• Horolezecké disciplíny

    Skalní horolezectví (skalní lezení)

    Jedna z dnes nejdominantnějších forem horolezectví. Určujícím hlediskem pro zařazení do této skupiny je prostředí, kde se horolezectví odehrává, a tím jsou skály. Ať už to jsou skály vysoké pár desítek metrů, stovky metrů, anebo balvany v lese.

    Ve skalách je možno pojmout horolezectví tradičně, anebo gymnasticky. Záleží na poměrech, jak si to lidé v dané oblasti zařídí.

    V rámci České republiky se skalní horolezectví tradičně dělí na dvě části. Pískovcové horolezectví, a lezení po ostatních skalních terénech tvořených jinými horninami než pískovcem (např. vápencové nebo žulové skály). Zažitým horolezeckým termínem pro tyto skály je souhrnné označení „nepískovcové“ skály, popř. „nepískovcové skalní horolezectví“. Důvodem pro toto rozdělení je značná rozdílnost vlastností pískovcové horniny od všech ostatních hornin.

    Skalní lezení

    Pískovcové horolezectví

    Specifickým druhem skalního horolezectví je pískovcové horolezectví v Sasku a Čechách. Místní pískovcové skály jsou většinou tvořeny měkkým a křehkým pískovcem, což má výrazný vliv na podobu zde provozovaného horolezectví.

    Nelze zde lézt za mokra, nelze používat tvrdé mobilní jistící prostředky z kovů. Kvůli šetrnosti vůči hornině se zde často uplatňují přísné zásady tradičního pojetí horolezectví. Trvale osazené jistící prostředky jsou v terénu jen poskrovnu a na nejnutnějších místech. Lezení je psychicky náročné.

    Pískovcové horolezectví

    Bouldering

    Doslovný překlad by mohl znít „balvanování“, a jak slovo napovídá, jedná se především o lezení na balvany. Jejich výška je zpravidla v rozmezí 2 – 5 metrů. Leze se bez jištění, v případě neudržení se na skále se odskakuje na zem. Tato horolezecká disciplína se velmi přiblížila svým charakterem ke skutečné gymnastice. Lezec se během svého výkonu nalézá blízko nad zemí, zbaven psychické zátěže ze strachu před pádem, a může se plně snažit o co nejnáročnější lezecký pohyb. Leze se buď na vršek balvanu, nebo se balvan oblézá do strany (traverzuje). V boulderingu bývají přesně vytyčené linie výstupových cest, a to včetně přesného přikázání určitých chytů a stupů, někdy se výstup začíná ze sedu nebo lehu.

    Rovněž se bouldering provozuje i na umělých stěnách, a zde se i nejčastěji pořádají závody v boulderingu.

    Výjimečně je boulderingový terén vysoký nad úroveň, kdy pád začíná být zdrojem strachu. Tato hranice není nijak přesně stanovena. Z boulderingového lezení se tak lze náhle dostat až k nejištěnému sólovému lezení.

    Ledové horolezectví

    Terénem pro horolezecký výkon nemusí být jen skála, ale může jím být i led. Tento prvek se dostal do horolezectví díky velehorám zasahujícím do oblasti věčného sněhu a ledu. Zde byli horolezci nuceni nejprve na ledovcích, později i ve stěnách horských štítů, vyrovnat se s postupem na ledu pomocí speciálních technik, při kterých se používají cepíny a stoupací železa (mačky). Někteří v tom nalezli zálibu, tyto techniky lezení na ledu rozvíjeli, a především v zimním období vyhledávali ledové terény i mimo velehory. Dnes se hlavní dění v této disciplíně odehrává mimo velehory, a to především na zamrzlých vodopádech v horských údolích během zimy.

    Ledové lezení v zimě v horském údolí

    Z ledového horolezectví se vyvinuly další disciplíny, a to moderní mixové lezení a drytooling. Tento vývoj je následkem toho, že za obtížný ledopád byl považován takový, který měl úseky s přerušením ledu, tj. s obnaženou skálou. Ve snaze o maximální výkon začali lezci vyhledávat takové cesty, kde bylo čím dál méně ledu, až bylo potřeba cepíny a mačky přikládat ke skále. Tato disciplína je někdy nazývána moderní mixové lezení. S úbytkem ledu v cestě se pak disciplína stává drytoolingem.

    Ledové lezení, a později drytooling, se začlenilo i do závodního lezení. Pro tyto závody jsou konstruovány umělé stěny s prvky ledu. Soutěží se v lezení na obtížnost, rychlost i v ledovém boulderingu.

