• Osazování borháků

    Borháky – fixní jistící prostředky

    Borháky (z německého bohren – vrtat) patří do skupiny tzv. fixních jistících prostředků. Především je reprezentují dva typy, a to jednak expanzivní nýty, a poté lepené skoby. Třetí, poněkud odlišnou skupinou, jsou pískovcové kruhy. Borháky se osazují do děr vyvrtaných do skály. Nejsme tak sice nijak omezeni a vázáni na přirozené skalní tvary (pukliny, spáry), to ovšem neznamená, že je moudré zavrtat borkhák kamkoliv nás napadne. Jednak musíme vzít v potaz stav horniny v místě předpokládaného zavrtání. Skála musí být v takovém místě kompaktní, pevná a povrch skály rovný bez výčnělků. Dále nesmí být borhák zavrtán příliš blízko k okraji hrany skály, ať už je to hrana převisu, roh skály, apod. Vzdálenost od hrany by měla být minimálně 15 cm, v případě pískovce až půl metru.

    Pískovcový kruh

    Jelikož je pískovec měkká hornina, a tudíž dřík pískovcového kruhu je větších rozměrů, je zřejmé, že jeho osazení do skály není krátkodobou záležitostí, jako je třeba zatlučení skalní skoby do pukliny. Osazení kruhu do pískovce je práce, která vyžaduje čas, materiál a metodu.

    Pískovcový stěnový kruh

    Materiál potřebný pro osazení pískovcového kruhu (tzv. kovárna) je potřeba mít uložený v nějakém menším transportním vaku. Často postačí obyčejná brašna typu „žebradlo“. Ovšem váha takové brašny je povážlivá, a nelze čekat, že by s ní prvolezec mohl smysluplně lézt. Věc se řeší tak, že prvolezec leze bez brašny, a během lezení je standardně jištěn lanem, které zakládá do postupových jištění. Mimo to však za sebou táhne ještě tenkou, ale pevnou pomocnou šňůru, kterou nevede skrz postupová jištění, a jejíž pomocí si v potřebný čas brašnu s kovárnou k sobě vytáhne. Pomocnou šňůru je lepší mít delší, a brašnu přivazovat do prostředku šňůry tak, aby šel pramen i dolů od brašny k jističi na zem. Jistič tak může tahem za dolní část šňůry oddálit brašnu od skály, a tak se spíše brašna během vytahování nikde na skále nezachytí a nevzpříčí v nějaké spáře.

    Pakliže jistič již není na zemi, ale nachází už na jistícím stanovišti níže ve stěně, postupuje se obdobně s tím, že brašna s kovárnou v době, kdy není využívána, visí u jističe na štandu.

    Navrtávák (tzv. bórek)

    Rourák pro vrtání otvoru pro pískovcový kruh

    Detail vrtné korunky rouráku

    Poté, co prvolezec doleze do místa, kde uzná za vhodné osadit kruh, protože skála svým reliefém už neskýtá možnosti kvalitního jištění, přičemž obtíže lezení jsou již značné, a pád by byl nebezpečný, je potřeba přistoupit k vlastnímu osazení kruhu. V dávných dobách bylo na pískovci zásadou, že kruh se musí osadit z pozice volného lezení. S nárůstem obtížnosti podnikaných výstupů se však toto pravidlo ukázalo příliš přísné, a tak je v současnosti možné a akceptovatelné osazení kruhu ze sedu ve smyčkách, či dokonce z pomocných navrtáváků. V případě odsednutí do smyček se jedná o takové jištění (většinou spárka nebo tenké skalní hodinky) poblíž místa chystaného osazení kruhu, které sice udrží váhu jednoho člověka, ale nelze předpokládat, že by uneslo pád do lana jako postupové jištění (popř. jako jistící stanoviště). V případě navrtáváku (tzv. bórek) jej lezec do skály zavrtá z pozice volného lezení. Navrtávák je tenká a krátká (cca 8 cm) kovová trubka, jejíž hrot je opatřen vrtnou korunkou, za rukojeť slouží většinou tenká kolmo připevněná tyčka na opačném konci. V měkkém pískovci se často navrtáváky osadí dva a propojí smyčkou, aby se tíha odsednutého lezce rozložila. Z hlediska pravidel lezení na pískovci není zcela ujasněné použití friendu nebo sky-hooku pro odsednutí při vrtání kruhu (neplést s použitím jako postupové jištění, to je jednoznačně zakázáno, a i by to bylo na tak měkké hornině jako je pískovec nebezpečné). Nicméně pro pouhé odsednutí jsou někdy tyto pomůcky při prvovýstupech na pískovci v současnosti používány. Kritériem při rozhodování jaké pomůcky použít by vždy měla být skála a její poškození. Čím méně se skála poškodí, tím lépe. Není apriori škodlivá a dobrá metoda zajištění při osazování kruhu, je pouze špatný a dobrý výsledek. Člověk musí myslet na to, co dělá, co způsobí, a své konání nasměrovat k tomu, aby se skála co nejméně poškodila. Ať už se nakonec zvolí jakýkoliv způsob odsednutí, je každopádně nutné být poctivý, a vlastní díru pro kruh začít vrtat poblíž jistícího bodu ve kterém sedíme. Odchylka je možná tak max. 30 cm, a to spíše do boků či dolů. Rozhodně je špatné a nesportovní se z provizorního zajištění zdvihat vzhůru, a snažit se kruh osadit co nejvýše, a usnadnit si tak přelezení obtížného místa. Kruh musí být osazen tak, aby jej i ostatní lezci při opakování výstupu dokázali bezpečně připnout karabinou z pozice volného lezení.

