýšíme šanci, že v případě pádu alespoň některé sloupky skalních hodiny vydrží a pád zachytí. Jedná se vlastně o formu zálohování. Jelikož jsou v takovém případě hodiny malé, je zpravidla malý i otvor za sloupkem hodin a protažení smyčky zde není snadné. Většinou se zde uplatní tenčí tužší smyčka kulatého průřezu, která pevněji drží svůj tvar a lépe se s ní šťárá skrz dutinu za sloupkem hodin.

    Skalní hodiny se provazují buď „jednopramenně“ (možné jen u smyček spojených uzlem; smyčka se rozváže na jeden pramen, prostrčí se hodinami, a pak se opět spojí uzlem), anebo „na dvojato“ (už do okruhu uzavřená smyčka se provlékne hodinami a do obou konců smyčky se připne karabina.

    Správně provázané hodiny

    Správně obvázané hodiny

    Upozornění: Nikdy se nesmí sloupek hodin ovázat prusíkovací (liščí) smyčkou. Tato smyčka má tendenci se stahovat do nejužšího místa, tedy tam, kde jsou skalní hodiny nejslabší.

    Špatně obvázané hodiny

    Spárové smyčky

    Vkládání uzlu na smyčce do skalní pukliny je částečně podobné zakládání vklíněnců. Princip je totožný: najít ve skále puklinu, která je v jedné své části širší, než uzel smyčky, a v jiné své části užší, přičemž se puklina musí zužovat ve směru případného zatížení pádem. K tomu se používají převážně smyčky kulatého průřezu, ale je možno použít takto i popruh, což je výhodné, když zúžení pod uzlem je příliš výrazné.

    Spárová smyčka

    Upozornění: Uzel smyčky není tvrdý, nelze s ním zacházet úplně jako s vklíněncem. Uzel je relativně měkký a tvárný, při zatížení se může tlakem na skálu zúžit a vysmeknout se ven ze skalní pukliny. Proto má-li být jištění uzlem na smyčce co platné, musí být zúžení skalní pukliny výrazně větší, než objem uzlu.

    Vlevo správně usazený uzel, vpravo špatně moc široká spára

    Video: Při založení spárové smyčky musíme dbát na to, aby zúžení pukliny pod uzlem bylo dostatečně výrazné, aby jím uzel neprošel. Po osazení musíme silným tahem ruky prověřit, zda uzel drží. Volné konce smyčky ať jsou dostatečně dlouhé, jednak tím bráníme nechtěnému rozvázání uzlu, a pak to také druholezci usnadní vybrání smyčky ven ze skály.

    Uzel na smyčce by se měl do skalní pukliny vkládat v mírně povoleném stavu, zvláště je-li vnitřek spáry úzký a vnitřní stěny spáry křivolaké. Až teprve po založení jej tahem za oko smyčku utáhnout. Uzel se tak lépe přizbůsobí tvaru skalní pukliny. Volné konce smyčky trčící z uzlu musí být dostatečně dlouhé, jednak aby se nerozvázal uzel, ale i pro to, že delší konce usnadní druholezci vyjmutí uzlu ven ze skály.

    Do úzké spáry, jejíž vnitřní stěny jsou křivolaké, je lépe umístit uzel smyčky v mírně povoleném stavu, a utažení uzlu provést po založení smyčky do spáry. Uzel se lépe přizpůsobí tvaru spáry. - Délka oka smyčky a volných konců - a) špatně, příliš krátké; b) správně, delší oko smyčky vede svisleji dolů a volné konce vyčnívají ven, což usnadní druholezci pozdější vyjmutí smyčky.

    Vlastní oko smyčky musí být tak dlouhé, aby dostatečně umožnilo optimální směr zatížení celé smyčky. Pod hnízdem, ve kterém je usazen uzel smyčky, pokračuje zúžená část spáry. Tou je ideální vést prameny oka smyčky, aby se docílilo toho, že uzel smyčky bude při zatížení tlačen svisle dolů proti zužujícímu se místu spáry. Naopak při příliš krátkém oku smyčky je uzel při zatížení tažen více horizontálně ven ze spáry, kde spára nemusí být tolik zúžená, a hrozí jeho vypadnutí.

