Na stránce Úvazy jsou nové obrázky přezek na horolezeckých úvazech. Kdysi v minulosti byly na stránce k tomu účelu fotografie, ale ty pak byly kvůli menší přehlednosti odstraněny a nahrazeny videem. Nicméně pro větší zkvalitnění názornosti sem nyní přibyly i kreslené obrázky. Navíc je také zařazena rychloupínací přezka (někdy se lze také setkat s označení QB – Quick Band), na stránce je přidán jak text, tak i obrázek. Rychloupínací přezka je stále častěji výrobci upřednostňována a čím dál více lidí se s ní setkává. Oproti klasické přezce je v rychloupínací přezce popruh provlečený pouze dvakrát, takže občas to věci neznalé lidi vyleká a ti pak nad tí bádají, zda je to tak správně. Také oproti klasické přezce se v rychloupínacím systému popruh z přezky zcela nevytahuje, a konec popruhu musí být opatřen rozšířenou zarážkou nebo nějak jinak konstrukčně fixován, aby se nemohl protáhnout skrz přezku. Více na odkazované stránce.
Odkaz: Úvazy
Na stránce lezení na ledu je nová pasáž věnovaná problematice použití jednoduchého lana při horním jištění během lezení ledu s cepíny. V tomto případě lano vede od lezce, popřípadě druholezce, nahoru. A ten si jej může nechtěně rozseknout cepínem, pokud lano nešťastně trefí. Sice se to nestává často, většinou i při zásahu lana se lano od hrotu zobáku cepínu odkloní bokem, ale vyloučit zcela tuto situaci nemůžeme. Zvláště je-li led ukloněný a lano na jeho povrchu leží, pak může zásah lana být opravdu zlý, protože led v tomto případě funguje jako trvdý podklad, a tedy nemá se kam odklonit a dochází k jeho destrikci. Většinou je to částečné přeseknutí nebo proděravění. Lézt pak dál s takový mlanem není věru příjemný zážitek. Existují různé způsoby, jak toto nebezpečí eliminovat, jedním je zdvojení lana (vlastně zálohování), a druhým je přidělání nějaké vnější ochrany pro lano. Jak to konkrétně udělat, to nalzenete právě na odkazované stránce Lezení na ledu.
Na stránce Tah nahoru je nový obrázek a text popisující situaci, do které se můžeme dostat, když se nám nepodaří nalézt v místě jistícího stanoviště vhodný kotevní bod pro zbudování dolního kotvení pro protitah vzhůru. Konkrétně se jedná o situaci, kdy máme například dvě kotvení, která ale nejsou tutová, takže je záhodno je spojit propojovací smyčkou, abychom dosáhli rovnoměrného rozkladu síly, ale tato propojovací smyčka je delší, takže může při zatížení vzhůru dojít k jejímu nepříjemnému překlopení nahoru, což by prodloužilo pád jištěného lezce. A navíc se v daném místě nehodí přejít na zcela nepřímo realizované jištění, třeba z důvodu malého prostoru nad jističem, například nějaký převis nad místem jistícího stanoviště, kde není dobré, aby byl jistič při nepřímém jištění vysoko nadzdvižen. Ano, jedná se o málo pravděpodobnou kumulaci nepříznivých podmínek, ale občas se i to může stát. A právě pro tyto ojedinělé situace je zde takzvaná kombinace přímého a nepřímého jištění. O co jde, a jak to v modelovém případě vypadá, si lze prohlédnout od nynějška na stránce Tah nahoru.
