Jistící pomůcka ATC Guide

Jistící pomůcka Reverzo1

1.část  2.část

1.část 2.část 3.část

Vývoj horolezeckých technik

Historie různých lezeckých a horolezeckých technik sahá tak daleko do minulosti, jako první činnost člověka v horách.

Josias Simler

První cesty do hor sice byly motivovány zcela mimosportovními zájmy, ovšem techniky postupu, které umožnily první výpravy do hor, se vyvíjely už tehdy. Počátky vývoje specializovaných lezeckých technik v současném slova smyslu lze minimálně v Evropě datovat do 16. století, kdy se zejména v Alpách začal rozmáhat lov kamzíků nebo sběr minerálů ke klenotnickým účelům. Většina lovců nebo hledačů minerálů se rekrutovala z obyvatel podhorských vesnic a postupně se stávali vyhledávanými horskými vůdci. Do hor v té době lidé mířili i z touhy po poznání, což se odráželo na rozšiřování poznatků o tvářnosti krajiny. První metodickou příručkou pro horolezce té doby bylo pojednání J. Simlera z Curychu „O těžkostech cestování v Alpách“, která kromě poznatků o přírodních, morfologických i povětrnostních podmínkách, přinášela i řadu utříděných rad, kterak se vyrovnat s lavinovým nebezpečím, jak se vyhnout trhlinám na ledovcích, ale i jak používat lana a boty opařené hroty.

Výstupové techniky byly v té době jednoduché a zcela účelové. Kde nestačily ruce a nohy, pomohl žebřík, kláda či dřevěná tyč. Hlavními aktéry těchto jednoduchých postupů byli místní horalé, pro které se provázení návštěvníků hor stávalo vítanou příležitostí k vedlejšímu výdělku, a později v některých případech i hlavním zdrojem obživy. Jejich hlavní klientelou byli  romantičtí cestovatelé, a často též vědci zkoumající pohoří. Jména většiny průkopníků lezeckých technik té doby historie nezná, přestože právě oni měli hlavní podíl nejen na definitivním poznání velehor, ale i na vzniku horolezectví jako takového.

Teprve devatenácté století však do hor přineslo ambice čistě sportovní. Po zdolání většiny vrcholů ve známých a dostupných velehorách zůstaly v Evropě nedobyty pouze nejtěžší štíty a po nich už následovalo jen hledání nových obtížnějších cest na vrcholy už dosažené. Nastalo období vzniku horolezeckého sportu. V jeho dalším vývoji sehrály značnou roli vznikající profesní sdružení horských vůdců a první horolezecké spolky. Sportovní cíle té doby ležely především v Alpách, a Alpy si bez výjimky všechny první spolky daly i do názvu. Tak se také zrodil termín „alpinismus“, kterým je označována horolezecká činnost navzdory určité nepřesnosti dodnes.

Technika lezení se vyvíjela v závislosti na stoupající obtížnosti výstupů a na technickém pokroku. Dějiny horolezectví jsou tvořeny jmény velkých osobností a jejich odvážných prvovýstupů, které často posouvaly celý sport kvalitativně dál. Takovými okamžiky byly například rok 1865, kdy se odehrál dramatický prvovýstup na Metternhorn uskutečněný E. Whymperem a M. Crozem. V roce 1878 po úspěšném průstupu C. Denta severní stěnou na Grand Dru začala éra velkých stěn, která vyvrcholila v roce 1938 prvovýstupem severní stěnou Eigeru, který uskutečnili A. Heckmair, L. Vörg, F. Kasparek a H. Harrer. Současně se ve dvacátých a třicátých letech 20. století pozvolna hlavní horolezecký nápor přesunul do světových velehor. Tento vývoj pozdržela 2. světová válka, ale brzy po jejím skončení v roce 1950 poprvé vystoupili lidé na osmitisícový vrchol. Jednalo se horolezce M. Herzoga a L. Lachenala a jejich prvovýstup na Annapúrnu v Nepálu.

