• Klasifikace obtížnosti

    Styl přelezu jako kritérium obtížnosti

    Skály a skalky, které přestaly být jen místem výcviku a staly se místem sportovní realizace, sehrály velkou roli v dopracování hodnocení výkonů podle stupně obtížnosti a jejich širší využívání vedlo i k tomu, že se mnohem více začalo dbát na způsob kterým byl uskutečněn přelez. Jako první uznávaný sportovní styl volného lezení vznikl v Alpách styl AF (Alles frei), při kterém lezec k postupu využívá jen přírodních bodů a cestu překonává vlastními silami. Hodnocení z hlediska vrcholových lezců snižuje fakt, že lezec smí kteréhokoli bodu jištění využít k odpočinku. Novější, a sportovnější (rozuměj obtížnější) způsob zavedl Kurt Albert, který začal všechny cesty vylezené AF bez odpočinku a v kuse označovat červenou tečkou u nástupu. Tak vznikl RP styl (Rotpunkt). Někteří lezci nepovažují za přelezenou cestu, která se nepodařila RP – to jest bez pádu a bez odpočinku. Mnohdy to vyžaduje i dlouhé nacvičování a přípravu, než se takto cesta lezci podaří přelézt. Za ještě hodnotnější je považován způsob OS (On Sight), tedy na první pohled. OS předpokládá, že lezec, aniž by cestu znal, nacvičoval či pečlivě zkoumal ze slanění, přijde a vyleze – pochopitelně ke všemu RP. OS a RP jsou neobyčejně obtížné, a proto u průměrných lezců je běžnějším stylem RK (Rotkreis), který připouští pády a neúspěšné pokusy aniž by prvolezec po každém pádu musel stahovat lano a začínat znovu.

    Pokud se leze volně bez jištění ve výšce, jedná se o styl zvaný free-sólo. To je ovšem velmi nebezpečné. Je třeba mít na paměti, že nikdy ani sebelepší přípravou na výstup nelze zcela vyloučit takové věci, jako vylomení chytu či jiné nahodilosti. Na takový způsob postupu si může troufnout pouze zkušený a chladnokrevný lezec, protože v případě pádu jsou následky fatální, zcela zjevně zde hrozí smrt.

    Klasifikační stupnice

    Je zcela pochopitelné, že horolezectví, podobně jako každý jiný sport, musí mít stanovená pravidla hodnocení výkonů. Horolezecký výkon má dvě části, jednak náročnost, čili vyjádření toho, jak budeme po akci vyčerpáni, a pak obtížnost, což značí jakou překážku budeme muset na cestě překonat. Základním nástrojem pro hodnocení jsou klasifikační stupnice, kterých je celá řada, a které se s rozvojem sportu vyvíjely v různých oblastech a v různém čase odděleně. V kombinaci s údajem o stylu přelezu tak vzniká poměrně přesný obraz o obtížnosti samotného výstupu a schopnostech lezce.

    Samotný proces oklasifikování výstupu je značně subjektivní záležitostí. Stupeň obtížnosti navrhuje prvovýstupce, a další lezci jej pak potvrzují nebo upravují dle svého názoru. Je to tedy i proces dlouhodobý. Subjektivnost se především projevuje tím, že pokud lezci podílející se na oklasifikování cest jsou k sobě přísní, stvoří tzv. tvrdou klasifikaci (obtížný výstup je hodnocen spíše nižším stupněm), anebo pokud nadhodnocují své výstupy, stvoří tzv. měkkou klasifikaci (výstup má spíše vyšší stupeň, než by si zasloužil).