Na stránce Jištění tělem od sebe je nový obrázek a text popisující zálohované držení lana druhou osobou při jištění od sebe. Jedná se o jednoduchou metodu, jak zabezpečit prováděné jištění osobou, u které jsou z různých důvodů obavy, že toto prováděné jištění nemusí zvládnout. Zálohované držení lana se tak nabízí především při výuce jištění, kdy začátečník nemusí zachycení pádu zvládnout. Dalším typickým použitím je dopomoc slabším (lehčím) jističům, například malí a hubení lidé nebo děti. Princip metody je jednoduchý, jde v podstatě o záložní držení lana dalším člověkem, který buď převezme zachycení lana v případě, že jej jistič neudrží v rukách, anebo druhá osoba tahem svých rukou přidrží jističe u země v případě, že by jej pád lezce nadzdvihl příliš nad zem. Jak přesně při tom postupovat je od nynějška k nalezení na stránce Jištění tělem od sebe.
V dřívějších dobách byli čeští, potažmo českoslovensští horolezci, znalci ruské klasifikační stupnice, protože v dobách komunismu bylo snazší vycestovat do tehdejšího SSSR, než navštívit nedaleké Alpy. Od té doby již uplnul nějaký ten čas, hlavní tíha lezeckých aktivit logicky míří do Alp, a Rusko i se svojí zvlášní klasifikací se stává spíše exotickou destinací. Přesto, či spíše právě pro to, tam ale i nadále vyráží řada dnešních českých horolezců. A aby se tam řádně zorientovali a zvolili si adekvátní výstup, potřebují se vyznat právě v tamější ruské klasifikační stupnici. O ní jsme už v učebnici samozřejmě zmínku měli, ale jednalo se pouze o stručný popis, jak se stupnice dělí na dvě části, tzv. kategorie, které vyjadřují celkovou náročnost výstupu, a na stupnici lezecké obtížnosti. Podorbný popis jednotlivých stupňů doposud chyběl. Ale už je to doplněno, a na stránce Klasifikace obtížnosti si lze zjistit, co přesně který stupeň kategorie nebo lezecké obtížnosti znamená.
Na stránce Propojovací smyčka je nová stať a obrázek věnovaný metodě propojení dvou kotevních bodů pomocí smyčky s uprostřed navázaným vůdcovským uzlem. Tato metoda byla nedávno vychválena v brožuře Bezpečné lezení II (info@hudy). A tak jsme ji raději zařadili i do naší učebnice, ale s řadou dodatků a upozornění na její některé krkolomnosti, které sdílí s ostatními metodami, jenž využívají k rozdělení propojovací smyčky na dvě ramena vůdcovský uzel. Jednak jako první je potřeba jasně říci, že se jedná o tzv. fixní propojení, tedy pro to, aby obě ramena propojovací smyčky byla rovnoměrně stejně zatížená, je nezbytné přesně vůdcovský uzel na smyčce umístit, jinak je pak zatížené jen jedno rameno propojovací smyčky. Další nevýhodou je, že po sestrojení když už jištění probíhá, nemůžeme provést žádnou korekci, ledaže bychom celý systém rozebrali, ale to je jaksi problém, když už v tom někoho jistíme. Když už používat fixní propojení (což v řadě případů má svůj důvod), tak se daleko lépe nabízejí ty způsoby, které využívají lodní uzel. I ty jsou na odkazované stránce uvedené.
Leckdy by se mohlo zdát, že pád na sněhovém svahu je tou lepší alternativou pádu, vždyť je to skoro jako se klouzat na sněhu. Copak může být něco hrozného na něčem, co se tak podobá jízdě na sáňkách? Jenže ono to nebezpečné je, a pořádně. Tady se jedná o pád v horolezeckém terénu, a na místě je náležitá obezřetnost a sledování okolních konkrétních podmínek. V horolezeckém terénu se jednak pohybujeme na mnohdy strmějším terénu, než kdekoliv jinde v zimě na horách. A pokud je navíc sníh z tvrdého firnu, můžeme ve většině terénu, který je takového charakteru, že již pocitově vyžaduje užít jištění lanem, si být jisti, že rychlost pádu se bude blížit rychlosti volného pádu. Na stránce Brzdění na sněhu je přidán nový obrázek a text, který se věnuje rychlosti pádu na firnovém sněhovém svahu. Jedná se o graf závislosti rychlosti na sklonu svahu, křivky naměřených hodnot pocházejí z pokusů, které prováděl Německý alpský spolek (DAV).