    Video: Při založení spárové smyčky musíme dbát na to, aby zúžení pukliny pod uzlem bylo dostatečně výrazné, aby jím uzel neprošel. Po osazení musíme silným tahem ruky prověřit, zda uzel drží. Volné konce smyčky ať jsou dostatečně dlouhé, jednak tím bráníme nechtěnému rozvázání uzlu, a pak to také druholezci usnadní vybrání smyčky ven ze skály.

    Je dobré mít ve výbavě alespoň pár smyček, které jsou upravené pro použití jak v širší spáře, tak zároveň i v užší spáře. Když lezeme, dopředu nevíme, jak která spára bude široká. Pokud nalezeme do obtížného místa, a potřebujeme rychle smyčku založit, než nám dojdou síly v daném místě, nemáme mnoho času na to, se přehrabovat v jednotlivých nesených smyčkách – hodí se mít po ruce jednu, na které máme jak velký uzel, tak malý uzel, a pohotově se rozhodneme použít ten, který lépe bude do spáry pasovat. Takovou univerzální smyčku si vyrobíme tak, že na obou pramenech nejdříve navážeme větší (dvoupramenný) uzel, ale jeden z volných konců uděláme výrazně delší, a na něm pak navážeme menší uzel.

    Vlevo smyčka s dvěma různě objemnými uzly umožňující variabilní výběr vhodné velikosti, vpravo běžná smyčka z jedním uzlem

    Některé spáry se sice výhodně zužují ve směru dolů, ale jejich tvar není takový, aby úplně kvalitně držely uzel smyčky uvnitř. U takových spár je obava, že při zatížení se uzel valivým pohybem ze spáry uvolní. Ovšem určitou konstrukcí smyčky můžeme toto nebezpečí zmírnit, protože při dané konstrukci je uzel při zatížení tlačen dovnitř spáry. Na smyčce navážeme dva uzly, ale jeden pramen mezi nimi uděláme o poznání kratší. tento kratší pramen musíme poté do spáry vkládat jako vnitřní. Uvedená konstrukce využívá excentrické podoby vůdcovského (popř. osmičkového uzlu). Při zatížení vnitřního, kratšího pramene smyčky je uzel nakláněn na stranu zatěžovaného pramene – tedy do nitra spáry.

    Konstrukce smyčky využívající excentrické polohy uzlu. Při zatížení se uzel naklání do nitra spáry a lépe v ní drží.

    Pokud je spára, do které chceme spárovou smyčku založit, vodorovná, znamená to, že se spára na jednu stranu zužuje, kdežto na druhou rozšiřuje. V takovém případě musíme zabezpečit, aby smyčka byla při zatížení tažena uzlem proti zúžení. Docílíme toho tzv. propojením do protitahu, kdy k inkriminované smyčce musí být v opačném směru umístěna druhá boční smyčka, a obě smyčky se vzájemně propojí tak, aby při zatížení byly jejich uzly tlačeny proti zúžení spáry.

    Někdy je možné umístit pouze jednu samostatnou spárovou smyčku do vodorovné spáry zužující se do boku, ale taková spára pak musí být patřičně výhodně tvarovaná. Spára se musí směrem k povrchu skály zužovat, a zúžený úsek musí být dostatečně dlouhý.

    Video: Ukázka přijatelného osazení jedné samostatné boční spárové smyčky. Vnější zúžení spáry je dostatečné vůči velikosti uzlu, a uzel šel v tomto případě zasunout výrazně a daleko do boku. Uzel je dobře usazen v nitru spáry, je tam pevně napresován, takže dobře drží a smyčka není ohrožena tím, že jí pohyby lana vysmeknou ven ze spáry. Navíc okraj spáry je členitý s prohlubněmi, prameny smyčky vycházející ven nemají tendeci se při zatížení valit do boku směrem k rozšíření spáry, tedy opět faktor který smyčku chrání před vypadnutím ze skály.

    Další metody

    Skalní hodiny se na pískovcové skále zpravidla tvoří ve vodorovných řadách. Někdy jsou tyto řady poměrně blízko sebe, a tak se mohou dvoje skalní hodiny ocitnout relativně blízko nad sebou. A to nám dává možnost, jak pomocí jediné smyčky udělat zálohovaný jistící bod. Smyčkou postupně obě hodiny křížově provážeme. Pokud při zatížení jedny hodiny prasknou, okruh smyčky stále ještě prochází druhými hodinami, které ty první zálohují. Použitím smyčky s hrubším opletem (ochlupacené) také přináší znatelný rozklad síly. Tření mezi povrchem skály a opletem smyčky pohlcuje část zatěžující síly, takže jednotlivé skalní hodiny jsou zatíženy méně, než kdyby byly kterékoliv z nich provázány samostatně.