    Vlastní konstrukce stupnice pak může být dvojího druhu, a to stupnice uzavřená, nebo otevřená. Uzavřená stupnice má stanovený nejvyšší stupeň obtížnosti, a v případě, že je prostoupena cesta ještě obtížnější, musí se starší výstupové cesty překlasifikovat na nižší stupeň. Oproti tomu otevřená stupnice vždy, když je prostoupen obtížnější výstup, než jaký dosud existoval, přidá do své řady další vyšší stupeň. Uzavřené klasifikační stupnice se užívaly v ranných obdobích horolezectví, kdy se mělo za to, že nelze již zvyšovat obtížnost výstupů. Avšak bouřlivý rozvoj horolezectví toto vyvrátil, a opakované zvyšování výkonnosti přineslo poznání, že hranice lidských možností nejsou odhadnutelné, a tomuto stavu lépe vyhovují otevřené klasifikační stupnice.

    O sestavení jednotné standardní stupnice se pokusila mezinárodní horolezecká organizace UIAA. Tato stupnice se sice nepoužívá všude bezvýhradně a na mnoha místech se zachovaly původní místní stupnice, vždy však existují ”srovnávací tabulky” aplikované právě především na stupnici UIAA. Dalšími rozšířenějšími způsoby klasifikace výstupů jsou francouzská, americká, ruská a britská stupnice. U nás v České republice se mimo stupnice UIAA používá na pískovcových terénech sasská stupnice, a v Jizerských horách zvláštní jizerskohorská stupnice.

    Nemusí však rozhodujícím kritériem pro svébytnost klasifikační stupnice být vždy území. Časté jsou též klasifikační stupnice v rámci disciplíny (např. boulderingová stupnice), nebo dle terénu (stupnice pro ledové a mixové lezení).

    Stupnice UIAA svou konstrukcí vychází z Welzenbachovy stupnice, používané zejména v Alpách, ale i nejběžnější stupnici používanou v minulosti u nás (zejména na ni lze narazit ve starších knižních průvodcích, pojmenována podle jejího zakladatele, významného rakouského horolezce W.Welzenbacha). Welzenbachova stupnice měla šest číselně značených stupňů od nejlehčího stupně I. Později měl po italském vzoru každý stupeň ještě mezistupně označované matematickými znaménky plus (+) a minus (-), což dávalo celkem 12 možností rozlišení obtížnosti. Takto upravená stupnice byla v roce 1947 nazvána Internacionale Alpenskala, a stala se již přímo podkladem pro tvorbu stupnice UIAA, jejíž konečné znění bylo definitivně schváleno v roce 1971.

    Klasifikační stupnice UIAA

    I Lehké: Nejjednodušší forma skalního lezení, ne však již pouze a bezvýhradně chodecký terén. K zabezpečení rovnováhy je třeba rukou.

    II Mírně těžké: Začátek lezení, při kterém je vyžadována technika tří pevných bodů.

    III Středně těžké: Na exponovaných místech je již doporučováno mezijištění.

    IV Těžké: Jsou nezbytné lezecké zkušenosti, úseky tohoto stupně již obvykle vyžadují více mezijištění.

    V Velmi těžké: Lezení již klade značné nároky na trénovanost lezce. Mnohdy se již jedná o převislé úseky.

    VI Neobyčejně těžké: Nezbytná je dobrá technika a spolehlivé jištění.

    VII Mimořádně těžké: Velká expozice se často spojuje s malými možnostmi jištění, i výborní lezci potřebují pro každý druh skály speciální přípravu aby výstupy tohoto stupně vylezli bez pádu.

    VIIIX Stupňování předchozích obtížnosti, vyžaduje již velmi specifický trénink. Obvykle je tato obtížnost nedostupná lezcům, kteří netrénují na umělé stěně a nevěnují značnou část svého tréninkového plánu specifickému posilování. Běžné lezení v těchto stupních obtížnosti je vyhrazeno vrcholovým sportovcům.

    XI Současná hranice lezeckých možností. Zpravidla je nezbytné předchozí nacvičování cesty, a ani špičkoví lezci nejsou schopni úseky tohoto stupně opakovat často. K překonání jsou nezbytné ideální podmínky, špičková forma a naprosté soustředění na výkon. Tento stupeň obtížnosti bývá často překonáván s předem osazeným jištěním.

