Horolezectví a sport

Horolezectví a sport

Ve svém nejpůvodnějším významu vyjadřuje pojem horolezectví aktivitu vedoucí k výstupu na vrchol hory. Slovo horolezectví ovšem v současnosti v češtině vyjadřuje celý soubor dalších činností a specializovaných sportovních disciplín. Tyto disciplíny jsou velmi různorodých forem, a některé se již původnímu obsahu horolezectví velmi vzdálily. Přes tyto rozdíly je zde však stále pojítko společného původu.

Kromě společného původu je možno horolezecké disciplíny sdružit na základě prosté definice: Horolezectví je pohyb v horolezeckém terénu.

Horolezeckým terénem je běžně míněn přírodní terén horský se strmými úbočími, ať už skalnatými, sněhovými nebo ledovými, a mimo hory strmý terén skalní a ledový, anebo terén umělý, který přírodní terén imituje. Při pohybu v tomto terénu musí být v části trasy postupu překonávána vlastními silami člověka zemská gravitace.

V nejzákladnějším dělení se horolezectví obvykle člení podle motivace horolezce, a to na horolezectví sportovní a mimosportovní.

Do oblasti motivace mimosportovní patří jak ryze účelové motivace, tak i motivace citová, estetická, např. láska k přírodě, ale třeba také nevyhnutelnost (jako například zbloudění turistů do horolezeckého terénu). Ryze účelovou motivací byly vedeny takové činnosti, jako tomu bylo například v dávných dobách, kdy „horolezectví“ vykonávali např. hledači křišťálů, nebo v době současné, kdy se účelovému horolezectví věnují horští záchranáři, nebo speciální útvary ozbrojených složek.

Nejčastější motivací, která přivádí lidi k horolezectví, je motivace sportovní. Sportovním horolezcem je tedy logicky jen ten, kdo leze ze sportovních pohnutek, a jde mu o hodnocení jeho výkonu podle sportovních kritérií; tedy podle stupně obtížnosti (obtížnější je to, co dokáže méně lidí, až posléze nejobtížnější je to, co dokáže momentálně jen jediný člověk), a podle stupně čistoty (čím méně pomůcek, tím je výkon hodnotnější).

Z tohoto hlediska je tudíž naprosto nevhodné označovat některé pojetí nebo konkrétní disciplínu horolezeckého sportu za „sportovní“ (např. výraz sportovní lezení je často chybně používán pro vyjádření výkonnostního lezení po skalách). Je potřeba si uvědomit, že všechny disciplíny konané ze sportovních pohnutek tvoří sportovní horolezectví. Sportovcem může být himálajista vystupující na Everest, stejně jako člověk lezoucí v lese na skálu.

Formy horolezectví

Sportovní horolezectví můžeme rozdělit na podskupiny podle různých hledisek.

Velmi zásadním hlediskem je etické pojetí horolezectví. Výraz „etické pojetí“ v sobě zahrnuje prvky motivace, přání, názorů, zvyků. Etické pojetí má nesmírně velký vliv na způsob a podobu provozování horolezecké aktivity. Dle tohoto hlediska rozdělujeme horolezectví na tradičně (klasicky) pojímané, a gymnasticky pojímané.

Podle intenzity horolezeckého výkonu můžeme horolezectví, podobně jako jiné sporty, dělit na úrovně – úroveň vrcholová, výkonnostní a rekreační. Další hledisko, podle kterého lze rozdělit horolezectví, je hledisko ročního období, při kterém se horolezectví provozuje. Rozeznává se tak horolezectví letní a zimní. Horolezectví se též člení podle prostředí, kde se provozuje. Tím prostředím mohou být skály, hory, velehory s věčným sněhem a ledem, umělá lezecká stěna, apod. V některých horolezeckých disciplínách se pořádají závody, a tak můžeme horolezectví dělit též na závodní a nezávodní.

Částečnou kombinací všech výše uvedených hledisek jsme schopni horolezectví rozdělit dostatečně na to, abychom obsáhli všechny možné aktivity sdružené pod pojmem sportovní horolezectví. Mezi jednotlivými aktivitami či disciplínami však není ostrá a jasná hranice. Naopak, dochází často k prolínání a splývání různých disciplín a jejich pojetí, a to někdy ve vícero rovinách. To dává horolezeckému sportu značnou mnohotvárnost a pestrost.

Tradiční pojetí horolezectví

Původní a základní pojetí horolezectví. Tradiční (někdy nazývané klasické) pojetí horolezectví ovlivňuje podobu řady horolezeckých disciplín. Rozhodujícím hlediskem pro zařazení do této skupiny je hledisko etické. Základním principem tradičního horolezectví je požadavek, aby přirozený terén po výstupu člověka zůstal v té podobě, v jaké byl před jeho výstupem. V tomto principu je silně obsažena zásada „fair play“ vůči přírodě. Mimo vztah k přírodě se to nejvíce projevuje na zásadách, které vyžadují, aby člověk při svém konání postupoval přirozeným způsobem. Člověk má výstup vykonat svými schopnostmi, ať už je to síla, pohybová zdatnost, vytrvalost, a nemá při tom přírodu (terén) přemoci svými technologickými zařízeními. Výstup má být čistým soupeřením lidské snahy a přírodní nedostupnosti.

Avšak nad tímto ideálem se výše v hierarchii hodnot nalézá lidský život a zdraví, a tak ve výjimečných případech je možno minimálně měnit přirozené prostředí, např. ojedinělým přidáním trvalého jistícího prostředku, jehož účelem je bránit fatálnímu úrazu.

