Jistící pomůcka ATC Guide

Jistící pomůcka Reverzo1

1.část  2.část

1.část 2.část 3.část

Styl přelezu jako kritérium obtížnosti

Skály a skalky, které přestaly být jen místem výcviku a staly se místem sportovní realizace, sehrály velkou roli v dopracování hodnocení výkonů podle stupně obtížnosti a jejich širší využívání vedlo i k tomu, že se mnohem více začalo dbát na způsob kterým byl uskutečněn přelez. Jako první uznávaný sportovní styl volného lezení vznikl v Alpách styl AF (Alles frei), při kterém lezec k postupu využívá jen přírodních bodů a cestu překonává vlastními silami. Hodnocení z hlediska vrcholových lezců snižuje fakt, že lezec smí kteréhokoli bodu jištění využít k odpočinku. Novější, a sportovnější (rozuměj obtížnější) způsob zavedl Kurt Albert, který začal všechny cesty vylezené AF bez odpočinku a v kuse označovat červenou tečkou u nástupu. Tak vznikl RP styl (Rotpunkt). Někteří lezci nepovažují za přelezenou cestu, která se nepodařila RP - to jest bez pádu a bez odpočinku. Mnohdy to vyžaduje i dlouhé nacvičování a přípravu, než se takto cesta lezci podaří přelézt. Za ještě hodnotnější je považován způsob OS (On Sight), tedy na první pohled. OS předpokládá, že lezec, aniž by cestu znal, nacvičoval či pečlivě zkoumal ze slanění, přijde a vyleze - pochopitelně ke všemu RP. OS a RP jsou neobyčejně obtížné, a proto u průměrných lezců je běžnějším stylem RK (Rotkreis), který připouští pády a neúspěšné pokusy aniž by prvolezec po každém pádu musel stahovat lano a začínat znovu.

Pokud se leze volně bez jištění ve výšce, jedná se o styl zvaný free-sólo. To je ovšem velmi nebezpečné. Je třeba mít na paměti, že nikdy ani sebelepší přípravou na výstup nelze zcela vyloučit takové věci, jako vylomení chytu či jiné nahodilosti. Na takový způsob postupu si může troufnout pouze zkušený a chladnokrevný lezec, protože v případě pádu jsou následky fatální, zcela zjevně zde hrozí smrt.

Klasifikační stupnice

Je zcela pochopitelné, že horolezectví, podobně jako každý jiný sport, musí mít stanovená pravidla hodnocení výkonů. Horolezecký výkon má dvě části, jednak náročnost, čili vyjádření toho, jak budeme po akci vyčerpáni, a pak obtížnost, což značí jakou překážku budeme muset na cestě překonat. Základním nástrojem pro hodnocení jsou klasifikační stupnice, kterých je celá řada, a které se s rozvojem sportu vyvíjely v různých oblastech a v různém čase odděleně. V kombinaci s údajem o stylu přelezu tak vzniká poměrně přesný obraz o obtížnosti samotného výstupu a schopnostech lezce.

Samotný proces oklasifikování výstupu je značně subjektivní záležitostí. Stupeň obtížnosti navrhuje prvovýstupce, a další lezci jej pak potvrzují nebo upravují dle svého názoru. Je to tedy i proces dlouhodobý. Subjektivnost se především projevuje tím, že pokud lezci podílející se na oklasifikování cest jsou k sobě přísní, stvoří tzv. tvrdou klasifikaci (obtížný výstup je hodnocen spíše nižším stupněm), anebo pokud nadhodnocují své výstupy, stvoří tzv. měkkou klasifikaci (výstup má spíše vyšší stupeň, než by si zasloužil).

Vlastní konstrukce stupnice pak může být dvojího druhu, a to stupnice uzavřená, nebo otevřená. Uzavřená stupnice má stanovený nejvyšší stupeň obtížnosti, a v případě, že je prostoupena cesta ještě obtížnější, musí se starší výstupové cesty překlasifikovat na nižší stupeň. Oproti tomu otevřená stupnice vždy, když je prostoupen obtížnější výstup, než jaký dosud existoval, přidá do své řady další vyšší stupeň. Uzavřené klasifikační stupnice se užívaly v ranných obdobích horolezectví, kdy se mělo za to, že nelze již zvyšovat obtížnost výstupů. Avšak bouřlivý rozvoj horolezectví toto vyvrátil, a opakované zvyšování výkonnosti přineslo poznání, že hranice lidských možností nejsou odhadnutelné, a tomuto stavu lépe vyhovují otevřené klasifikační stupnice.

O sestavení jednotné standardní stupnice se pokusila mezinárodní horolezecká organizace UIAA. Tato stupnice se sice nepoužívá všude bezvýhradně a na mnoha místech se zachovaly původní místní stupnice, vždy však existují ”srovnávací tabulky” aplikované právě především na stupnici UIAA. Dalšími rozšířenějšími způsoby klasifikace výstupů jsou francouzská, americká, ruská a britská stupnice. U nás v České republice se mimo stupnice UIAA používá na pískovcových terénech sasská stupnice, a v Jizerských horách zvláštní jizerskohorská stupnice.