    Stupnice UIAA je směrem nahoru otevřená. Pro přesnější rozlišení se k číselné hodnotě přidávají znaménka plus (+) a minus (-). Výstup má být vždy popsán nebo nakreslen jednotným způsobem. Stupnice UIAA rozlišuje mezi lezením volným, vyjádřeným klasifikačními stupni, a technickým lezením, označeným stupněmi A0 až A5. Použití expanzivních skob (nýtů) se označuje písmenem „e“ (např. A4e).

    Klasifikační stupnice technického lezení

    A0 Skoba nebo jiný jistící prostředek je použit buď jako stup nebo chyt.

    A1 Skoby nebo jiné jistící prostředky se umísťují snadno, pro přelezení technického úseku není potřeba mnoho sil, úsek je relativně krátký.

    A2 Skoby nebo jiné jistící prostředky se zakládají trochu obtížněji, avšak ucházejícím způsobem drží, úsek technického lezení je delší.

    A3 Obtížné skobování nebo zakládání jiných jistících prostředků, které hůře drží, delší úsek.

    A4 Velmi špatné skobování nebo zakládání jistících prostředků, nutnost používat speciální skoby nebo háčky, velmi namáhavé.

    Údaje klasifikační stupnice UIAA: Mezi základní údaje patří datum prvovýstupu a jména autorů, klasifikace nejtěžšího lezeckého místa, popis a nákres výstupu. Doplňující údaje se skládají z informací o charakteru terénu (výška stěny, celková délka výstupu, délka klíčových míst, strmost, skála, led, sníh, přetékání vody, objektivní nebezpečí a možnosti ústupu), charakteru lezení (lezecké techniky, množství potřebných pomůcek, umístění bivaků, průměrný čas výstupu, údaje nutné k orientaci), a z všeobecných údajů (porovnání se známými výstupy v oblasti, zhodnocení z hlediska estetiky).

    Klasifikační stupnice USA

    Velmi zdařilá klasifikační stupnice je používána v USA. První základní stupně (grade) v rozsahu od I do VI vyjadřují čas nezbytný pro akci (I až III značí méně jak jeden den, IV celý den, V do dvou dní, VI víc jak dva dny). Následuje tzv. třída (class) v rozsahu 1 až 5, přičemž 1 až 3 postihuje turistiku, 4 třída značí mírné lezení, teprve třída 5 znamená lezení po strmé či svislé skále. Třída 5 je koncipována jako otevřená stupnice, a je členěna od 1 do současných 15, s tím, že od stupně 5.10 je ještě pro jemnější odstupňování použito mezistupňů a, b, c, d. Pro technické lezení se po evropském vzoru používá označení „A“ s pěti stupni. Ovšem na rozdíl od Evropy v USA vyšší stupeň vyjadřuje nebezpečnost případného pádu, např. stupeň A5 značí smrtelný pád.

    Britská klasifikační stupnice

    Britská stupnice má dvě části. První část vystihuje náročnost (délka výstupu, četnost obtížných míst, kvalitu skály, apod.). Jednotlivé stupně se označují písmeny M, D, VD, S, VS, HVS, XS a E, přičemž stupeň E se ještě rozčleňuje na podstupně 1 až současných 10, např. E1, E2, atd.

    Druhá část britské stupnice vystihuje obtížnost volného lezení po skále. Začíná stupněm 1, ale prakticky lezení po skále vystihuje až stupeň 4, přičemž od tohoto stupně dál se pro jemnější členění používá mezistupňů a, b, c. Stupnice v současnosti končí stupněm 7b.

    Francouzská klasifikační stupnice

    Velmi populární klasifikační stupnice pro skalní lezení. Na jejím příkladu lze dokumentovat, jak úspěchy lezců určité národnosti dokáží danou klasifikaci prosadit ve světě. Jelikož je tato stupnice určená jen na skály, je poměrně jednoduchá. Má nyní devět stupňů, pro jemnější členění se od vyšších stupňů používá označení plus (+) a mínus (-), a od stupně 6 je navíc ještě členění na podstupně a, b, c.

