• Záchrana

    Záchrana v horolezeckém terénu není nic příjemného. Zraněný buď nadává (to je ještě dobré), řve a sténá (to ještě taky jde), anebo je v bezvědomí a nehýbá se (to je zlé). Prvním krokem zachránce by mělo být rychlé, ale přitom bezpečné dosažení zraněného a poskytnutí mu první pomoci. Poté si musí zachránce rozmyslet, zda a jak záchrannou akci provést. Pokud se zachránce rozhodne provést záchranu svépomocí, vyžaduje to notnou dávku fantazie a předvídavosti.

    Ať už zachránce zvolí jakoukoliv záchrannou metodu, vždy bude vystaven značnému zmatku v jistícím systému, chaos bude trochu větší, než je člověk zvyklý. Zachránce se však musí ve spleti smyček a karabin naprosto bezchybně orientovat! Stále musí přesně vědět co dělá, musí vědět proč toto rozvazuje, proč toto zapíná sem, apod. Musí domýšlet důsledky svého konání. To chce chladnou hlavu a trpělivost. Rovněž je nutné si uvědomit, že záchranná akce klade nároky na množství horolezecké výzbroje. Mít hodně smyček různých druhů a vícero karabin je rozhodně výhodou. Prostě s šesti expreskami a pytlíčkem maglajzu nejde nikoho moc zachraňovat. Ovšem i při vlastnění dostatečného množství horolezeckého materiálu může být záchranná akce velmi těžká. Záleží na tom jaký je terén, kde se nachází zraněný (zda ve spádnici, v traverzu, pod převisem,…), jaké je počasí, za jak dlouho se bude stmívat, jak dalece jsou účastníci akce vyčerpáni, apod. Při vzájemné kombinaci nepříznivých okolností se i může stát, že je provedení záchranné akce nemožné. To už holt patří k riziku horolezectví. O to více by si měli účastníci horolezecké akce před riskantním krokem uvědomit, zda mají dostatek prostředků na záchranu, a snažit se ve fantazii si ”vymodelovat” situaci, jak bude vypadat po případné nehodě, a zda ji budou schopni vyřešit.

    Důležité varování a dobrá rada!: Zachránce by se měl pouštět pouze do takových záchranných akcí, na které stačí. Není-li k tomu vyloženě tlačen okolnostmi (odlehlé místo, vážné zranění u kterého hrozí prodlení, apod.), měl by spíše zavolat pomoc a vyčkat u zraněného příchodu horské služby. Dobře vybavení profesionálové provedou záchranu tisíckrát bezpečněji.

    Mezinárodní tísňové telefonní číslo je 112, lze jej volat i z mobilních telefonů, a to dokonce z telefonů s vyčerpaným kreditem, nebo dokonce bez SIM karty. Dalším způsobem jak volat pomoc je opakování jakéhokoliv signálu (světlo, zvuk) 6 × za minutu, tedy po 12 vteřinách. Pak následuje minuta klidu, žádné vysílání signálů. A po ní opět minutu vysílat, a takto stále střídavě dál, dokud neobdržíme odpověď ze které je zřejmé, že záchranná akce se rozběhla.

    Odpovědí ve smyslu „víme o vás a pomůžeme“ je opět jakýkoliv signál opakovaný 3 × za minutu, tedy po 30 vteřinách. Pak následuje minuta klidu, žádné vysílání signálů. A pod ní opět minutu vysílat, a takto stále střídavě dál…

    Proč po 12-ti (signál 6×) a 30-ti (signál 3×) vteřinách? Když minuta má 60 vteřin… To proto, že první signál děláme v „nultou“ vteřinu. Zkrátka uděláme signál, a pak začneme odpočítávat. Máme li za minutu udělat 6 signálů, musí interval být mezi nimi 12 vteřin, aby poslední šestý signál vyšel na odpočítaných 60 vteřin. Obdobně při odpovědi první signál zahájí odpočítávání, na 30 je druhý signál, a při 60 končíme třetím signálem.

    Klasiky taky uspokojí jako volání o pomoc signál SOS (…/- – -/…).

    Tyto signály, zvláště světelné, je nutno dělat pořádně a výrazně, aby nešly zaměnit s nějakým nahodilým blikáním čelovky nějakého pozdě v noci se vracejícího turisty.

    V mlze se jako nouzové volání používá červená rachejtle, nebo tzv. signální svíce (červená).

    Pro vzdálené pozorovatele (např. osádka vrtulníku) se při touze být zachráněn ukazuje celými pažemi písmeno V, tedy se obě ruce vzpaží nad hlavu, silueta člověka pak má tvar písmena Y – jako YES/ano, chceme zachránit).

    Pomóc se anglicky křičí ”Help”, německy ”Hilfe”, francouzsky ”aide” (čti ”éd”), italsky ”aiuto” (čti ”ajůto”), rusky ”pamagýtě”.

    Pokud záchranu nepotřebujeme (např. okolo nás letí vrtulník, nad námi se zastaví ve vzduchu a osádka si nás zkoumavě prohlíží), tak odmítnutí se dává najevo jednou rukou vzpaženou, a druhou připaženou mírně šikmo od těla, silueta člověka trochu připomíná písmeno N – jako NO/ne, nechceme zachránit).

    Vlevo: potřebuji pomoc -- vpravo: nepotřebuji pomoc

    Následující záchranné metody nejsou samozřejmě všechny existující, jedná se jen o ty jednoduší, které vcelku bez problémů lze provádět s běžnou horolezeckou výbavou, kterou člověk sebou na túře v horách má. Namísto často uvedených prusíku je samozřejmě možno použít i různé druhy šplhadel, ale člověk by měl umět poskytnout záchranu i s co nejjednodušší výzbrojí, a proto jsou prusíky v následujícím textu zmiňované. Některé finty také lze použít i na skalkách při sportovním lezení, kdy se ani tak nejedná o záchranu, jako spíše o pomoc slabšímu spolulezci, který má problémy s přelezením obtížného místa. Je dobré pár fíglů umět, aby hned kvůli každé prkotině nemusela do terénu vyrážet horská služba.

    * * *