Jedním z výrazných konkrétních rysů tradičního pojetí horolezectví je tak menší míra používání do skály trvale osazených (fixních) jistících prostředků. Naopak se preferují mobilní jistící prostředky, jakou jsou smyčky, vklíněnce, apod. Tento rys má za následek, že člověk musí mít pro uskutečnění výstupu nejen fyzické předpoklady, ale také psychické, neboť psychická zátěž je při provozování tradičně pojímaného horolezectví značná. Zde člověk musí být schopen vzdorovat strachu. Odvaha však není jediná vlastnost, které je potřeba. Neméně důležitá je i zdrženlivost, či přesněji pokora spojená s rozmyslem.

U tradičních horolezeckých forem zůstává stále požadavek dolézt celou cestu až na vrchol hory nebo věže, nebo nějakého jiného logického bodu v terénu. Skončit 5 metrů pod vrcholem je jako kdyby nebylo vylezeno nic.

Významnými oblastmi tradičního horolezectví jsou v Evropě skalní terény Walesu ve Velké Británii, a pískovcové skály v Sasku a Čechách. Z přirozenosti pak doménou tradičního horolezectví jsou především střední velehory (Alpy, Vysoké Tatry, apod.). V České republice jsou kromě již zmíněných pískovců další významnou oblastí tradičního horolezectví Jizerské hory.

Tradiční pojetí
Tradiční pojetí

Gymnastické pojetí horolezectví

Gymnastické pojetí horolezectví se uplatňuje u řady horolezeckých disciplín. Základním principem gymnastického pojetí horolezectví je snaha o zvládnutí lezeckého pohybu nutného k přelezení určité části výstupu. Samozřejmě jsou kromě pohybu přítomné běžné motivace horolezectví, jako je snaha se někam dostat v terénu, někam dolézt, nějakou konkrétní cestu vylézt, apod. Avšak výrazným prvkem je při tom mít radost a úspěch z perfektně provedeného pohybu, díky kterému se přelezlo obtížné místo v cestě. Tento aspekt klade do popředí další vlastnost, která je jinak také přítomná u ostatních horolezeckých disciplín, ale zde se uplatňuje výrazně více, a to je soutěživost a snaha zvýšit obtížnost prováděných pohybů. Z této snahy se zrodilo závodní lezení, které si brzy oblíbilo prostředí umělých horolezeckých stěn.

Nicméně velká část gymnasticky pojatého lezení se odehrává v přírodě, tedy v přirozeném prostředí. Protože je důraz kladen na pohyb, jsou další složky horolezectví částečně potlačeny tak, aby se pohyb mohl rozvinout. Především jsou do terénu vpraveny trvale osazené (fixní) jistící prostředky, a to ve velkém množství. Tím se výrazně zmenší psychická zátěž při lezení, odpadne strach z nebezpečných následků pádu, a lze se intenzivněji soustředit na čím dál náročněji prováděný pohyb. Zvyšování náročnosti pohybu je doménou výkonnostních lezců. Pro ně je typické pečlivé sledování obtížnosti slezené cesty, která se vyjadřuje určitým stupněm klasifikační stupnice. Čím vyšší hodnota obtížnosti, tím větší úspěch, protože jsem dokázal zvládnout náročnější pohyb.

I když gymnasticky pojaté horolezectví se nejvíce uplatňuje ve skalách, je možno se setkat s touto formou horolezectví i v horách, především v horách nižších, ale i v středních velehorách. Dlouhé skalní výstupy se zde musí realizovat na vícero lezeckých délek, čímž se k náročnosti pohybu ještě přidruží nutnost značné vytrvalosti.

Významnou oblastí gymnastického lezení v Evropě je především jižní Francie, kde jsou světoznámé oblasti Buoux, Verdon, a další, v Německu je to například oblast Frankenjura. Řada dalších hodnotných gymnastických horolezeckých oblastí je prakticky v každé větší evropské zemi.

Vícedélkové skalní cesty zajištěné pro gymnastické lezení v horách jsou především v předhůří Alp, ať už v Rakousku, Německu, Švýcarsku nebo Itálii.

V České republice jsou výrazně v gymnastickém duchu zajištěny například některé sektory vápencových skal Českého a Moravského krasu. Další menší sportovní oblasti lokálního významu jsou po celé České republice.

Gymnastické pojetí
Gymnastické pojetí

Úrovně

Kromě pojetí má na způsob provozování horolezectví též velký vliv úroveň na které se horolezectví provozuje. Běžně se rozeznávají tři úrovně – rekreační, výkonnostní a vrcholová. Rekreační úroveň postihuje volnočasové aktivity, tedy prostou sportovní rekreaci. Výkonnostní úroveň již předpokládá cílevědomý trénink. Vrcholová úroveň vyžaduje extrémní sportovní výkony, ať už ve velehorách, skalním lezení, anebo při mezinárodních závodech na umělých stěnách.

Naprostá většina horolezců provozuje horolezectví na rekreační úrovni. Tradičně pojaté horolezectví při rekreační úrovni je sportovní aktivita s prvky romantismu a touhou po návratu k nedotčené přírodě. Při gymnastickém pojetí horolezectví na rekreační úrovni jde většinou o pohybovou zábavu a lezecké sportování na dobře zajištěných skalách nebo umělých stěnách.

Rekreační úroveň při tradičním pojetí
Rekreační úroveň při tradičním pojetí – romantické dobrodružství v nedotčené přírodě
Rekreační úroveň při gymnastickém pojetí
Rekreační úroveň při gymnastickém pojetí – fitness pohyb na zdravém vzduchu a slunci

* * *