    Západoalpská klasifikační stupnice

    Tato klasifikační stupnice se především používá v oblasti západních Alp (masiv Mont Blanc, Walliské Alpy, aj.). Má sedm stupňů, které vyjadřují náročnost akce konané v horském prostředí. Poslední nevyšší stupeň ABO se někdy rozepisuje na podrobnější stupně ED1, ED2, atd.

    F Fasile – easy – lehké

    PD Peu difficile – not very hard – ne moc těžké

    AD Assez difficile – fairly hard – trochu těžké

    D Difficile – hard – těžké

    TD Tres difficile – very hard velmi – těžké

    ED Extremement difficile – extremely hard – extrémně těžké

    ABO Abominable – abominably hard – hnusně těžké

    Ruská klasifikační stupnice

    Ruská stupnice je velmi propracovaná a podrobná, ale zároveň i nutno říci složitá a hůře přehledná. Celkově ji lze rozčlenit na dvě části. První část (ta je značně podobná západoalpské stupnici) se nazývá kategorie, a hodnotí náročnost pomocí šesti stupňů, přičemž stupně 1 až 5 se člení na podstupně A, B. Vzniká tak řada 1A, 1B, 2A, 2B, 3A, 3B, 4A, 4B, 5A, 5B, 6. Druhá část klasifikační stupnice hodnotí obtížnost lezení ve skále a ledu, má sedm stupňů IA, I, II, III, IV, V, VI. Klasifikování výstupových tras je složitější proces, při kterém se zohledňuje v jaké nadmořské výšce se terén nachází (provádí se korekce stupně obtížnosti lezení ve skále), kolik je potřeba materiálu a jak dlouho výstup trvá.

    Ruská stupnice náročnosti (kategorie):

    1A – Výstupy na vrcholy do nadmořské výšky 4500 m, travnaté, sutinové nebo velmi členité skalní srázy, lezecké úseky IA, možné 1 – 5 metrové lezecké úseky I

    1B – Výstupy skalnatého, ledovo-sněhového a kmbinovaného charakteru na vrcholy 2000 – 5000 m, délka výstupu minimálně 500 m, výstup tvoří od základu úseky klasifikace IA, musí být v něm 20 – 30 m úseky lezecké klasifikace I nebo několik kratších úseků stupně II

    2A – Výstupy a traverzy skalnaté, ledovo-sněhové a kombinované na vrcholy vysoké 2000 – 6000 m, délka minimálně 500 m, základ tvoří úseky lezecké klasifikace IA a I, musí se v nich nalézat 5 – 20 m úseky skalního nebo 80 – 100 m ledovo-sněhového úseku klasifikace II

    2B – Výstupy a traverzy skalnaté, ledovo-sněhové a kombinované na vrcholy vysoké 2000 – 6000 m, délka 500 m a více, základ tvoří úseky klasifikace IA a I, musí v nich být 15 – 30 m, anebo i delsší, skalnaté nebo minimálně 80 m ledovo-sněgové úseky klasifikace II nebo 3 – 3 m skalnaté a 20 – 30 m ledovo.sněhové úseky klasifikace III, na jištění 1 – 2 skoby

    3A – Výstupy a traverzy skalnaté, ledovo-sněhové a kombinované na vrcholy vysoké 2500 – 6500 m, délka 500 – 600 m nebo i více, základ tvoří úseky klasifikace I a II, musí v nich být 10 – 20 m skalnaté a 100 – 200 m ledovo-sněhové úseky klasifikace III, čas výstupu 4 – 6 hodin nebo více, na jištění 1 – 2 skoby

    3B – Výstupy a traverzy skalnaté, ledovo-sněhové a kombinované na vrcholy vysoké 2500 – 6500 m, délka 600 m nebo i více, základ tvoří úseky klasifikace I a II, musí být v nich 20 – 30 m skalnaté nebo 200 – 300 m ledovo-sněhové úseky klasifikace III, mohou se vyskytnout 3 – 8 m skalnaté nebo 50 – 100 m ledovo-sněhové úseky klasifikace IV, čas výstupu 5 – 6 hodin a více, na jištění 3 – 8 skob, traverzy musí zahrnovt minimálně 2 výstupy klasifikace 3A a neomezený počet výstupů klasifikace 1 a 2

