• Komunikace při horolezectví

    Hlasová komunikace při výstupu

    Nejběžnější formou komunikace při horolezectví je prosté volání hlasem. Členové lanového družstva se v drtivé většině případů od sebe nevzdálí na větší vzdálenost, než je právě lanová délka (cca 50 m), a tak hlasité zvolání plně postačuje.

    Zvolané povely musí být jasné, nezaměnitelné a hlasité. Kupodivu často bývají potíže s tou hlasitostí. Ač se to může zdát být neuvěřitelné, jsou mezi přicházejícími zájemci o horolezectví lidé, kteří se nahlas křičet teprve musí učit, protože schopnost „řvát slova“ u sebe předtím nerozvíjeli (buď řvou neartikulovaně, anebo pouze „nahlas šeptají“).

    Základní povely

    Pro určité situace se zvykově ustálily základní povely, kterými si lezci vzájemně sdělují, co činí nebo očekávají.

    „Jistím!“ – vyjadřuje zahájení jistící činnosti, tedy jeden lezec zajišťuje druhého proti pádu, nejčastěji pomocí lana.

    „Zruš!“ – pokyn pro ukončení jištění, lezec žádá, aby jej druhý lezec přestal jistit.

    „Dober!“ – pokyn pro dotažení jistícího lana.

    „Povol!“ – pokyn pro povolení jistícího lana.

    „Pojď!“ – výzva jistícího, aby jím jištěný lezec vyrazil do cesty.

    „Jdu!“ – oznámení lezce, že vyrazil do cesty a očekává zajišťování lanem od druhého lezce.

    „Stůj!“ – pokyn pro ukončení pohybu, ať už lezení nebo dobírání lana. Ovšem nikoliv jištění (tj. zajišťování lanem proti pádu), jistit se musí stále dál i po zastavení. (Jištění může ukončit až jasné „zruš“.)

    „Volné!“ – oznámení o uvolnění cesty, nebo lana (např. při slaňování) pro použití dalším členem družstva.

    Mimo tyto základní povely se používá řada dalších povelů, které nám pomáhají vyjádřit řadu okolností, které můžou při lezení nastat, jako například kolik zbývá délky lana k použití, že hrozí pád kamení, či upozornění na potřebu zvýšené pozornosti. Jejich přesné znění není obecně ustálené, vždy jde o to, se vyjádřit jasně a srozumitelně.

    Na jedné lanové délce v ideálním případě má hlasová komunikace mezi dvěma lezci tuto podobu:

    Oba lezci jsou spolu na zemi, prvolezec vyrazí do cesty, jistící jej jistí z dolního jistícího stanoviště. Prvolezec za sebou táhne lano, a když už ho zbývá na dolním jistícím stanovišti málo, zvolá jistící „Ještě pět metrů!“. To je pro prvolezce jasným oznámením, že musí začít hledat dobré místo pro horní jistící stanoviště. Jakmile ho najde a zbuduje, zřídí si sebejištění, a teprve pak zvolá „Zruš!“. Jistící na dolním stanovišti odepne jistící pomůcku z lana a přestane jistit. Prvolezec poté dobere lano na horní stanoviště. Jakmile se lano napne k úvazu druholezce, zvolá druholezec „To jsem já“. To dává prvolezci na srozuměnou, že lano je dobrané (nikoliv, že se například zaseklo někde ve skalním zářezu). Prvolezec na horním jistícím stanovišti založí lano do jistící pomůcky a zahájí jištění lanem a zvolá „Jistím“. Druholezec odstrojí dolní jistící stanoviště, a předtím, než vyrazí do cesty, zvolá „Jdu!“. Prvolezec z horního jistícího stanoviště potvrdí zvoláním „Pojď!“, které druholezce ubezpečuje, že je jištěn a může vyrazit do cesty.

    Špatná slyšitelnost a minimální komunikace

    Není nic výjimečného, že hlasová komunikace selhává. Nejčastěji proto, že horní jistící stanoviště se nalézá výrazně za horizontem (např. daleko za rohem skály, nad převisem, apod.), a ani hlasitý křik nedoléhá od jednoho lezce k druhému. Rovněž může slyšitelnost zhatit silný vítr, déšť nebo vichřice. A nakonec může k selhání hlasové komunikace dojít kvůli ostatním lidem. V hojně navštěvovaných skalních oblastech, anebo na umělých stěnách, kde leze množství lezeckých družstev v jednom místě, se vzájemné volání mísí, není rozumět, a co je velmi nebezpečné, může dojít k záměně povelů mezi cizími družstvy.

    Od optimální hlasové komunikace tak je někdy dobré, či přímo nutné, přejít k úsporné nehlasové komunikaci pomocí signálů.

    Pokud jsou lezci ještě ve vzájemném dohledu, je možnost signalizovat pomocí rukou. Například prvolezec, který si již zřídil sebejištění na horním jistícím stanovišti, tento fakt oznámí jistícímu dole tím, že mu ukáže otevřené dlaně rukou (tím je jistícímu jasné, že je prvolezec na skále držen svým sebejištěním, a tudíž je možné ukončit jeho jištění jistícím lanem).