    Zálohované provázání dvou skalních hodin, které jsou vertikálně umístěny nad sebou pomocí jediné smyčky

    Rovněž je výhodné v terénu najít dva protilehlé skalní hroty. Napnutím smyčky mezi tyto dva hroty dosáhneme upevnění smyčky osazené okolo horního hrotu, který je hlavním jistícím bodem, určeným k zachycení případného pádu. Lze provést jednou smyčkou. Na smyčce navážeme oko, které obchvátíme okolo horního hrotu. Jeden volný konec smyčky musí být dostatečně dlouhý, a ten obchvátíme okolo dolního hrotu a vedeme jej zpět nahoru k oku smyčky, kde jej pomocí lodního uzlu navážeme na karabinu, připnutou do oka smyčky. Pomocí lodního uzlu provedeme vypnutí pramene smyčky. Lodní uzel je potřeba zajistit pomocným uzlem. Samozřejmě karabinu postupového jištění, kam zapneme jistící lano, musíme cvaknout do oka smyčky na horním hrotu.

    Provázání dvou skalních hrotů položených proti sobě pomocí jediné smyčky, vypnutí smyčky provedeno pomocí lodního uzlu

    Zúžení, kterým neprojde uzel navázaný na smyčce, můžeme někdy vytvořit uměle, a to pomocí druhého uzlu. Lze využít jen v dutinách kulovitého tvaru, které mají postranní stěny bránící tomu, aby se uzly zhroutily do strany. Na smyčce navážeme dva uzly. Nejprve do nitra dutiny vpravíme uzel blíže oku smyčky, a poté jej utemujeme druhým uzlem, který je blíže volným koncům smyčky. Tahem za oko smyčky se první uzel snažíme napresovat k druhému uzlu tak, aby se uzly o sebe zaklínily, a celá soustava nešla z dutiny vytáhnout. Nutno upozornit, že takovéto osazení smyčky je titěrnou a zdlouhavou prací s nejistým výsledkem. Většinou je takový jistící bod labilní a není radno se na něj moc spoléhat.

    Uzly v kulaté skalní dutině

    V některých případech lze u skalních hodin použít kombinaci spárové smyčky s uzlem a provázání skalních hodin. Buď se jedná o případ, kdy u dolního konce sloupku hodin je zářez, za který je možné umístit uzel smyčky, anebo je dutina za dolní částí sloupku hodin úzká, že ji uzel neprojde. Avšak upevnění uzlu v takové požadované poloze nemusí být ideální, a pak oprávněně panuje obava, že uzel se posune do polohy, kde je prostor širší a při zatížení by proklouzl. Proto se navíc ještě smyčka protáhne skrz hodiny. Pokud uzel spárové smyčky proklouzne, smyčka ihned přejde do formy smyčky provázané hodinami. Jedná se de fakto o zálohování.

    Kombinace spárové smyčky a provázání hodin

    Další možností určité kombinace, se kterou se lze setkat, jsou neúplně vytvořené skalní hodiny, kde mezi horním a dolním masivem skály zůstává úzká volná štěrbina. Skalní útvar tak svým tvarem evokuje využití tak jako u skalních hodin, lecky se zdá, že stačí použít tlustou lanovou smyčku, která je širší než ona štěrbina ve skále. Ale tady je třeba se mít na pozoru, protože při ovázání zúžené štěrbiny tak jako u hodin dochází k obvodovému zatížení, tedy smyčka je silou vtěsnána do štěrbiny a smyčka z umělého vlákna je měkká, tvárná a dokáže se pod tlakem také velice zúžit, a tím pádem nelze vyloučit, že by byla štěrbinou protažena. Daleko lepší je v takovém případě použít spárovou smyčku s uzlem, jenže tak, že nejprve uzel na smyčce rozvážeme, oba volné konce prostrčíme skrze štěrbinu a za ní je opět svážeme uzlem (který musí být větší než nejširší místo štěrbiny). Jedná se vlastně o založení spárové smyčky do vodorovné spáry, zde však modifikované tím, že máme rukama přístup defacto dozadu za spáru. Názorněji viz. ukázka na videu.