    4A – Výstupy a traverzy skalnaté, ledovo-sněhové a kombinované na vrcholy vysoké 2500 – 7000 m, délka 600 m nebo i více, základ tvoří úseky klasifikace II a III, musí v nich být 20 – 50 m skalnaté nebo 200 – 300 m ledovo-sněhové úseky klasifikace IV, čás výstupu 6 – 8 hodin nebo více, na jištění 5 – 20 skob, traverzy musí zahrnovat minimálně 5 výstupů klasifikace 3A nebo minimálně 3 výstupy klasifikace 3B nebo současně s jedním klasifikace 3B čtři výstupy klasifikace 3A, nebo ke dvěma výstupům klasifikace 3B minimálně jeden klasifikace 3A

    4B – Výstupy a traverzy skalnaté, ledovo-sněhové a kombinované na vrcholy vysoké 2500 – 7000 m, délka výstupu 600 m nebo i více, základ tvoří úseky klasifikace II a III, musí v nich být 40 – 80 m skalnaté úseky klasifikace IV, nebo 3 – 5 m klasifikace V, nebo 300 – 400 m ledovo-sněhové úseky klasifikace IV, čás výstupu 8 – 10 hodin nebo více, na jištění 8 – 10 skob, traverzy musí zahrnovat minimálně 2 výstupy klasifikace 4A, z kterých jeden se může zaměnit jako při 4A (viz. předchozí)

    5A – Výstupy a trverzy skalnaté, ledovo-sněhové a kombinované na vrcholy vysoké 3000 – 7500 m, délka 600 m nebo i více, základ tvoří úseky klasifikace III a IV, musí být v nich 10 – 40 m skalnaté nebo 300 – 400 m ledovo-sněhové úseky klasifikace V, traverzy musí zahrnovat minimálně 2 výstupy klasifikace 4B a jeden 4A, který může být zaměněný způsobem uvedeným při stupni 4A (viz. výše), anebo neomezeně výstupmi klasifikace 1 – 3

    5b – Výstupy a traverzy skalnaté, ledovo-sněhové a kombinované na vrcholy vysoké 3000 – 7500 m, délka 700 m nebo více, základ tvoří úseky klasifikace III a IV, musí být v nich 50 m skalnaté úseky klasifikace V, přípustné jsou 2 – 5 m úseky klasifikace VI, nebo 600 – 800 m ledovo-sněhové úseky klasifikace V, úseky klasifikace I a II se prakticky nevyskytují, čás výstupu 15 – 20 hodin nebo i více, na jištění 30 – 50 skob, traverzy musí zahrnovat minimálně 2 výstupy klasifikace 5A, z kterých může jeden být obdobným způsobem zaměněný jako při stupni 5A (viz.předešlé)

    6 – Výstupy a traverzy skalnaté, ledovo-sněhové a kombinované na vrcholy vyšší jak 3500 m, délka výstupu 700 – 800 m nebo více, základ tvoří úseky klasifikace IV a V, lehké a středně obtížné úseky se prakticky nevyskytují, musí ve výstupu být 20 m úseky klasifikace VI, čas výstupu 40 – 50 hodin nebo i více, na jištění 100 – 150 skob, traverzy musí zahrnovat minimálně tři výstupy klasifikace 5B, z kterých jeden musí být stěnový

    Ruská lezecká stupnice:

    IA – velmi lehké – Široké sutinové, travnaté, sněhové, velmi členité skalnaté hřebehy a svahy 15 – 20°, jištění není třeba

    I – lehké – Sutinové, ledovo-sněhové srázy 20 – 30°, nepříliš strmé skalnaté úseky, na postup třeba používat ruce, místy i jištění