    Expanzivní nýty na nepískovcových skalách

    Některé expanzivní nýty, především ty, které jsou určeny do tvrdých hornin, jsou poměrně krátké, tudíž i relativně lehké. Rovněž tak tamponér s namontovaným vrtákem není v tomto případě objemný a neúnosně těžký. Je tedy možné jej mít při lezení zavěšený na sedacím úvazu i spolu s několika kousky nýtů. Postup a taktika tak nabývá podoby jako při lezení s obyčejnými skalními skobami. Použití těchto nýtů je však často jen jednorázové, a je určené pro náročné výstupy ve středních a vysokých velehorách.

    Expanzivní nýty různých velikostí

    Plaketa nýtu

    V nižších horách a na skalách je potřeba používat robustnější nýty nebo lepené skoby, protože nemá-li se skála neustále opakovaným vrtáním zničit, je potřeba osazení fixního jistícího prostředku provést jednou a kvalitně, aby jeho trvanlivost v terénu byla co nejdelší. Důsledkem je ovšem vzrůst váhy potřebného materiálu, a tak postup a taktika při osazování nabývá víceméně stejné podoby, jako je tomu při osazování pískovcového kruhu. Ovšem s tím rozdílem, že prostředkem pro odsednutí lezce při vrtání díry je zde často sky-hook.

    Mimo klasické, odspodu dělané prvovýstupy, je v současnosti trendem na nepískovcových skalách při tvorbě cest vyšší obtížnosti osazovat do zamýšlené linie výstupu fixní jistící prostředky ze slanění. Takto udělaná cesta není považována za prvovýstup, tím je až první zdařilý přelez.

    Lepené skoby (osazování borháků při údržbě skal)

    Osazování lepených skoby vyžaduje zkušenosti. Tuto práci je třeba brát velmi vážně. Jednak jde o bezpečnost lidí, kteří budou tyto jistící prostředky používat, a také je potřeba si uvědomit, že se jedná o nevratný zásah do přírodního prostředí. Následky nelze jen tak odstranit. Proto je bezpodmínečně potřeba před osazením si celou věc promyslet, zvážit dopady a domyslet důsledky osazení.

    Normální praxí je, že tuto činnost vykonávají zkušení horolezci, většinou správci skal Českého horolezeckého svazu, kteří lepené skoby osazují v rámci údržby skal.

    Lepené skoby různých tvarů a velikostí

    Osazení lepené skoby

    Vybrat takové místo v pevném materiálu, kde nejsou žádné trhliny. Osazovat kotvy dostatečně daleko od hran, aby nedošlo při zatížení kotvy k vylomení skály. Vyvrtat otvor o potřebné hloubce. Dobře vyčistit otvor od prachu, nejlépe kulatým kartáčem a vyfoukat. Kvalitně vyčištěný otvor zajistí největší pevnost fixní kotvy. Vložit do otvoru ampuli nebo natlačit chemickou maltu z pistole. Při použití chemické malty je nutné část směsi vytlačit mimo, než směšovací tryska promíchá obě složky malty. Zasunout kotvu do otvoru. U ampulí je nutné kotvou rozbít v otvoru skleněný obal ampule. Poklepávat kladivem a kotvou otáčet, aby se chemická malta důkladně promíchala. Chemickou maltu nechat vytvrdit podle časů a teplot uvedených v návodu výrobce chemické malty.

    Nahoře zleva: vrtání -- čištění vzduchem -- čištění štětkou, dole zleva: opracování otvoru -- osazení lepené skoby -- lepená skoba

    Při manipulaci s maltami a fixními kotvami, postupovat dle návodu výrobce. Nelepit kotvy za mokra, ani za teplot vyšších než 25 °C a nižších než 5 °C. Při vyšších teplotách se výrazně zkracuje doba zpracovatelnosti především u ampulí, asi jen na 3-4 minuty. Platí to i pro vyhřátou skálu, i přesto že teplota vzduchu je nižší. Např. večer po horkém dnu.

    Otisk borháku v zatvrdlém lepidle

    Lepidla

    Lepidel, či jak by bylo správnější říkat – chemických malt, je možno použít vícero druhů od různých výrobců. Zde si alespoň stručně představíme dva nejpoužívanější druhy.

    Chemická malta Fischer RM 10

    Chemická malta Fischer RM 10 se sstává ze dvou složek, každá ve své skleněné ampuli. Ukotvenení je bez rozpěrného tlaku a dovoluje malé osové a krajové vzdálenosti.

    • Vyvrtaná díra se musí důkladně vyčistit vyfoukáním a 2x vykartáčovat.
    • Dodržet se musí doby vytvrzování v závislosti na teplotě až do úplného zatvrdnutí pryskyřice.

    Lepidlo ve skleněné ampuli

    Chemická malta Fischer FIS V 360 S

    Chemická vinylesterová malta s přísadou cementu fischer FIS V 360 S se skládá z vysoce výkonné hybridní malty, bez obsahu styrenu, a zvláště tvrdící přísady, ve dvou oddělených komorách kartuše. Po vytlačení obou složek jsou tyto složky smíchány ve statickém směšovači.

    Lepidlo v kartuši

    * * *