    Video: Ukázka založení spárové smyčky do neúplně vytvořených skalních hodin, zde typicky vodorovný zářez na skalní hraně. Přímo u hrany je výrazné zúžení, ale i tak by zbytkovým prostorem snadno proklouzla popruhová smyčka, a při obvodovém zatížení nelze vyloučit, že by tudy byla propresována i kulatá lanová smyčka. Naopak zde ukázaná spárová smyčka drží výtečně, při zatížení není tlačena do boku ven ze zářezu, a zúžení na kraji hrany zde plní jedinou roli, a to chránit smyčku před nechtěným vypadnutím způsobeným pohyby lana při lezení. Takto je to tutové, bezpečné jištění.

    Vklíněný kámen

    Jednou z dalších možností, jak použít smyčku pro vytvoření jistícího bodu, je ovázat jí okolo kamene vklíněného ve skalní spáře. Defacto tak přírodní kamen slouží jako „vklíněnec“, a smyčkou k němu přidáváme oko pro připojení karabiny. Ovázání vklíněného kamene je někdy elegantní a důvtipné řešení, ale také nelze zastírat, že někdy je to řešení jak sázka do loterie. Zvláště v těch případech, kdy kámen je ve spáře vklíněný přírodním procesem, tudíž my jsme ho tam nedávali a nevíme přesně, jak je ve spáře umístěn, jakou má stabilitu a jak tam drží. Jištění pomocí ovazování kamene vklíněného ve spáře vyžaduje přemýšlivost, schopnost fantazie a analýzy tvaru kamene, a jeho chování po zatížení. Člověk musí být schopen předvídat, zda a jak se kámen po zatížení pohne.

    Pozor! V případě, že kámen při pádu vytrhneme ze spáry, bude v tu chvíli nad námi (to je logické – když to bude postupové jištění, do kterého spadneme, spadneme pod něj, a pokud se vytrhne a také bude padat, tak na nás). Proto je potřeba vždy pečlivě uvážit, zda zapojení vklíněného kamene do jistícího řetěžce za to opravdu stojí. Ovazovat je nutno jen důvěryhodné, stabilně zaklíněné kameny.

    Při umísťování smyčky, kterou kámen ovazujeme, musíme především myslet na to, jak smyčka kámen zatíží a jakým směrem tato síla kámen vychýlí. Vklíněný kámen se chová v principu stejně, jako jakákoliv páka ve fyzice, tedy pokud jedno rameno se dá působením síly do pohybu, opačná síla na druhé rameno může tento pohyb zastavit. V praxi tak musíme sledovat, zda ta část kamene, na kterou bude smyčka působit, má možnost se posunout, nebo zda ne.

    Špatně - Ovázaná smyčka zatěžuje kámen ve směru, kde nemá v opačném protisměru oporu

    Správně ovázaná smyčka musí kámen zatížit tak, aby jeho vklínění ve spáře ještě zesilovala. Vlastně musíme s kamenem zacházet, jako by to byl „excentrický vklíněnec“.

    Správně - vlevo: smyčka zatěžuje kámen v místě, kde zesiluje zaklínění kamene ve spáře - vpravo: dvojitě ovázaný kámen, takto smyčka kámen zatěžuje rovnoměrně

    Dlaším typickým případem, se kterým se můžeme častěji setkat, je kámen sice ideálně vklíněný nad zúžením skalní spáry (tedy vůbec nehrozí jeho vypadnutí ze spáry), ale který v ní není zaražený natěsno (kámen se ve spáře mírně klokotá). Tedy hrozí, že obyčejně ovázaná smyčka bez ohledu na to, ze které strany je ovázaná, se z kamene sesmekne. Takovou situaci lze řešit tzv. stabilizačním dvojitým ovázáním, kdy kámen ovážeme jednou delší pomocnou smyčkou z obou stran, přičemž smyčce je ponechána možnost posunu. Smyčka se tak chová „plovoucím“ způsobem, tj. při zatížení se její ramena rovnoměrně napnou a tedy i kámen rovnoměrně zatíží. Pak je větší šance, že smyčka se na kameni udrží a jistící bod splní svůj účel.