Nemusí však rozhodujícím kritériem pro svébytnost klasifikační stupnice být vždy území. Časté jsou též klasifikační stupnice v rámci disciplíny (např. boulderingová stupnice), nebo dle terénu (stupnice pro ledové a mixové lezení).

Stupnice UIAA prakticky navazuje na Welzenbachovu stupnici, používanou zejména v Alpách, ale i nejběžnější stupnici používanou v minulosti u nás (zejména na ni lze narazit ve starších knižních průvodcích, pojmenována podle jejího zakladatele, významného rakouského horolezce W.Welzenbacha). Welzenbachova stupnice měla šest číselně značených stupňů od nejlehčího stupně I. Později měl po italském vzoru každý stupeň ještě mezistupně označované matematickými znaménky plus (+) a minus (-), což dávalo celkem 12 možností rozlišení obtížnosti. Takto upravená stupnice byla v roce 1947 nazvána Internacionale Alpenskala, a stala se již přímo podkladem pro tvorbu stupnice UIAA, jejíž konečné znění bylo definitivně schváleno v roce 1971.

Klasifikační stupnice UIAA

Stupnice UIAA je směrem nahoru otevřená. Pro přesnější rozlišení se k číselné hodnotě přidávají znaménka plus (+) a minus (-). Výstup má být vždy popsán nebo nakreslen jednotným způsobem. Stupnice UIAA rozlišuje mezi lezením volným, vyjádřeným klasifikačními stupni, a technickým lezením, označeným stupněmi A0 až A5. Použití expanzivních skob (nýtů) se označuje písmenem „e“ (např. A4e).

Údaje klasifikační stupnice UIAA: Mezi základní údaje patří datum prvovýstupu a jména autorů, klasifikace nejtěžšího lezeckého místa, popis a nákres výstupu. Doplňující údaje se skládají z informací o charakteru terénu (výška stěny, celková délka výstupu, délka klíčových míst, strmost, skála, led, sníh, přetékání vody, objektivní nebezpečí a možnosti ústupu), charakteru lezení (lezecké techniky, množství potřebných pomůcek, umístění bivaků, průměrný čas výstupu, údaje nutné k orientaci), a z všeobecných údajů (porovnání se známými výstupy v oblasti, zhodnocení z hlediska estetiky).

Klasifikační stupnice USA

Velmi zdařilá klasifikační stupnice je používána v USA. První základní stupně (grade) v rozsahu od I do VI vyjadřují čas nezbytný pro akci (I až III značí méně jak jeden den, IV celý den, V do dvou dní, VI víc jak dva dny). Následuje tzv. třída (class) v rozsahu 1 až 5, přičemž 1 až 3 postihuje turistiku, 4 třída značí mírné lezení, teprve třída 5 znamená lezení po strmé či svislé skále. Třída 5 je koncipována jako otevřená stupnice, a je členěna od 1 do současných 15, s tím, že od stupně 5.10 je ještě pro jemnější odstupňování použito mezistupňů a, b, c, d. Pro technické lezení se po evropském vzoru používá označení „A“ s pěti stupni. Ovšem na rozdíl od Evropy v USA vyšší stupeň vyjadřuje nebezpečnost případného pádu, např. stupeň A5 značí smrtelný pád.

Britská klasifikační stupnice

Britská stupnice má dvě části. První část vystihuje náročnost (délka výstupu, četnost obtížných míst, kvalitu skály, apod.). Jednotlivé stupně se označují písmeny M, D, VD, S, VS, HVS, XS a E, přičemž stupeň E se ještě rozčleňuje na podstupně 1 až současných 10, např. E1, E2, atd.

Druhá část britské stupnice vystihuje obtížnost volného lezení po skále. Začíná stupněm 1, ale prakticky lezení po skále vystihuje až stupeň 4, přičemž od tohoto stupně dál se pro jemnější členění používá mezistupňů a, b, c. Stupnice v současnosti končí stupněm 7b.

Francouzská klasifikační stupnice

Velmi populární klasifikační stupnice pro skalní lezení. Na jejím příkladu lze dokumentovat, jak úspěchy lezců určité národnosti dokáží danou klasifikaci prosadit ve světě. Jelikož je tato stupnice určená jen na skály, je poměrně jednoduchá. Má nyní devět stupňů, pro jemnější členění se od vyšších stupňů používá označení plus (+) a mínus (-), a od stupně 6 je navíc ještě členění na podstupně a, b, c.