    Horské a velehorské horolezectví

    Jedná se o další formu horolezectví, která je určena prostředím, kde se provozuje. Tím prostředím jsou hory. Je to původní terén, ve kterém sport zvaný horolezectví vznikl. Pojem hory je však velice široký, a tak se pro upřesnění používá rozčlenění na kategorie hory, střední velehory, vysoké velehory.

    O horách hovoříme v případech nevelehorského prostředí, kde zpravidla relativní výškové rozdíly nedosahují hranice 1.500 m a jejich absolutní (nadmořská) výška nepřesahuje cca 2.000 až 2.500 m (jako např. Krkonoše, skotský Highland, Západní Tatry – Roháče), střední velehory se již vyznačují typickým velehorským, ledovci tvořeným reliéfem s velkými výškovými rozdíly přesahujícími i 1.500 m a jejichž nadmořská výška se pohybuje zpravidla v rozmezí od 2.500 do 5.000 m (jedná se o nižší velehory, typické např. pro Evropu; Alpy, Vysoké Tatry, Apeniny, Pyreneje), za vysoké velehory jsou zpravidla označovány velehory přesahující hranici 5.000 m (jako např. Kavkaz, Pamír, Himálaj na euroasijské zemské desce, či např. Kordiliery a Andy v Americe).

    Pro podobu horolezectví provozovaného v tom kterém pohoří má, kromě nadmořské výšky, také zásadní vliv fakt, zda se v pohoří nachází věčný sníh a led. Pro potřeby horolezectví se tak tedy ještě používá rozlišení na hory ledovcové, a neledovcové.

    V nižších neledovcových horách se jedná obvykle o skalní horolezectví, výstupy jsou dlouhé zpravidla na několik lanových délek, vládne zde horské klima, nástupy jsou delší.

    Ve středních neledovcových velehorách se obtíže zvětšují, vzdálenosti jsou zase o něco větší, stupňují se problémy s orientací, a klima je o poznání drsnější.

    Horolezectví ve středních velehorách v létě

    Ve středních ledovcových velehorách nastává výrazný zlom v charakteru prostředí. Výše položené partie údolí jsou vyplněny ledovci, na svazích hor je věčný sníh. Musí se používat speciální výzbroj pro pohyb člověka na ledu a sněhu. Nad cca 3.000 m se přidává komplikace s nadmořskou výškou a nutností se na ni aklimatizovat.

    V horách a středních neledovcových velehorách se lze setkat s terény upravenými pro gymnastické lezení více délkových cest. Ovšem není jich mnoho. Drtivou převahu v těchto horách má tradičně pojímané horolezectví. Ve středních velehorách ledovcových nám prostředí svou nepřístupností samo většinou vnutí tradiční pojetí horolezectví.

    Ve vysokých velehorách je prostředí většinou již tak extrémní, že si lidé často musí pomoci buď opatřením organizačním, nebo technologickým. Výsledkem organizačního opatření je takzvané expediční horolezectví, jehož podstatou je přenesení problému z malého družstva na početnou skupinu lidí, jejichž práce je pečlivě organizována. Cíle, vrcholu, pak dosahuje pouze vybraná skupina, která reprezentuje úsilí celé expedice. Technologická pomoc se ve vysokých velehorách, kromě speciální výstroje, nejmarkantněji projevuje používáním kyslíkových přístrojů, které zmírňují negativní vliv vysoké nadmořské výšky.

    Přesto i ve vysokých velehorách a jejich extrémních podmínkách se provozuje horolezectví podle tradičního pojetí. Projevem této snahy je tzv. „alpský styl“, kdy se jedná o přenesení metod postupu ze středních velehor do vysokých velehor. Zvláště v Himálaji ve výškách nad 8000 m n.m. je to jedna z nejnáročnějších horolezeckých aktivit.

    Bigwall

    Zvláštní disciplínou vícedélkového lezení je tzv. bigwall. Jedná se o výstup ve vysoké stěně, která je velmi strmá a málo členitá. V těchto stěnách se zpravidla používají zvláštní taktiky a prostředky, čímž výstup získává na odlišnost od všech jiných disciplín, a chápe se proto jako samostatná disciplína. Bigwallová taktika se může používat jak v horách, středních velehorách, tak i vysokých velehorách.

    Bigwallové lezení se zrodilo v USA v oblasti Yosemite. V Evropě se známější bigwallové stěny nalézají v Norsku (Trollrygen, Kjerag), nebo v Itálii (Qualido).