    Nošení smyček

    Smyčky musíme nosit tak, aby nám nijak nepřekážely a nemohly se během lezení zaplést za naše ruce a nohy, nebo nedejbože utáhnout kolem krku. Proto by neměly volně plandat a být svěšené příliš dolů. Ve smyčkách musí být pořádek a úhlednost. Pokud je neseme přes rameno, neměly by sahat pod úroveň pasu. Když je máme připnuté na materiálovém poutku sedáku, neměly by dosahovat pod kolena.

    Kratší smyčky spojené do okruhu nosíme buď připnuté karabinou na poutkách sedáku. Někteří lezci aby ušetřili karabinu volí připevnění smyčky k poutku sedáku pomocí jednoduchého prusíku (tak lze nosit i smyčky nespojené do okruhu, zvláště se tak hodí mít pár smyček při lezení na pískovcích, kde se často prostrkávají skalní hodiny, a je výhodné mít připravenou smyčku nesvázanou do okruhu).

    Video: Spárová smyčka umístěná v pohotovostní poloze na poutku sedacího úvazu. Takto je lezec schopen okamžitě smyčku tasit k použití, navíc je dobré, že po vytažení drží smyčku rovnou za uzel, který následně bude zakládat do skalní spáry.

    Delší smyčky spojené do okruhu se nosí přes rameno, podobně jako šerpa, přes trup těla jde úhlopříčně. Pokud máme více takových smyček, všechny musí být vedené shodně, nesmí se křížit tak, že část jich bude přes levé rameno, a druhá část přes pravé rameno. Vrchní křížící smyčka by pak blokovala ostatní spodní smyčky, které bychom nedokázali sundat.

    Vlevo: špatně nesené smyčky přes rameno - vpravo: správně nesené smyčky přes rameno

    Velmi dlouhé smyčky spojené do okruhu se obvykle nosí přes rameno tak, že se nejprve smyčka překříží do tvaru cifry 8, obě oka se k sobě přiloží a takto zdvojenou smyčku si zavěsíme přes rameno. Máme-li však více takových smyček, vzniká v jednotlivých pramenech chaos, a často při snaze ji sundat se smyčky přes rameno beznadějně do sebe zamotají. Proto při větším počtu velmi dlouhých smyček je lépe je nosit tak, že každá jedna smyčka je spojena přes rameno těla karabinou.

    Spojení velmi dlouhé smyčky karabinou při nošení přes rameno. Pro sundání stačí vypnout karabinu a zatáhnout za ni, a smyčku lehce stáhneme.

    Video: Ukázka sundání delší smyčky, kterou máme spojenou do okruhu pomocí karabiny. Jde to snadno a lehce i ze svazku ostatních smyček, aniž by se nám smyčka zamotala s ostatními.

    Další možností, jak dlouhou smyčku nosit, je vícenásobné ovinutí na karabinu, přičemž pak smyčku neseme na poutku sedáku připnutou za jednu karabinu, druhá karabina zatěžuje dolní ohyb smyčky.

    Vícenásobné ovinutí smyčky kolem karabiny. U velmi dlouhých smyček možno ovinout i více než jednou. Nosíme zavěšené u pasu.

    Video: Velmi, ale opravdu velmi dlouhé smyčky je výhodné nosit u pasu sbalené tzv. ovinovací metodou. Nejprve si nastavíme, jak dlouhý má být výsledný balík, a od ohybu smyčky začneme natěsno ovinovat delší rameno smyčky okolo kratšího. Nakonec oba konce smyčky společně s vrcholem ohybu propojíme karabinou. – Takto sbalená smyčka lze rozvázat jednou rukou. Po vyjmutí z karabiny stačí smyčku držet za jeden konec, a zbytek se samovolně rozmotá do plné funkční délky smyčky.

    Tip: Pokud lezete s batohem, tak smyčky nesené přes rameno si nandejte až po batohu, smyčky musí být navrchu. Jestli zapomenete a nasadíte přes ně batoh, tak už je nevyndáte. Je hororový zážitek během lezení zjistit, že když chceme založit postupové jištění a potřebujeme smyčku, že ji máme uvězněnou pod batohem.

    * * *