    II – jednoduché – Sněhové, ledovo-sněhové srázy 25 – 35°, nepříliš strmé skalnaté úseky, na postup je potřeba používat ruce, jištění je nutné

    III – středně těžké – Ledovo-sněhové srázy 35 – 45°, strmé skalnaté stěnky, žebra, kouty, komíny s dobrými chyty a stupy, nebo hladké, ale položené plotny, žebra, hřebeny, jištění nutné, sestup slaňováním

    IV – víc jak středně těžké – Strmé, skalnaté stěnky s omezeným množstvím malých chytů a stupů, ledovo-sněhové srázy 45 – 55°, s batohem už velmi těžko lezitelné, sestup jedině možný slaňováním

    V – těžké – Strmé skály různého reliéfu s velmi omezeným množstvím malých chytů a stupů, případně dostatečné množství puklin na skoby nebo jiné umělé pomůcky, led vícj ak 50°, hřebeny s převisy, lezení s batohem prakticky nemožné

    VI – velmi těžké – Velmi těžké svislé nebo převislé skály se značně omezeným počtem chytů a stupů, málo i puklin pro skoby a umělé pomůcky

    Klasifikační stupnice pro lezení v ledu

    Nejčastěji se můžeme setkat se třemi stupnicemi, jednak s původní skotskou stupnicí, dále mezinárodní stupnicí pro lezení v ledu, a pak se stupnicí Water Ice (WI).

    Skotská stupnice pro lezení v ledu (původní)

    I Výstup po sněhu a ledu o sklonu minim. 45°

    II Výstup po minim. Sklonu ledu 45° s nejméně 5 m úseku 60° sklonu

    III Výstup se 45 m úsekem ledu o sklonu 60°, 10 m úsekem o sklonu 70° a 2 m úsekem o sklonu 90°

    IV Výstup se 45 m úsekem 70°, 15 m úsekem 80° a 5 m úsekem 90° sklonu ledu

    V Výstup se 45 m úsekem 80°, a 20 až 30 m úsekem 90° sklonu ledu

    VI Výstup se 45 m úsekem 90° sklonu ledu

    Mezinárodní klasifikační stupnice pro lezení v ledu

    Tato klasifikační stupnice je spíše vhodná pro hodnocení ledových výstupů v horském prostředí. Má dvě části.

    První část hodnotí náročnost a nebezpečnost výstupové trasy pomocí sedmi stupňů.

    I Krátký výstup, bez objektivního nebezpečí, jednoduchý sestup.

    II Mírné objektivní nebezpečí na krátkém úseku výstupové trasy, sestup lze zvládnout bez jištění, anebo jen krátké slanění.

    III Delší přístup, delší i vlastní výstupová trasa, objektivní nebezpečí na delším úseku trasy. Možnosti jištění dobré. Sestup slaněním.

    IV Dlouhá výstupová trasa s náročným přístupem pod stěnu, objektivní nebezpečí po celou trasu výstupu. Sestup náročný.

    V Dlouhá výstupová trasa, nutná vysoká úroveň lezců, kvalitní výzbroj. Velké objektivní nebezpečí, expozice, laviny. Velmi náročný sestup.

    VI Velmi dlouhá výstupová trasa, na kterou je zapotřebí více jak jeden den. Objektivní nebezpečí velké, pády séraků, kamení a lavin. Velmi náročný sestup.

    VII Několika denní akce, objektivní nebezpečí značné, led nestabilní. Sestup stejně hrozný jako výstup.

    Druhá část mezinárodní stupnice pro lezení v ledu udává obtížnost vlastního lezení, tato část je devíti místná od stupně 1 po stupeň 9.