    Zimní horolezectví

    Samotný název by mohl navozovat dojem, že zimním horolezectvím je prostě všechno z horolezectví, co se provozuje v zimním období. To by však nebylo přesné. Jednak to pochopitelně musí být aktivity provozované venku, aby se vliv zimy mohl uplatnit. Další nutnou podmínkou je, aby terén díky zimě zcela změnil svůj charakter oproti letnímu období. V některých zemích na toto rozdělování není kladen takový důraz, kdežto například ve slovenských Tatrách nebo skotském Highlandu je toto kritérium považované za významné. Změny terénu mezi zimou a létem v evropském klimatickém pásmu nastávají právě v neledovcových velehorách. Neledovcové velehory v zimě zapadnou sněhem, ve stěnách štítů se utvoří led, a pohoří tak zcela změní svou tvář. Zde provozované horolezectví pak plně zaslouží označení zimní horolezectví, a stává se svébytnou horolezeckou disciplínou.

    Zimní horské horolezectví

    Vysokohorská turistika

    Nejpůvodnější forma horolezectví. Výstupové trasy při vysokohorské turistice jsou velmi často shodné s trasami objevitelů hor a průkopníky horolezectví. Kromě motivace vystoupit na vrchol hory či jiný cíl, je při vysokohorské turistice přítomna též touha cestovat pohořím a poznávat jej. Podniknuté výstupy většinou nemají na své trase úseky přesahují III.stupeň UIAA.

    Vysokohorská turistika

    Zajištěná cesta (klettersteig, via ferrata)

    Nejrazantnější projev rekreační úrovně horolezectví. Jedná se o horolezeckou trasu zpřístupněnou a zajištěnou umělými prostředky, ať už to jsou železné kramle, žebříky, řetězy, anebo ocelová lana vedená terénem. Nejprve se tak poměrně střídmě zajišťovaly populární horské túry, které kopírovaly přirozené terénní linie. Tyto túry byly později zařazeny do rámce vysokohorské turistiky. Posléze však tato disciplína pronikla i do strmých skalních stěn. Vytyčené trasy protínají svislé a převislé stěny, kde stavebně-průmyslovými metodami instalované umělé pomůcky prvoplánově slouží k překonávání gravitace. Pokud přísně uplatníme logiku, jedná se zde vlastně o jakési „rekreační technologické lezení“.

    Umělé stěny

    V přirozeném prostředí je nezbytnou podmínkou pro uskutečnění horolezecké akce příhodné počasí. A to není vždy. První motivací pro zbudování umělých stěn byla snaha uniknout vlivu počasí. Druhou motivací pak byla potřeba výkonnostních gymnastických lezců získat tréninkové prostředí, kde by mohli trénovat i mimo lezeckou letní sezónu. První umělé horolezecké stěny, které imitují prostředí skal, tak začaly ve větším počtu vznikat s rozvojem gymnastického pojetí horolezectví.

    Využití umělých stěn je především tréninkové, a to pro horolezce všech kategorií a disciplín.

    Gymnasticky pojaté výkonností lezení na umělých stěnách má nejvýraznější podobu v závodech na umělých stěnách. Takto vzniklé závodní lezení na umělých stěnách je ryze soutěžní disciplína v rámci horolezectví, při které nechybí typické atributy závodů, jako jsou pravidla, rozhodčí a stupně vítězů. Závody se pořádají v lezení na obtížnost, na rychlost, v boulderingu, a v lezení na umělém ledu či drytoolingu.

    Závodní lezení na umělé stěně

    Skialpinismus

    Skialpinismus je souhrnným pojmem zahrnujícím všechny horolezecké aktivity provozované v horách s lyžemi. V původním pojetí se jednalo především o spojení horolezeckého výstupu s lyžařským sjezdem, anebo horskými lyžařskými přechody. Takto pojatý skialpinismus je považován za jednu z tradičních forem horolezectví.

    Snadnější forma skialpinismu se nazývá horský skitouring, a původní označení skialpinismus dnes spíše vyjadřuje obtížnější formu provozování tohoto sportu.

    Ve skialpinismu se také pořádají soutěže, které v poslední době nabývají značné popularity.

    Interdisciplíny

    Na závěr přehledu horolezeckých forem a disciplín zmíníme také interdisciplíny, kdy prvky horolezectví zasahují do jiných sportů či aktivit. Horolezectví v kombinaci se speleologií se nazývá speleoalpinismus, horolezectví v kombinaci s paraglindingem se nazývá paraglidealpinismus. Mezi nové interdisciplíny můžeme též zařadit například v současné době populární canyoning.

    * * *