Tento rozmach horolezeckého sportu by ovšem nebyl možný bez technického pokroku a vývoje samotných technik lezení a jištění. V této oblasti vynikli z lezců především tři „zlepšovatelé“ žijící na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Byli to Hans Fiechtl, Otto Herzog a Hans Dülfer. Herzog pro horolezecké účely poprvé použil, a později zdokonalil hasičskou karabinu a rozvinul techniku jištění s jejím použitím v zajišťovacím řetězci. Po Fiechtlovi, který jako jeden z prvních použil zatloukanou skobu, se dodnes klasická plochá skoba nazývá „fichtle“. Největší osobností s nejširším záběrem však byl pravděpodobně Dülfer, po kterém zůstala řada lezeckých technik, zejména lezení ve spárách, kyvadlový traverz, slaňovací techniky i využívání tahů lana v postupu, tedy vesměs techniky dodnes užívané. Rovněž zdokonalil techniky Herzogovy a Fiechtlovy, kterým vděčíme za otevření neobyčejně širokých možností.

Nástup těchto na svou dobu obrovských technologických možností měl výrazný vliv na další směřování horolezectví. Do té doby byly nevýznamnější výstupy lezeny volně, a přední osobnosti horolezectví tento styl lezení silně propagovaly. V raných dobách horolezectví se nebylo co divit, protože alternativou bylo jen sekání stupů a chytů do skály, nebo umělé zajišťování pomocí železných žebříků a řetězů, což počáteční generace horolezců-sportovců nemohla akceptovat. Avšak v průběhu první poloviny 20. století se díky novým technologickým pomůckám otevřely možnosti, jak posunout výkonnost výše, a přitom uchovat sportovní hodnotu horolezectví. Začátek této éry spadá do třicátých let 20. století, a vyvrcholení nastalo v šedesátých až sedmdesátých letech téhož století. Nastala doba technického lezení, které se stalo dominantním stylem významných výstupů. Při technickém lezení horolezec bohatě využívá rozličných pomůcek, které mu pomáhají udržet se na skále a postupovat vzhůru. Díky tomu horolezci vstoupili do i těch nejnepřístupnějších skalních stěn, a podnikali výstupy cestami, které dříve byly nemyslitelné.

Nicméně žádný strom neroste do nebe, a každá metoda jednou vyčerpá svůj potenciál přinášet efekt. Krize nastala v sedmdesátých letech 20. století. Do technického lezení pronikly metody nýtování, tedy osazování skob do vyvrtaných otvorů. Brzy bylo poznat, že při nasazení maximálního množství technických pomůcek je možno slézt každou stěnu, a člověk vždy uspěje. Zaručený úspěch je hřebík do rakve každého sportu. Pomalu se začal vytrácet obdiv k těm, kteří takový výstup absolvovali.

Nová generace horolezců logicky hledala ztracenou nit vývoje tam, kde byla přerušena technickým lezením. Ideálem se stávaly těžké výstupy s omezováním technických prostředků. Byl to návrat k volnému lezení. Jedním z prvních proroků nových myšlenek aplikovaných v horách byl Reinhold Messner. Jako jeden z prvních pochopil, že je sice s nasazením veškeré dosavadní techniky možné dobýt každou stěnu či horu, ovšem horolezectví tím ztrácí sportovního ducha. Sportovní horolezectví podle něj začíná tam, kde si horolezec sám stanoví pravidla, aby obtíže překonával vlastní silou, obratností a vůlí. Odvrhl vše přebytečné a definoval zásady „alpského stylu“ který vzápětí přenesl i do největších světových velehor.

Ideál volného lezení však předtím v Evropě zcela nezmizel. Unikátně se uchoval v oblasti pískovcových skal Saska a Čech, kde byl přísně dodržován už od počátku 20. století. Díky emigraci jednoho z vůdčích horolezců Saska Fritze Wiessnera do USA se tento ideál volného lezení začal šířit i v Americe, a to především ve skalních terénech mimo hory. Vzniklo tak svébytné skalní horolezectví, které bylo zaměřeno na volné lezení.

Volné lezení se zcela prosadilo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Reinhold Messner jej dostal zpět do hor, a Američané do skal. Napříště se technické pomůcky používaly výhradně na jištění proti pádu, a neměly pomáhat k postupu horolezce vzhůru. Tato idea volného lezení udává směr sportovního vývoje i vývoje technických pomůcek dodnes.

Upozornění: Přes veškerou snahu o správnost jsou všechny údaje na této stránce bez záruky, autor nenese odpovědnost za škody a újmy způsobené používáním této stránky.  Homepage

***