Západoalpská klasifikační stupnice

Tato klasifikační stupnice se především používá v oblasti západních Alp (masiv Mont Blanc, Walliské Alpy, aj.). Má sedm stupňů, které vyjadřují náročnost akce konané v horském prostředí. Poslední nevyšší stupeň ABO se někdy rozepisuje na podrobnější stupně ED1, ED2, atd.

Ruská klasifikační stupnice

Ruská stupnice je velmi propracovaná a podrobná, ale zároveň i nutno říci složitá a hůře přehledná. Celkově ji lze rozčlenit na dvě části. První část (ta je značně podobná západoalpské stupnici) se nazývá kategorie, a hodnotí náročnost pomocí šesti stupňů, přičemž stupně 1 až 5 se člení na podstupně A, B. Vzniká tak řada 1A, 1B, 2A, 2B, 3A, 3B, 4A, 4B, 5A, 5B, 6. Druhá část klasifikační stupnice hodnotí obtížnost lezení ve skále a ledu, má sedm stupňů IA, I, II, III, IV, V, VI. Klasifikování výstupových tras je složitější proces, při kterém se zohledňuje v jaké nadmořské výšce se terén nachází (provádí se korekce stupně obtížnosti lezení ve skále), kolik je potřeba materiálu a jak dlouho výstup trvá.

Klasifikační stupnice pro lezení v ledu

Nejčastěji se můžeme setkat se třemi stupnicemi, jednak s původní skotskou stupnicí, dále mezinárodní stupnicí pro lezení v ledu, a pak se stupnicí Water Ice (WI).

Mezinárodní klasifikační stupnice pro lezení v ledu

Tato klasifikační stupnice je spíše vhodná pro hodnocení ledových výstupů v horském prostředí. Má dvě části. První část hodnotí náročnost a nebezpečnost výstupové trasy pomocí sedmi stupňů.

I – Krátký výstup, bez objektivního nebezpečí, jednoduchý sestup.

II – Mírné objektivní nebezpečí na krátkém úseku výstupové trasy, sestup lze zvládnout bez jištění, anebo jen krátké slanění.

III – Delší přístup, delší i vlastní výstupová trasa, objektivní nebezpečí na delším úseku trasy. Možnosti jištění dobré. Sestup slaněním.

IV – Dlouhá výstupová trasa s náročným přístupem pod stěnu, objektivní nebezpečí po celou trasu výstupu. Sestup náročný.

V – Dlouhá výstupová trasa, nutná vysoká úroveň lezců, kvalitní výzbroj. Velké objektivní nebezpečí, expozice, laviny. Velmi náročný sestup.

VI – Velmi dlouhá výstupová trasa, na kterou je zapotřebí více jak jeden den. Objektivní nebezpečí velké, pády séraků, kamení a lavin. Velmi náročný sestup.

VII – Několika denní akce, objektivní nebezpečí značné, led nestabilní. Sestup stejně hrozný jako výstup.

Druhá část mezinárodní stupnice pro lezení v ledu udává obtížnost vlastního lezení, tato část je devíti místná od stupně 1 po stupeň 9.

Další klasifikační stupnicí je stupnice WI (Water Ice), která je více zaměřená na lezení po ledových útvarech, zamrzlých vodopádech, často i mimo vysokohorské prostředí. Vlastní stupně WI vyjadřují obtížnost lezení v ledu, u vyšších stupňů se pro jemnější členění používá znamének plus (+) a mínus (-). Mimo to se ještě užívá označení „E“, které vyjadřuje náročnost a objektivní nebezpečí. Těchto stupňů je šest od E1 po E6. Při E1 se jedná o bezpečné rekreační lezení v ledu, při E6 je to „hrůza“ plná rizika.

Klasifikační stupnice pro moderní mixové lezení

Moderní lezení v mixech je na rozmezí lezení v ledu a drytoolingu. Používá svou specifickou klasifikaci. Jednotlivé stupně se značí písmenem „M“, za nímž je arabskou cifrou vyznačená hodnota. Je to otevřená klasifikační stupnice, nejvyšší dosažený stupeň je v současnosti M 14.

Boulderingové klasifikační stupnice

Po letech vývoje se nakonec ustálily dvě klasifikanční stupnice, a to francouzská stupnice Fb, a americká stupnice V. Stupnice Fb (pojmenování je odvozeno od názvu populární francouzské boulderingové oblasti Fontainebleau) víceméně kopíruje francouzskou stupnici pro lezení na skalách, ale s tím, že je výrazně tvrdší. Pro odlišení od běžné skálolezecké stupnice se před stupeň píše zkratka „Fb“. Americká boulderingová stupnice je poměrně jednoduchá, každý obtížnější výstup dostává vyšší stupeň, používá označení V0 až současných V15.

Převodní tabulka

Upozornění: Přes veškerou snahu o správnost jsou všechny údaje na této stránce bez záruky, autor nenese odpovědnost za škody a újmy způsobené používáním této stránky.  Homepage

***