    Při podrobnějším zamyšlení lze zjistit, že většina povelů není vyloženě nutná. Dobře sehrané lezecké družstvo může řadu činností vykonat bez volání povelů, protože činnosti prováděné při výstupu jsou očekávatelné a logicky domyslitelné. Vyžaduje to však permanentní soustředění se a pečlivé pozorování lana. Je jen jediná výjimka, kdy se bez komunikace neobejdeme, a tou je oznámení prvolezce, že je připraven jistit druholezce.

    Příklad odchylek (uvedeno v závorce kurzívou) při výstupu s minimalizovanou komunikací oproti optimální komunikaci:

    Oba lezci jsou spolu na zemi, prvolezec vyrazí do cesty, jistící jej jistí z dolního jistícího stanoviště. Prvolezec za sebou táhne lano, a když už ho zbývá na dolním jistícím stanovišti málo, zvolá jistící „Ještě pět metrů!“ (lze vynechat, prvolezec musí být schopen správného odhadu). Jakmile prvolezec najde vhodné horní jistící stanoviště, zřídí si sebejištění, a teprve pak zvolá „Zruš!“ (lze vynechat, prvolezec dobere lano, i přes to, že jistící druholezec protáhne lano jistící pomůckou až na konec). Jakmile se lano napne k úvazu druholezce, zvolá druholezec „To jsem já“ (lze vynechat). Prvolezec na horním jistícím stanovišti založí lano do jistící pomůcky a zahájí jištění lanem a zvolá „Jistím“ (NUTNÉ, jediný povel, který musí zaznít, protože druholezec doteď nemá jasné vědění, zda prvolezec dobral, anebo jen dolezl nadoraz lana). Druholezec odstrojí dolní jistící stanoviště, a předtím, než vyrazí do cesty, zvolá „Jdu!“ (lze vynechat, prvolezec nahoře má už jistit). Prvolezec z horního jistícího stanoviště potvrdí zvoláním „Pojď!“ (lze vynechat).

    I z uvedeného příkladu je jasné, že výstup s minimální komunikací je psychicky náročný, je v něm mnoho možností pro omyl nebo selhání, a případné komplikace (např. zaseknuté lano) takto téměř nejde řešit. Zároveň je zcela nutné, aby členové lanového družstva praktikující minimální komunikaci byli velmi zkušení a dobře sehraní v součinnosti.

    Nutný povel „Jistím!“, kterým prvolezec oznamuje druholezci zahájení jištění lanem, můžeme, v případě kdy hlasová nebo vizuální komunikace není možná, nahradit signálem pomocí lana, anebo použitím vysílaček.

    V případě, že používáme dvojitá lana („dvojčata“), je poměrně jednoduchým, ale účelným opatřením, používat nestejně dlouhé prameny dvojitého lana. V případě minimální komunikace jistící druholezec na dolním štandu stále jistí, a to i přesto, že dojde k napnutí kratšího lana. To může znamenat dvě situace – a) prvolezec buď dolezl nadoraz, aniž by se mu podařilo zbudovat horní jistící stanoviště, anebo b) už horní jistící stanoviště má dávno zbudované, a pouze k sobě nahoru současně dobírá oba prameny lana. Tak jako tak, prvolezec se nakonec musí dostat do druhé situace (b), a jakmile ucítí, že kratší pramen lana již nejde tahat k sobě nahoru, založí lano do své jistící pomůcky, a dobere i zbytek delšího pramene lana. Toto dobrání delšího pramene lana je jasným signálem pro druholezce na dolním jistícím stanovišti, že jeho spolulezec nahoře již má štand a jistí ho.

    Rozdíl mezi kratším a delším pramenem dvojitého lana je optimální mít cca 3 metry, nutnou podmínkou je různobarevnost pramenů lana.

    Vysílačky

    Pro účely komunikace členů lanového družstva se nejvíce při horolezectví osvědčují malé rádiové vysílačky formátu PMR, které pracují na frekvenci 446 MHz. Pro horolezecké účely je vhodné se vybavit modely odolnějšími vůči vodě a nárazům. Pro bezproblémovou komunikaci je též dobré, aby zvolené přístroje podporovaly technologii CTCSS (tzv. sub-kanály), kterých může být až 38 v rámci jednoho kanálu. Výrazně to zamezí vzájemnému obtěžování se vícero účastníky rádiového provozu na tomtéž kanálu. Dosah vysílaček formátu PMR je v krajině bez překážek cca 5 km, terénní překážky dokáží dosah signálu výrazně zkrátit. Ovšem pro běžnou vzdálenost lanové délky je dosah signálu plně dostatečný i v členitém skalním terénu. Použití vysílaček nachází uplatnění především v horách na vícedélkových výstupech.