    1 Výstup lze uskutečnit pouze s mačkami

    2 Kvalitní led s jedním trochu delším úsekem o sklonu 60°

    3 Většinou kvalitní led o sklonu 70° až 80°, dobré možnosti jištění v ledu, jistící stanoviště ve skále

    4 Led přijatelné kvality o sklonu 75° až 85°, dobré možnosti jištění v ledu

    5 Led přijatelné kvality o sklonu 85° až 90°, dobré možnosti jištění

    6 Dlouhý svislý led s občasnými mírnými převisy rampouchů, různá kvalita ledu i jištění

    7 Dlouhý svislý a převislý led (rampouchy), led místy bez soudržnosti, jištění místy pochybné

    8 Zvýšení obtíží, led většinou nesoudržný, jištění i ve skále

    9 Zcela nesoudržný led v převisech, jeho časté odlamování od skály, ekvilibristické lezení, velmi časté jištění ve skále

    Další klasifikační stupnicí je stupnice WI (Water Ice), která je více zaměřená na lezení po ledových útvarech, zamrzlých vodopádech, často i mimo vysokohorské prostředí. Vlastní stupně WI vyjadřují obtížnost lezení v ledu, u vyšších stupňů se pro jemnější členění používá znamének plus (+) a mínus (-). Mimo to se ještě užívá označení „E“, které vyjadřuje náročnost a objektivní nebezpečí. Těchto stupňů je šest od E1 po E6. Při E1 se jedná o bezpečné rekreační lezení v ledu, při E6 je to „hrůza“ plná rizika.

    Klasifikační stupnice WI pro obtížnosti lezení v ledu

    WI1 Led o sklonu 45-60º, led je kompaktní a dobré kvality, jištění může být založeno téměř v každém místě cesty.

    WI2 Led o sklonu 60°-70°, led je kompaktní a dobré kvality, možnosti jištění jsou dobré.

    WI3 Led o klonu 70°-80°, led je kompaktní, strmé pasáže jsou střídány s místy pro odpočinek, kde je dobrá možnost pro založení jištění.

    WI4 Konstantní sklon ledu 80°, rampouchy jsou malé.

    WI5 Konstantní sklon ledu 80°, strmé pasáže jsou delší a více rampouchů.

    WI5+ Sklon ledu 90°, nepřetržité lezení ve svislém ledu, led je kompaktní, rampouchy jsou pevné.

    WI6 Nepřetržité lezení ve svislém ledu, převážně po křehkém a dutém ledu a volně stojících krápnících, tenká glazura ledu o sklonu 80°-85°, lezení po svislých rampouších.

    WI6+ Nepřetržité lezení ve svislém a mírně převislém ledu, tenké a osamocené rampouchy.

    WI7 Ledopády, nebo krátké a extrémně obtížné jednotlivé pasáže v převislém ledu a po rampouších, často v kombinaci s lezením ve skále.

    WI7+ Převislý kompaktní led, velmi tenké volně stojící a převislé rampouchy, tenká vrstva ledu v terénu o sklonu 85°-90° a rampouchy v převislém terénu, lezení je často kombinováno s lezením ve skále.

    Klasifikační stupnice pro moderní mixové lezení a drytooling

    Moderní lezení v mixech je na rozmezí lezení v ledu a drytoolingu, a posléze plynule v drytooling přechází. Používá svou specifickou klasifikaci. Jednotlivé stupně se značí písmenem „M“, za nímž je arabskou cifrou vyznačená hodnota. Je to otevřená klasifikační stupnice, nejvyšší dosažený stupeň je v současnosti M 14.

    Boulderingové klasifikační stupnice

    Po letech vývoje se nakonec ustálily dvě klasifikanční stupnice, a to francouzská stupnice Fb, a americká stupnice V. Stupnice Fb (pojmenování je odvozeno od názvu populární francouzské boulderingové oblasti Fontainebleau) víceméně kopíruje francouzskou stupnici pro lezení na skalách, ale s tím, že je výrazně tvrdší. Pro odlišení od běžné skálolezecké stupnice se před stupeň píše zkratka „Fb“. Americká boulderingová stupnice je poměrně jednoduchá, každý obtížnější výstup dostává vyšší stupeň, používá označení V0 až současných V15.

    Převodní tabulka

    Převodník klasifikačních stupňů

    * * *