Na stránce Jistící stanoviště na sněhu je nový obsah věnovaný další možné metodě, jak v tomto terénu zbudovat jistící stanoviště. Jedná se o metodu určenou do měkkého sněhu, a slouží výhradně k dobírání druholezce. Pro zbudování potřebujeme pouze jeden cepín, karabinu HMS a jednu pomocnou smyčku s karabinou. Základem této konstrukce jistícího stanoviště je cepín zabodnutý topůrkem do sněhu ve vyhloubené prohlubni, jenž proti vysunutí nebo vytržení ze sněhové vrstvy zabezpečí jistič sám svou vahou tak, že se na něj posadí. Pomocnou smyčkou se provede jednak sebejištění jističe k tomuto cepínu, ale navíc také tato smyčka poslouží jako běžná propojovací smyčka s plovoucí karabinou pro rozklad síly v případě, že druholezec lano zatíží odsednutím. Jak to celé provést naleznete na názorných obrázcích na odkazované stránce, včetně text s nezbytnými doprovodnými radami pro tuto metodu. Jako všechna jistící stanoviště na sněhu je i tato metoda velmi citlivá na konkrétní podmínky a vlastnosti sněhu. Sníh je jen zmrzlá voda, navíc v sypkém stavu, takže o nějakém pevném bodu dávajícím nám naprostou jistotu si můžeme nechat jen zdát. Při pohybu na strmých sněhových svazích je naší největší jistotou jistota pohybu, tedy lezecká zdatnost a opakovaně získaná zkušenost s postupem v tomto terénu. Zkrátka lepší je nepadat, neodsedávat.
Na stránce Tah nahoru, která se zabývá konstrukcí jistícího stanoviště zajištěného proti tahu vzhůru, je nový obrázek, který ukazuje, jak toto zabezpečení realizovat pokud nemáme k dispozici pomocnou smyčku. V takovém případě musíme použít přímo lano, kterým se provede jak napnutí propojovací smyčky k dolnímu jistícímu bodu, tak se i jeho pomocí zajistí k jistícímu stanovišti jistič. Propnutí do protitahu se udělá pomocí lodních uzlů, které mají tu výhodu, že se dají povolovat a utahovat i poté, co jsou uvázány okolo karabiny. To nám umožňuje mít lano v uvolněném stavu při spojování jistícíhc bodů k sobě a provazování celého systému, což ulehčí práci, protože se tak lépe vážou uzly, a až když je vše hotové, provede se závěrečné napnutí a zpevnění výsledné konsturkce jistícího stanoviště. Jistící stanoviště s protitahem se buduje tam, kde by hrozilo, že tah vzhůru by mohl ze skály snadno vytrhnout jistící prostředky orientované na tah opačným směrem.
Pokud postupujeme na sněhovém svahu bez jištění lanem, je jedinou naší šancí zastavit případný pád pouze umění zabrzdit na sněhovém svahu. Může se to jevit jako banalita, vždyť plácnout sebou na zem a nějak se nohama zabrzdit o sníh, na tom snad není nic složitého, mohl by si člověk říci. Ale ono tak jednoduché není, zvláště na tvrdém firnovém nebo umrzlém sněhu pád nabírá velmi brzo velkou rychlost. Standardním postupem pro zastavení pádu na sněhovém svahu je brzdění prováděné cepínem. Ale – co když cepín zrovna nemáme v ruce, nebo nám při pádu na zem upadne z ruky? Nezbývá pak, než brzdit našimi končetinami, rukama a nohama. Použijeme brzdící polohu, která je určená právě pro stav, kdy nemáme ani cepín ani mačky. Dosud jsme neměli popis této polohy v učebnici, ale od nynějška je nově zařazen an stránce Brzdění na sněhu.
